Jan Slavíček

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český malíř. Syn A. Slavíčka. Vývoj jeho malířského rukopisu prošel cestu od vlivu O. Nejedlého k fauvismu, syntetickému kubismu a k osobitému realismu. Poslední údobí charakterizují obrazy „Praha heroická“ a „Léto v Praze“. Obdržel Guggenheimovu národní cenu v USA a Královský řád sv. Sávy v Lublani.
„Maluje tak přirozeně, jako někdo mluví.“
— V. V. Štech
Jan Slavíček 1933.jpg
Narození a úmrtí
  • 22. 1. 1900 (Praha)
  • 5. 4. 1970 (Praha)
Památníky
Odkazy

Do starého Hrzánského paláce na Hradčanech se Slavíček nastěhoval v roce 1938. Z okna mu ležela Praha v klíně. Slyšel její dech i vyprávění bohatých dějin, jež se zobrazily v její architektonické kráse. Prý v tom jeho ateliérovém prostoru bydlel nějakou dobu i Petr Parléř. Určitě tu ale měl ateliér a krajinářskou školu malíř K. Engelmüller, jehož žáci museli donekonečna malovat z terasy realistickou nádheru panoramatu Prahy. Slavíček shlížel do hlubokého klínu Prahy a viděl jiné panorama, to z Letné, kde bydlíval s rodiči a otec odsud maloval stověžatou Prahu jako monstranci, která se proměňovala pod nebeským dotekem.

Janovi bylo deset, bratrovi čtrnáct a sestře sedm, když se otec, nehybný po mrtvici, zastřelil. Jan pak maloval s otčímem Herbertem Masarykem, synem prezidenta Tomáše Masaryka, který se oženil s jeho matkou. Malovali v otcově ateliéru nebo zajeli do Rybné u Žamberka, kam rodina jezdila na letní byt, a od roku 1926 už do vlastní vily.

V šestnácti letech jej vzali na Akademii výtvarných umění do třídy malířů Jana Preislera, pak Maxe Švabinského. Figurální malbě jej učil Nechleba a krajinářství O. Nejedlý. Byli to všichni skvělí mistři oboru. Ještě za studia Jan navštívil Vídeň, Paříž, Berlín, Itálii a po celý život nebylo roku, kromě německé okupace ČSR, aby do ciziny nezajel. S přáteli Piskačem, Hubačem, Benešem, Fillou a s jinými často stáli v údivu před dílem Rembrandta, Caravaggia, Donatella, Tintoretta, El Greca, Velázqueze, Goy, francouzské moderny a hledali inspiraci pro vlastní výtvarnou mluvu.

Jan si odbyl malířské začátky kolem roku 1926, přesně rok potom, kdy s krajinářskou školou O. Nejedlého malovali na Riviéře, v kraji, který si zamiloval Renoir a prožil v ní zbytek života. V tom čase hledívali na panoramatické vrcholy Alp. Jenže i v Janově tvorbě přišel okamžik, kdy se vysmekl z vlivu O. Nejedlého a našel sám sebe. To místo svého malířského zlomu kolem Riviéry ještě navštívil s přáteli několikrát. S nadaným bloudem, malířem B. Žufanem, který toužil být lékařem a své malby jen tak pohazoval po podlaze, šlapal po nich a kamarádi je zachraňovali, aby po něm zbylo alespoň něco, byl na Riviéře několikrát.

Se Špálou, kterého obdivoval, byli v Marseille. Ta Jana okouzlila barevným leskem přístavu. Namaloval obraz „Kotvící lodě“, v němž se malířsky definitivně našel. Špála, který jezdíval malovat ke Slavíčkům do Rybné, Jana nadchl fauvistickou červení a žlutou na modrém pozadí. Špálovým vlivem se tudíž uzavřelo Slavíčkovo druhé vývojové údobí. Třetí začalo kubizujícím zátiším „Malířův ateliér v Rybné“ a „Zátiší s hrdličkou“.

Když Jan Slavíček vystavil výběr svých obrazů v Krásné jizbě Družstevní práce, teoretik V. V. Štech prohlásil, že „...mluví bezprostředně a ukazuje skutečné základy svého nadání.“ Slavíčka to v následném roce pobídlo k souhrnné výstavě v Lublani, kde měl takový úspěch, že mu král Alexander předal „Řád sv. Sávy“.

V druhé polovině 30. let zamířil Slavíček do Benátek a zdejší architektura, přičesávající si barvy v zrcadle moře, jej uchvátila. V obraze „Santa Maria della Salute“ objevil svůj smysl pro tektoniku staveb. Napřesrok, čili v roce 1937 zajel do Řecka, potom do Anglie a Paříže. Jemu a básníkovi Wiesnerovi se dostalo cti, vytvořit pro čsl. pavilon na Světové výstavě v Paříži panorama Hradčan, a Slavíček se tudíž tematicky vrátil domů.

Rodná země už se chvěla obavami ze ztráty své existence, kterou zpochybňoval svým nacionalistickým křikem Hitler. Slavíček se tenkrát zabydlel v Hrzánském paláci v Loretánské ulici č. 9. Jakoby se chtěl rozloučit se světem, zajel v roce 1939 ještě do Benátek. Přivezl si mnoho obrazů, mezi nimiž ten nejtypičtější byl „Na laguně“. Je v nich úcta Rembrandtovi, holandským mostům 17. století, kráse hmoty holandského zátiší a světlu holandské krajiny.

Německá okupace jej zahnala do ateliéru, aby po celou válku maloval výhradně Prahu. Ještě jednou namaloval v Rybné symbolický obraz „Bouřlivá krajina“, který se stal prvním v řadě jeho obrazů české krajiny. Promlouvaly o nesvobodě české země, o její kráse. Namaloval tu „Českou krajinu“ (1941), „Přede žněmi“, „Orlická Rybná“, „Mraky na horách“, „Samoty v polích“, a začlenil tím své dílo do českého krajinářství. V roce 1942 si načrtl studii Prahy „Pohled z malířova okna“, a na to se pustil do obrazu „Zimní Praha“.

Po válce mu štětec promluvil rodnou Prahou v její nové slávě. Namaloval obraz „Praha heroická“ a „Léto v Praze“. Maloval své město „Caput Regni“ jinak než otec. Chtěl o ní lidem vypovědět všechno, co prožila. Chtěl vyjádřit pocit její svobody, kdy byla znovu česká. V roce 1957 obdržel za obraz „Praha“ „Guggenheimovu národní cenu“ v USA. Praze a české krajině se pak věnoval až do konce života.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!