Jaroslav Ježek
„Musíme se snažit, abychom žili co nejlépe a hlavně pracovali pro budoucí lidstvo, aby mělo na světě víc uspokojení a radosti.“— J. Ježek v dopise z Ameriky
Narození a úmrtí
- 25. 9. 1906 (Praha)
- 1. 1. 1942 (New York)
Památníky
- Kaprova 10; PD s bystou, V. Vokálek 1957
- Pohřben na Olšanech
Odkazy
Režisér Honzl dlouho, ba zoufale odmítal E. F. Buriana, který mu v zákulisí cosi horlivě vysvětloval. Nepřišel účinkující, sál hlučel, tak mávl rukou a přikývl. Burian přivedl na jeviště spolužáka Ježka, představil ho jako zázračného klavíristu a odešel. Ježek se chvíli díval tlustými skly brýlí do tmy a do zvědavého ticha publikum požádal o jakékoliv čtyři tóny. Někdo je vykřikl a znovu bylo ticho.
Ježek zapreludoval a z daných tónů vypreludovával melodie na způsob fugy, pak sonatiny, na různé hudební formy, kterou někdo z hlediště požadoval. Sál bouřil a Ježek přidával svoje žertíky: „Šla Nanynka do zelí“ po smetanovsku, po mozartovsku, po wagnerovsku, podle Strausse, Debussyho atd. V tento večer vešlo do povědomí Prahy pichlavé jméno „Ježek“ a neznámý mladík přijal angažmá v „Osvobozeném divadle“.
V improvizaci neměl Ježek konkurenta. Klavírní brilancí překvapil už v roce 1924 přednesem Ravela a Hindemitha přijímací komisi na konzervatoři, která usoudila, že napůl slepý, mnoha nemocemi postižený mladík, může být velkým muzikantem. Této Ježkově životní výhře předcházelo šest roků pobytu ve slepeckém ústavu na Hradčanech, kde si někdo všiml, že dítě je při hudbě vzrušené a nějaký kapelník doporučil Ježkovu otci, který živil rodinu krejčovinou, aby zvážil synovo hudební vzdělání.
Tři roky chlapec navštěvoval hudební školu zvanou „Dvořákeum„, než jej připustili ke zkouškám na konzervatoř, jež sídlila v klášteře Na Slovanech. Po ročním studiu kompozice u K. B. Jiráka, jej poslali do klavírní třídy A. Šímy. Velmi se ostýchal před vzdělanými kolem sebe, protože sám byl jenom obecně vzdělán. Měkkosrdcatý spolužák E. F. Burian mu všemožně pomáhal, kde to jen šlo - ve vzdělání i v muzice, takže pilný Ježek obdržel diplom mistrovské školy 28. června 1929 od samotného Josefa Suka. Ten k závěru o Ježkově studiu připsal: „Tvorba jeho pochází z opravdového a radostného tvůrčího nadšení a vše promýšlí svým způsobem.“ Suk, jako ředitel konzervatoře, toleroval Ježkovo působení v „Osvobozeném divadle“ s Voskovcem a Werichem (od roku 1928).
Werich u přijímání Ježka žádal, aby „rychle sestavoval puntíky na čárkách tak, aby to dávalo melodii“ a to Ježek uměl náramně. Měl za sebou 10 měsíců zkušeností z Paříže, kam se dostal za odměnu za skvělý klavírní koncert pro nějakého mecenáše. V roce 1930 už nikdo nepochyboval, že se zrodil pozoruhodný skladatel.
Prvními skladbami byl cyklus „Písničky“ a v „Osvobozeném divadle“ začal poprvé skládat scénickou hudbu ke Cocteauovo „Svatebčanům na Eiffelce“. Pak zkomponoval pro Národní divadlo hudbu k Chestertonovo dramatizaci „Kamarád Čtvrtek“ a Švandovo divadlo jej několikrát rovněž o ledacos požádalo.
Ježkovi doslova uhranul jazz, ale skládal impulzivně i orchestrální hudbu, např. „Koncert pro housle a dechový orchestr“ (1930), komorní „Dechový kvartet pro flétnu, dva klarinety a fagot“, „Smyčcový kvartet I.“, sbory na verše J. V. Sládka, zhudebnil verše Nezvala, jehož měl za boha, verše Seiferta atd. Jeho hudební „já“ okouzlilo generace hlavně dvacetiletým působením v Osvobozeném divadle. Od hry „Premiéra Skafandr“ v roce 1928 se stala jeho hudba neodmyslitelnou součástí divadla. Dirigoval orchestr a spolu s „V+W“, komponoval „puntíky“ přímo na tělo známých her „Golem“ (1931), „Caesar“ (1932), „Osel a stín“ (1933), „Kat a blázen“ (1934), „Balada z hadrů“ (1935), „Nebe na zemi“ (1936), „Těžká Barbora“ (1937), „Pěst na oko“ (1938). S jeho hudbou natočil Jindřich Honzl sedm filmů „V+W“ - „Pudr a benzin“, „Hej rup“, „Svět patří nám“ atd.
Hudební svéráz dvaatřicetiletého Ježka zarazila německá okupace. Osvobozené divadlo začali stále častěji cenzurovat a pak přišel 15. březen 1939. Tanečnice Lotte Goslarová, která účinkovala v Osvobozeném divadle v „Baladě z hadrů“, byla už za mořem a doporučila třem protagonistům Osvobozeného divadla, aby za ní přijeli. Ježkovo loučení s Prahou bylo těžké.
Protloukali se v USA všelijak, ale snad nejhůře na tom byl velmi těžce nemocný Ježek. Zprvu vyučoval hudbě a založil mužský i ženský pěvecký sbor českých krajanů. Jenže noční můrou mu byla samota. Často si hrával Smetanu, aby zaplašil smutek, ba i hmotnou bídu. Bůhvíjak se o Ježkovi dozvěděl Pražan Rudolf Friml, přeslavný hlavně operetou „Rose Marie“ a vyslovil se o Ježkovo hudbě nemytě a nečesaně.
Ježek ulehl, selhaly mu ledviny. Naštěstí našel oporu v mateřsky starostlivé Frances, která po válce Ježkovo urnu přivezla do Prahy. Američan Benny Goodman se podivoval, že Ježek napsal svou hudbu v Čechách.