Jan Svoboda
„Kdožkoliv jedno z takových pacholátek přijme ve jménu mém, mněť přijímá.“— (Ma. IX. 36) Bylo napsáno na pamětní desce Jana Svobody
Narození a úmrtí
- 9. 5. 1800 (Hořepník u Pacova)
- 27. 9. 1844 (Praha)
Památníky
- Na Děkance 130/2, vestibul mateřské školy; PD
- Pohřben na Malostranském hřbitově
Odkazy
Císař František I. (1768-1835) jednou v Lublani prohlásil před učiteli: „Já nepotřebuji vzdělanců...ale poslušných lidí.“ A jeho mazaný ministerský předseda Metternich protkal zemi policií, jejíž ředitel Sedlnický měl zásadu, že sebemenší národní projev je zárodkem buřičství. Jenže vzdělání bylo českým národním programem. I Svoboda si jej vytkl za své životní poslání. Byl z muzikantské rodiny, zpíval v kostele, absolvoval teologický seminář v Celovci, ale před ukončením kněžské průpravy utekl před celibátem domů a ve třiadvaceti začal učitelskou dráhu na hlavní škole u sv. Mikuláše na Malé Straně.
Pro něho nebylo vzdělání spojeno s obavou bázlivého císaře ze změn světa, ale předpokladem porozumění světu, bylo mu posláním moudrých a nezbytností lidského života. Za dva roky si jej vybrali na tradiční, známou týnskou školu na Staroměstském náměstí. A zřejmě to byl on, kdo přišel s nápadem, aby si radní města povšimli, že v ulicích chudých čtvrtí v Karlíně a v Podskalí běhá hodně malých dětí, jež rodiče musí nechat napospas, aby mohli za výdělkem. Byly to dětí od nejmenších capartů až po věk, kdy už samy chodily za výdělkem.
Svoboda přišel s návrhem na zřízení dětské opatrovny, kterou v Karlíně pak zařídil i továrník Jeruzalém. Svoboda měl v programu víc než dětskou „úschovnu“. Obrátil se proto na hr. Chotka a přesvědčil ho, aby i v Podskalí vznikla stejná „opatrovna“. Místo se pro ni našlo naproti Emauzím, kde uprostřed zahrady stál opuštěný letohrádek Lobkoviců. Po jeho rekonstrukci byl dětský opatrovnický ústav 8. října 1832 otevřen.
Při tvorbě výchovného programu se spojili dva čeští vlastenci, kteří měli srdce i rozum otevřeny: učitel Svoboda, který byl jmenován za prvního učitele ústavu a znamenitý lékař a muzikant Jan Theobald Held, za jehož lékařským uměním chodila šlechta i církevní činitelé, a protože hořel touhou po znovuzrození českého národa, byl hostem mezi českými vlastenci, které léčil (např. Dobrovského, Palackého aj.). Jeho lidským krédem, jímž se netajil před kolegy, ale připomínal jim přísahu Hippokratovu, bylo: „Lékařské povolání je svátostí a nikoli hoblicí, která dodává hobliny.“
Held byl pověřen lékařským a hygienickým dohledem nad dětmi. Jak se ale dalo čekat, rodiče byli podezíraví, takže je museli dlouho přemlouvat, aby svěřili děti do ústavu. Ústav se zanedlouho naplnil. V začátcích se podařilo shromáždit 25 dětí. Svoboda pojal poslání ústavu v mnohem širším měřítku, než měly v programu tehdejší školy. Kromě zavedení systému hygienických návyků a lékařských kontrol, jež prováděl Dr. Held, mu šlo o základní pedagogický prvek, který by malé caparty stmelil a zároveň zaujal. Za takový prvek Svoboda považoval zpěv.
Svoboda i Held byli vášnivými muzikanty. Held rovněž komponoval a přátelil se s předním pražským hudebním skladatelem Vitáskem, s nímž se v roce 1787 zúčastnil pražské premiéry Mozartova Dona Giovanniho.
Do Svobodovy a Heldovy školy už chodilo na 250 dětí. Musely být zřízeny třídy. Po sedmi letech napsal Svoboda průkopnický spisek „Školka, čili prvopočáteční názorné všestranné vyučování malých dítek“ (1839). Knížka neunikla cizině a přeložili si ji v Dánsku a Polsku.
Svoboda vydal další knížku „Malý Čech a Němec, čili prvopočáteční české a německé cvičení k mluvení“. Spisek Svoboda dedikoval Heldovi a štědrý lékař a muzikant zaplatil za její vydání 26 dukátů. Děti totiž pocházely z německých i českých rodin a Praha měla na osmdesát tisíc obyvatel.
Svoboda v úsilí, aby získal od majetnějších vrstev finanční podporu pro svou školku, dedikoval své knížky známějším lidem. Jenže jeho dobrá vůle nenašla valné ozvěny. Nebylo možné udržet bez prostředků tak náročnou školu a výchovný program. Svoboda byl popravdě okolnostmi donucen, aby se v roce 1842 vrátil na malostranskou hlavní školu, kde po dvou letech zemřel. Vdova a čtyři děti se teprve po delším čase dočkaly zvýšení penze.
Svobodova škola později obnovila svou činnost a učili na ní mnozí známí vlastenci, mezi nimi např. slovníkář Josef Franta Šumavský, který o začátcích ústavu napsal vzpomínku.
