Jaroslav Bořita z Martinic
„Nenapravitelně jste se zlehčit dopustili, milí páni Čechové, sami nesvorností svou a nedbanlivostí ničemnou proti sobě cizím napomáhajíce.“— Mikuláš Dačický z Heslova
Narození a úmrtí
- 6. 1. 1582 (Habsburská monarchie)
- 21. 11. 1649 (Praha)
Památníky
- Zahrada Na Valech; Obelisk, dvojitý podstavec s erbem, hvězdou a mariánským monogramem MRA
- Pohřben ve svatovítské katedrále
Odkazy
Do České kanceláře na Pražském hradě vtrhli 25. května 1618 rozhněvaní kališničtí stavové a žádali o jednání se dvěma katolickými místodržiteli Martinicem a Slavatou. Oba se provinili tím, že neznali rovnost mezi katolíky a jinověrci, ba pronásledovali protestanty. Porušovali stará ujednání mezi českým sněmem a zástupci basilejského koncilu z roku 1433 v Jihlavě o rovnoprávnosti a vzájemné toleranci. Papež Pius II. tato ujednání v roce 1462 jednostranně zrušil. Pronásledoval ty, jež vyrostli z kritiky mravního úpadku katolicismu až k reformačním idejím různých směrů. Katolíci nechtěli ztratit duchovní moc světské vlády. Do konce 16. století dohoda udržela relativní klid.
V roce 1609 už museli čeští bratři „dotlačit“ Rudolfa II., aby podepsal tzv. „Majestát“, který zaručoval náboženskou snášenlivost. Jenže Martinec se Slavatou „Majestát“ nepodepsali. Vraceli se k diktátu jedné církve. Teď oba stáli i se svým tajemníkem Fabriciem před zrudlými kališníky zkoprnělí troufalostí protestantů. A ti jim slabikovali jejich mocenské hříchy: neodepisovali kališnickým stavům na stížnosti a po urgencích odpověděli dvorním dopisem, že se stížnosti neuznávají.
Slavatův rod byl odedávna českobratrský, babička byla katoličkou. Na studiích v Itálii jej oslnil katolický kult bohatství a nablýskané krásy oproti českobratrské prostoty. Martinic pocházel z katolické rodiny. Popudil rovněž tím, že jako purkrabí na karlštejnském panství, jež pak v konfiskaci získal, dal poddaným příkaz: buď přijmete katolickou víru nebo vám za- bavím políčka.
Místodržitelé stáli jako před božím soudem. Českobratrský Oldřich ze Vchynic ukázal prstem na oba provinilce a zlostně vyhrkl: „Tito králíkové mého bratra Václava o poctivost připravili, králi zošklivili, a že on ze země ujeti musel, k tomu přivedli.“ Martinic se Slavatou ztuhli strachem z divokých očí kališníků. V místodržitelské kanceláři už zbyli jen Slavata, Martinec, Fabricius-písař a vzbouřenci. Je zle. To už není zloba, ale promyšlená exekuce za nedodržování božích i státních zákonů.
Najednou se rázně několik rukou chopilo Martinice a táhlo ho k oknu. Někdo okna rozevřel a Martinic, který se divoce bránil, vyletěl do šestnáctimetrové hloubky Rajské zahrady. Dopadl na travnatý svah, sklouzl po něm a se třemi odřeninami utíkal ke Starému Městu. Ještě téhož dne tajně a v převlečení odjel z Prahy.
Pak se ruce chopily Slavaty. Ten se bránil. Držel se okenní římsy, a proto padal dolů blízko zdi. Narazil o ni a dopadl v bezvědomí na zem. Z okna vylétl i písař Fabricius, který kališníky napomínal. Spadl šťastně a pelášil do města. Této události 23. května 1618 se v českých dějinách říká 2. pražská defenestrace. Dne 30. července 1419 proběhla 1. pražská defenestrace, v níž rozvášněný pražský lid vyhodil z oken Novoměstské radnice katolické konšely, věznící kališníky.
Martinic byl synem katolického rady na panství arciknížete Arnošta. Studoval u jezuitů a v jednadvaceti (1603) jej císař Rudolf II. jmenoval císařským radou. V roce 1616, kdy po Rudolfu II. převzal císařskou korunu vládychtivý bratr Matyáš, se Martinec stal karlštejnským purkmistrem a po dvou letech místodržitelem českého království. Po defenestraci uprchl do Mnichova.
Země se ocitla v rukou protestantského direktoria a císařská rodina Matyáše přiměla, aby předal korunu synovci Ferdinandu II. Vláda českého direktoria zabavila císařské statky a nabídla český trůn protestantu Bedřichu Falckému, známému v českých dějinách pod názvem „Zimní král“. Vládl totiž necelý rok, protože byl poražen na Bílé hoře 8. 11. 1620. Dohrou byla poprava českých pánů na Staroměstském náměstí 21. 6. 1621, konfiskace majetků jinověrců, kteří nepřestoupili na katolickou pravověrnou víru a jejich vyhnání z české země. Češi tím byli zbaveni své inteligence a podřízeni libovůli habsburků a katolické církve.
Martinec se vrátil z exilu v Bavorsku a zastával v Čechách nejvyšší vládní úřady. V roce 1638 se stal nejvyšším purkrabím a za deset roků, kdy Prahu obléhala švédská vojska, byl Martinic v boji se Švédy zraněn, zajat a svému zranění podlehl. V pobělohorské politice šel v jeho šlépějích syn, který se stal vůdčím politikem v Čechách a natropil hodně těžkostí Balbínově latinsky psané knize „Výtah z českých dějin“, proti níž vyslovil mínění, že se v ní činí pohana habsburskému rodu. Na štěstí se našel ve Vatikánu vzdělaný knihovník, který Balbína očistil.