Jan Werich

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český herec, dramatik a spisovatel z dvojice „V + W“ (Voskovec a Werich), kterou v „Osvobozeném divadle“ doplnil skladatel Jaroslav Ježek. Z díla: „Caesar“, „Slaměný klobouk“, „Kat a blázen“, „Hej rup!“. Po německé anexi ČSR žil v USA. Po válce vedl Divadlo ABC, hrál v mnoha filmech („Císařův pekař a pekařův císař“, „Pád Berlína“, „Baron Prášil“, „Uspořená libra“, „Medvěd“ aj.). Napsal pohádky, cestopis, namluvil literární díla „Dobrý voják Švejk“.
„Přemýšlet, a to dá práci, umí jenom část lidstva. Ona část, ona tenoučká vrstva, která válčí s lidskou hloupostí…My si často začneme vážit někoho, až když si ho váží v cizině. My si ho pak vážíme ne proto, že je v tom či onom dobrej, ale proto, že je slavnej v Americe. Ono to souvisí s nedostatkem objektivnosti. My rádi něco nekriticky obdivujeme nebo stejně nekriticky zatracujeme…Ono to nějak souvisí s hrdostí.“
— Jan Werich
Voskovec a Werich.jpg
Narození a úmrtí
  • 6. 2. 1905 (Praha)
  • 31. 10. 1980 (Praha)
Památníky
Odkazy

V onen den padalo zarudlé listí do Čertovky a Dobrovský se z kamenného piedestalu smutně díval na svůj starý dům. Lidé tiše našlapovali, zvolňovali krok a zvedali zrak k oknům v patře. Leží tam velký mrtvý, tiše, tiše, je to dům „genius loci“, v němž za oblouky v přízemí psal verše V. Holan, o Praze v něm psal historik Wirth a loutkář Trnka tu vymýšlel příhody pohádkové něhy. Všecko tu šeptalo důstojností a nádherně počesku.

Uběhl čas a na zdi u vchodu se přes noc objevila Werichova bysta. Bez povolení úřadů, což úřední židle dávaly znát. Šest sochařů se přihlásilo k velkému člověku české kultury a tajně mu za noci připevnilo na ohradní zeď jeho bystu. Úřední hlavy váhaly, zda zasáhnout či ne.

Werich bydlel na Kampě už před válkou a nikdy nezapomněl na den, když za ním přiběhli kamarádi, že na cestě autem mu skonal otec. Ještě se potěšil z divadelní slávy syna, který ho kdysi pořádně potrápil, když utekl ze studia práv. Ale táta se dávno smířil s „komediantem“, třebaže právníci bývají v balíku. Legrace přece rozhrnuje lidské city a srdce. Na legrační náturu to u něj vypadalo už na smíchovském gymnáziu, to ano, když s kamarádem Voskovcem srůstali ve „dvojče“. Stačil pohled, stačila grimasa, stačilo slovo a bylo mezi nimi jasno. Werich byl tlustý, Voskovec tenký, Voskovec měl mistrnou dikci, Werich „mlel“. Prostě dvojice laškovného nedorozumění.

Werich vypravoval, jak vznikl první skeč: zaklepal u dveří Voskovců v Ostrovní ulici, otevřel mu Voskovec mladší: „Co si přejete?“ „Vy jste pan Voskovec?“ „Ano.“ „Přišel jsem se podívat na tu hrobku, co nabízíte v inzerátě.“ Voskovec ukázal na almaru: „Tady je ta hrobka.“ „Nu, ještě pěkná, kolik byste za ni chtěl“ ...atd. A už byli naladěni na stejnou notu. Právě z této improvizace vyrostl kuplet „Kupuju hrobku“, na níž nabalili dialogy, jak přicházely. Předvedli se na školní mikulášské besídce. V roce 1927 se z této jejich „suty“, jak tomu říkali, vzniklo představení „Vest pocket revue“ v Malostranské besedě. Mělo 200 repríz.

Na počátku byla studentská legrace a v roce 1929 vznikla scéna „Osvobozené divadlo“. Hry dvou komiků nebylo žádné drama, ale „sranda a radost z přemýšlení“ čili byly to „suty“, tedy padající čůrky myšlenkového písku z vyboulené omítky života. Brzy vstoupila do jejich „suty“ muzika téměř slepého, nemocného absolventa konzervatoře, Jaroslava Ježka, který na jeviště přinesl zpěvnou rytmiku jazzových písniček, jež roztočily jeviště.

Hravý studentský poetismus začátkem 30. let se proměňoval v ostří společenské satiry. V roce 1932 V+W uvedli antickou sérii „Caesar“, jež se vysmívala „také demokracii“. Třicátá léta kvasila kontrasty světové hospodářské krize a pod jejím pláštěm vtrhl do Evropy utlachaný, sebejistý a fanatický fašismus. Osvobozené divadlo na něj uvádělo mistrné jinotaje v „Oslu a stínu“, „Katu a bláznu“, „Těžké Barboře“, „Baladě z hadrů“, „Rubu a líci“. Ale nebylo to jenom brnkání na strunu rakouského šílence. Spolu s režisérem M. Fričem V+W vytvořili čtyři filmy.

Divadlo V+W válčilo s lidskou hloupostí a brutalitou. V září 1938, kdy Hitler provedl „anšlus“ Rakouska, čili jeho připojení k německé říši, němečtí sudeťáci vydali 8 požadavků, které znamenaly rozbití ČSR. Osvobozené divadlo hrálo třikrát denně „Pěst na oko“ s parafrází souboje Davida s Goliášem.

Jenže divadlo V+W bylo po jedenácti letech 9. listopadu 1938 zakázáno. Dne 9. ledna 1939 už Werich s Ježkem utíkali do Curychu, odkud se přeplavili za oceán do USA. Tam se sešli s Voskovcem. Všichni tři protagonisté prožili šest roků v cizině. Byla to tvrdá zkouška v jejich životě, protože každý pro sebe musel hledat obživu a divadlo v cizím prostředí to neumožnilo.

Když se po čase sešli v New Yorku a našli si spojení s domovem prostřednictvím rozhlasu, vysílali „černé čtvrthodinky“. Nabyli znovu pocitu, že promlouvají ke svým, byť přes moře a na tak velkou dálku. A vysílali domů často, protože věděli, že každé slovo je vzpruhou, je-li vysloveno upřímně a v pravou chvíli. Domů se po válce vrátili jenom dva - Voskovec a Werich, Ježek v roce 1942 v USA zemřel.

Populární dvojice spolu pak doma hrála jenom do roku 1948, kdy Voskovec natrvalo zůstal za mořem v USA. Werich zprvu adaptoval několik starých společných her, scénaristicky i herecky se podílel na tvorbě filmů, potom přišla jeho ředitelská a herecká etapa v „Divadle ABC“. Jeho tradiční tažení proti lidské hlouposti, která je, jak napsal, „největším nepřítelem člověka“, to pokračovalo. Vedle něj rostli herci Horníček, Kopecký, Bohdalová, Zázvorková a další. Sehrál skvělé role ve filmech „Císařův pekař a pekařův císař“, „Pád Berlína“ atd. a nezapomenutelně se zapsal do televizní tvorby v hrách „Medvěd“ a „Uspořená libra“.

Werich vydal pohádku „Fimfárum“, cestopis „Italské prázdniny“, v rozhovorech vyslovil své moudré a hluboce humánní názory a kromě mnoha jiných, početných rolí na jevišti i ve filmu, namluvil i Haškovo, světově proslulého, Dobrého vojáka Švejka. Těm, kdo jej měřili a měří úzkoprsým metrem, vzkázal: „Nikdo na mně nemůže chtít, abych se omlouval kdejakým blbcům a dokazoval jim, že jsem odjakživa pokrokovej.“