Jaroslav Heyrovský

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český chemik a fyzik. Objevitel polarografie (1922) a spolutvůrce polarografu. Nositel Nobelovy ceny za chemii (1959). Publikace: „Použití polarografické metody v praktické chemii“. Spoluzakladatel „Polarografického ústavu“ (1951).
Heyrovsky Jaroslav.jpg
Narození a úmrtí
  • 20. 12. 1890 (Praha)
  • 27. 3. 1967 (Praha)
Památníky
Odkazy

Když výbor pro udílení „Nobelovy ceny“ v roce 1958 rozhodoval, kdo získá cenu za chemii, nebylo pochyb, že z kandidátů má velkou šanci Čechoslovák Jaroslav Heyrovský. Většina se pak na něm shodla, protože dal vědě cosi vyjímečně nového a převratného. Tak se ředitel prvního „Polarografického ústavu“ na světě objevil 10. 12. 1959 ve Stockholmu, kde ocenění přebral. Pro skromného vědce to byla „malá noční hudba“ ve chvilce všednosti vědy. Koneckonců přemýšlivé ticho bylo dědictvím rodu. Jeho otec byl rovněž vědec, a také rektor Univerzity Karlovy.

Jaroslav chodil do oktávy pražského Akademického gymnázia s Karlem Čapkem. Později se ještě rok vídávali na filosofii, ale v roce 1910 adept vědy zamířil studovat na „University College London“. Pracoval u prof. Williama Ramsaye, nositele Nobelovy ceny (1904) za objev vzácných plynů ve vzduchu, jež pak zařadili do soustavy prvků. Obrovská zvídavost jej zavedla na přednášky elektrochemika F. G. Donnana, v jehož laboratoři po bakalářských zkouškách zůstal na postgraduálním studiu. Zabýval se u něj studiem galvanických článků s jednou elektrodou z hliníku. Pozoroval, jak se v mírně kyselém prostředí vylučuje z kovového hliníku pokrytého oxidem hlinitým vodík. Heyrovskému se přitom rozevřela škála dalších jevů: povaha slučivosti, mechanismus při vylučování vodíku na elektrodách atd.

Vědci kupředu posouvají lidské poznání a politici, či náboženští fanatikové, roubují na svět lidí všelijaká dogmata ctižádosti. Často se nerozpakují zneužít poznání vědy k zabíjení lidí i zvířat a ničení Země, jež lidem prozřetelnost svěřila k životu. Heyrovský takovou ničivou kalvárii politiků prožil v 1. světové válce (1914-18) v nemocničních laboratořích fronty, ale postranně pokračoval i na vojně ve výzkumech, jež započal v Anglii. Proto byl po válce mezi prvními, kdo si troufl ještě v atmosféře radosti ze svobody předložit svou disertační práci světoznámému chemikovi vzácných zemin, prof. Bohuslavu Braunerovi a jeho kolegovi prof. Bohumilovi Kučerovi, objeviteli rtuťové kapkové elektrody. Ve chvíli, když odpovídal na otázku o měření elektrického proudu, který prochází rtuťovou elektrodou, Brauner si zapálil doutník a suše prohodil: „To by mohl rozluštit fyzikální chemik.“

Tak vlastně Heyrovskému vymezil oblast bádání. Dne 10. 2. 1922 adept vědy, který se stal Braunerovým astistentem, zpozoroval překvapivý jev. Měřil elektrický proud, který procházel článkem se rtuťovou elektrodou při různém elektrickém napětí, a tu se na citlivém galvanometru objevily jakési křivky. Jasně prozrazovaly, že proud v článcích je závislý na vnějším napětí. Dvaatřicetiletý Heyrovský tím objevil „elektrolýzu kapkovou elektrodou“. Ještě na podzim 1922 vysílen k padnutí, zveřejnil poznatky v říjnovém čísle „Chemických listů“.

Věděl, že i věda je bitevní pole a osamocený voják válku nevyhrává. Poznal, že věda vyžaduje týmovou práci, která rozdělením úkolů zkracuje čas. Ustavil skupinu vědců a svůj objev v kolektivní práci propracovával. V roce 1924 dospěl k dalšímu objevu: když se do elektrolyzovaného roztoku přidá látka, která reaguje na elektrodu, probíhá vztah mezi elektrickým proudem a napětím stupňovitě, čili běží jako po vlnách. Výška schodu (vlny) je úměrná koncentraci příměsi. Tak se zrodila Heyrovského metoda chemických rozborů, jež obdržela název „polarografie“.

V roce 1925 Heyrovský spolu s Japoncem M. Shikatou sestrojili přístroj na automatickou registraci závislosti proud-potenciál a tento přístroj nazvali „polarograf“.

Tím Heyrovského tým začal v podstatě utvářet čsl. fyzikální chemii. V jeho týmu vynikli dva vědci: R. Brdička (1906-1970), který se soustředil na biologické aplikace, čili na biochemii, takže brzy objevil v tomto oboru měření chemických reakcí a vědec D. Ilkovič (1907-1980) v roce 1934 odvodil matematický vzorec pro velikost polarografické vlny. Heyrovského tým utvořil stmelené společenství, jež si uvědomovalo heslo, prý od Faradaye, které si tým napsal na zeď „Polarografického ústavu“: „Pracuj-ukonči-zveřejni!“

Heyrovský byl demokrat, ale přísně vyžadoval systém a pořádek, což je pochopitelné, protože i společenská demokracie se bez systému a pořádku proměňuje v anarchii. Diskuse musely být věcné. Heyrovský počítal s tím, že kvůli fyzické kondici musí být čas sedavé práce kompenzován sportem. Proto mezi sebou hrávali fotbalové zápasy, v nichž byl Heyrovský brankářem.

Ve třiceti byl jmenován profesorem. V roce 1933 přednášel na univerzitách v USA a o rok později se zúčastnil sjezdu vědců v Leningradu (dnes Petrohrad). Zásluhou jeho polarografie vznikaly po celém světě v průmyslu automatizační metody. Polarografie se stala běžnou laboratorní metodou ve výzkumu chemické reaktivity, což způsobilo převrat v elektrochemii.

Roku 1951 byl v Československu založen "Polarografický ústav", v jehož čele stál Heyrovský až do roku 1963, než odešel do penze.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!