Jaroslav Seifert: Porovnání verzí

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
m (naimportována 1 revize)
Řádek 1: Řádek 1:
23.9.1901 Praha
+
23. 9. 1901 Praha  
10.1.1986 Praha
 
Pohřben v Kralupech
 
  
PD s bystou,J.Bartoš 1993
+
10. 1. 1986 Praha
Vlkova 31 (škola)
 
  
 +
Pohřben v Kralupech nad Vltavou
  
---------------------------------------------------------------
+
PD s bystou, J. Bartoš 1993 Vlkova 31 (škola)
Český básník a novinář.Člen skupiny umělců "Devětsil".První
 
sbírku "Město v slzách" vydal roku 1921.Z díla:Na vlnách T.S.F.
 
(1925),Poštovní holub (1929),Jablko z klína (1933),Vějíř B.Něm-
 
cové (1940),Přilba hlíny (1945),Šel malíř chudě do světa (1949),
 
Maminka (1954),Býti básníkem (1983).Vzpomínková kniha "Všechny
 
krásy světa" (1982).Nositel Nobelovy ceny z roku 1984.
 
---------------------------------------------------------------
 
  
      "K milionům veršů na světě
+
PD s portrétem, S. Hanzlík 2001 Bořivojova 816 (na místě rodného domu)
      přidal jsem jen pár slok
 
      Nebyly o nic moudřejší než píseň
 
      cvrčků"
 
                          Jaroslav Seifert:A sbohem (sb.Morový sloup)
 
  
 +
'''Český básník a novinář. Člen skupiny umělců „Devětsil“. První sbírku „Město v slzách“ vydal roku 1921. Z díla: „Na vlnách TSF“ (1925), „Poštovní holub“ (1929), „Jablko z klína“ (1933), „Vějíř B. Němcové“ (1940), „Přilba hlíny“ (1945), „Šel malíř chudě do světa“ (1949), „Maminka“ (1954), „Býti básníkem“ (1983), „Všecky krásy světa“ (1982). Nositel Nobelovy ceny z roku 1984.'''
  
 +
„K milionům veršů na světě/přidal jsem jen pár slok./Nebyly o nic moudřejší než píseň/cvrčků.“ - Jaroslav Seifert: A sbohem (ze sbírky Morový sloup)
  
  
 
+
„Vážený pane, potěšil jste mne velmi svým „Městem v slzách“. Je něco nesmírně čestného, mužného a teplého v těch básních, jako stisk teplé ruky ve tmě, když jsi vešel z mrazu do světnice. Stačíte jednou dojít mnohem, mnohem dál, než kam jsme dovedli dojít my. Váš F. X. Šalda.Četl podruhé, potřetí, a patrně i otci zámečníkovi a zbožné matce, aby jim učinil radost, protože věděl, že se ještě dost nesmířili s jeho odchodem z gymnázia. Chytil se péra, které zrovna bohatství nenosí.
      "Vážený pane,potěšil jste mne velmi svým Městem v slzách.Je něco
+
   
nesmírně čestného,mužného a teplého v těch básních jako stisk teplé ruky
+
Bylo mu jednadvacet, ulice ještě dýchaly pádem rakouské monarchie a vzruchem zrození československého státu, dne 28. října 1918. Tehdy mu poprvé otiskli první verše, které oslavovali stát, naději na sociální zlepšení života, jež vytryskly z ruské revoluce 1917. Hned v roce 1920 s přítelem K. Teigem inspirovali založení skupiny umělců, kteří si dali název „Devětsil“ (podle prvního jarního devětsilu, rašícího z bahna). Vydali „Revoluční sborník“ s formulací svého programu. Proletariát jim byl silou proměny světa k lidštější podobě, proto poezie této doby nese název - proletářská.
ve tmě,když jsi vešel z mrazu do světnice...stačíte jednou mnohem,mnohem
+
   
dál,než kam jsme dovedli dojít my. Váš F.X.Šalda." Četl podruhé,potřetí,
+
Do bouřlivého toku této poezie vběhla virtuozita Nezvalovy sbírky „Pantomima“ a vnukla poezii něžnější, poetičtější mluvu - což obdrželo název „poetismus“. Seifert žil revolučním rytmem času a od vzniku KSČ v roce 1921 pracoval v komunistickém vydavatelství a nakladatelství až do roku 1927. Řídil satirický týdeník „Sršatec“ a vypomáhal básníku S. K. Neumannovi, jehož ctil, ve vydávání jeho časopisů.
a patrně i,otci zámečníkovi,zbožné matce,aby jim učinil radost,protože vě-
+
   
děl,že ještě se dost nesmířili z jeho odchodem z gymnasia.Chytil se péra,
+
Jeho sbírka z roku 1925 „Na vlnách TSF“ o návštěvě Francie, je vlastně vykročením za poetistickou notou Nezvala. Francie jej okouzlila a inspirovala k překladům skvělé poetiky sbírek „Zavražděný básník“ a „Prsy Tiresiovy“ francouzského básníka G. Apollinaira. Z ruštiny mu ze srdce zanotoval rázný básník A. Blok, jehož poemu „Dvanáct“ rovněž přeložil.
které zrovna bohatství nenosí.
+
 
      Bylo mu jednadvacet,ulice ještě dýchaly pádem rakouské monarchie a
+
Koncem 20. let se v Seifertově sbírce „Poštovní holub“ (1929) ozval písňový verš, čili jemu příznačně srozumitelný a poezií prodchnutý klidný verš. Byl to pro něho zlomový rok i politicky. Přidružil se ke komunistickým spisovatelům - Olbrachtovi, Neumannovi, Nezvalovi, Vančurovi, Malířové a Horovi, kteří odmítli radikalismus mladého vedení KSČ v čele se čtyřiatřicetiletým K. Gottwaldem. Byla to Stalinova politika „bolševického“, radikalismu, jež více škodila než prospívala.
vzruchem zrození československého státu 28.října 1918.Tehdy mu poprvé
+
   
otiskli první verše.Oslavovaly stát,naději na sociální zlepšení života,
+
Seifert zůstal provždy levicovým novinářem, zaměstnání si našel v Lidových novinách, v revue „Nová scéna“, „Právu lidu“, „Pestrých květech“, „Ranních novinách“ atd. Psal fejetony, kritiky, satiry, epigramy a samozřejmě verše. Za niternou sbírku „Jablko z klína“ (1933) a „Ruce Venušiny“ (1936) obdržel státní cenu.
jež vytryskly z ruské revoluce 1917.Hned v roce 1920 s přítelem K.Teigem
+
   
insporovali založení skupiny umělců,kteří si dali název "Devětsil" (podle
+
Jeho verše nebyly pro nikoho rébusem, a proto se hodně četly a recitovaly. Silně se vyslovil ve sbírce „Osm dní“ (1937), když zemřel prezident T. G. Masaryk. A neméně silně, když ze strany Francie a Anglie přišla pro český národ zrada, když obě země porušily právní závazky a podepsaly bez přítomnosti ČSR Hitlerovi Mnichovskou smlouvu (29. 9. l938), tedy okupaci Sudet, kterou Hitler proměnil na likvidaci ČSR. Seifert na to odpověděl sbírkou s protihitlerovskou tonikou „Zhasněte světla“ (1938), ale cenzura ji zakázala. V okupaci mu ještě vyšli tři sbírky, jimiž připomněl národu trvalé národní hodnoty: „Vějíř B. Němcové“, verše o Praze „Světlem oděná“ (1940) a „Kamenný most“ (1944).
prvního jarního devetsil,vyrážejícího z bahna).Vydali "Revoluční sborník"
+
   
s fornulací svého programu.Proletariát jim byl silou proměny světa k lid-
+
V roce 1945 vytryskla Seifertova jásavá oslava konce války ve verších „Přilba hlíny“. Do roku 1949 pracoval v odborářském čas. „Práce“, redigoval edici mladé poezie, aby se pak natrvalo věnoval jen literatuře. Ještě do roku 1950, kdy i jeho verše sektářsko-ideologicko-politickými měřítky pokáral L. Štoll, když vydal šest půvabných sbírek, jež vstoupily hluboko do srdce národa. Byly to sbírky „Píseň o Viktorce“, v níž padala voda času a ze splavu v babiččině údolí bylo slyšet nešťastný zpěv Viktorky, a také „Šel malíř chudě do světa“ o M. Alšovi.
štější podobě,proto poesie této doby nese název - proletářská.
+
   
 
+
V české poezii se strhla bitva s „tlustokožci“, kteří poezie uzavírali do rétoriky a tím z poezie vyháněli to, co činí báseň poezií. Básník Biebl tehdy srdnatě bránil verše Nezvala a Seiferta pro krásnou vroucnost poetické struny, pro jejich zpěv o prostých věcech života. V roce 1954 Seifert obdržel státní cenu za sbírku „Maminka“, která chytila národ za srdce.
      Do bouřlivého toku této poesie vběhla virtuozita Nezvalovy sbírky
+
   
"Pantomima" a vštěpovala poesii něžnější,poetičtější mluvu - což obdrželo
+
Na 2. sjezdu čs. spisovatelů v roce 1956 mluvil Seifert o vězněných spisovatelích a požadoval nápravu stalinských křivd. Vyneslo mu to však desetileté nucené odmlčení. V 60. letech se jeho strofický verš zcela uvolnil do básně v próze. Ve sbírkách „Koncert na ostrově“ (1965), „Halleyova kometa“ (1967) a „Odlévání zvonů“ (1967) se ozvala vzpomínka a nostalgie. Seifert se stal národním umělcem, jímž byl úředně uznán v roce 1957, ale byl jím už dávno, bez úředního cejchu. Jeho verše vešly do čítanek, a tím mezi všechny lidi v české zemi.
název "poetismus".Seifert žil revolučním rytmem času a od vzniku KSČ v ro-
+
   
ce 1921 pracoval v komunistickém vydavatelství a nakladatelství až do ro-
+
V roce 1968, kdy se zmírnily metody vlády režimu a v zemi nastala demokratická obleva Dubčekova vedení KSČ, obdržel Seifert státní cenu a stanul v čele Svazu čs. spisovatelů. Louis Aragon a Roman Jakobson jej navrhli na udělení Nobelovy ceny. Pak mu ale v období normalizace, po vojenské intervenci armád Varšavské smlouvy, čili spíše SSSR do Československa, nevyšla deset roků žádná kniha. On však zůstal věrný demokracii a podepsal protestní provolání „Charty 77“. Knížky mu vycházely jenom v samizdatových vydavatelstvích, čili v zahraničí. V roce 1977 mu dovolili vydat sbírku „Morový sloup“ za podmínky, že se jeho podpis neobjeví pod protestním provoláním.
ku 1927.Řídil satirického "Sršatce" a vypomáhal básníku S.K.Neumannovi,
+
   
jehož ctil,ve vydávání jeho časopisů.
+
V roce 1984 mu však v zahraničí vydali půvabnou vzpomínkovou knihu „Všechny krásy světa“ a poslední sbírka doma mu vyšla v roce 1983 s názvem „Býti básníkem“. Po šestnácti letech od návrhu na Nobelovu cenu ji 11. října 1984, jako druhý Čech (1959 J. Heyrovský za polarografii), obdržel. Chápal ji jako ocenění vysoké úrovně české poezie 20. století. Převzali ji za nemocného otce dcera a syn. Zavzpomínal si tehdy na básnického druha V. Holana, kterého považoval za nejlepšího českého básníka.
      Jeho sbírka z roku 1925 "Na vlnách TSF" se návštěvě Francie a je to
+
 
vlastně vykročením za poetistickou notou Nezvala.Francie jej okouzlila
+
Seifertův pohřeb v lednu 1986 se stal velkou, policií sledovanou, demonstrací za svobodu slova. Na hřbitově v Kralupech nad Vltavou, kde v dětství dlouho pobýval u babičky a dědy, našel i věčný odpočinek.
a insporovala k překladům skvělé poetiky sbírek "Zavražděný básník" a "
 
Prsy Tiresiovy" francouzského básníka G.Apollinaira.Z ruštiny mu ze srdce
 
zanotoval rázný básník A.Blok,jehož poemu "Dvanáct" rovněž přeložil.
 
      Koncem 2O.let se v Seifertově sbírce "Poštovní holub" (1929) ozval
 
písňový verš,čili jemu příznačně srozumitelný a poesií prodchnutý,klidný
 
verš.Byl to rok pro něho zlomový i politicky.Přidružil se ke komunisti-
 
ckým spisovatelům - Olbrachtovi,Neumannovi,Nezvalovi,Vančurovi,Malířové,
 
Horovi,kteří odmítli radikalismus mladého vedení KSČ v čele se čtyřiatři-
 
cetiletým K.Gottwaldem.Byla to Stalinova politika "bolševizaci",radikali-
 
smu jež více škodilo než prospívalo.
 
      Seifert zůstal provždy levicovým novinářem,zaměstnání si našel v Li-
 
dových novinách,v revue "Nová scéna",v "Právu lidu","Pestrých květech",
 
"Ranních novinách" atd.Psal fejetony,kritiky,satiry,epigramy a samořejmě
 
verše.Za niternou sbírku "Jablko z klína"(1933) a "Ruce Venušiny"(1936)
 
obdržel státní cenu.
 
      Jeho verše nebyly pro nikoho rebusem a proto se hodně četly a reci-
 
toval.Silně se vyslovil ve sbírce "Osm dní" (1937),když zemřel prezident
 
T.G.Masaryk.A neméně silně,když přišla zrada Francie a Anglie na českém
 
národě tím,že obě země porušily právní závazky k ČSR a podepsaly Mnichov-
 
skou smlouvu (29.9.l938) bez přítomnisti ČSR Hitlerovi okupaci Sudet,kte-
 
rou Hitler proměnil na likkvidace ČSR.Seifert na to odpověděl sbírkou
 
u s protihitlerovskou tonikou "Zhasněte světla" (1938),ale cenzura ji za-
 
kázala.V okupaci ještě mu mohly vyjít tři sbírky,jimiž připoměl národu
 
trvalé národní hodnoty: "Vějíř B.Němcové",verše o Praze "Světlem oděná"
 
(1940) a "Kamenný most"(1944).
 
      V roce 1945 vytryskla Seifertova jásavá oslava konce války ve ver-
 
ších "Přilba hlíny".Do roku 1949 pracoval v odborářském čas."Práce",re-
 
digoval edici mladé poesie,aby se pak natrvalo věnoval jen literatuře.
 
Ještě do roku 1950,kdy i jeho verše sektářsky ideologicko-politickými mě-
 
řítky pokáral L.Štoll,vydal šest půvabných sbírek,jež vešly hluboce
 
do srdce národa.Byly to sbírky "Píseň o Viktorce",v níž padala voda času
 
a se splavu v babiččině údolí bylo slyšet nešťastný zpěv Viktorky,a "Šel
 
malíř chudě do světa" o M.Alšovi.
 
      V české poesii se strhla bitva s "tlustokožci",kteří poesie uzavíra-
 
li do retoriky a tím z poesie vyháněli to,co činí báseň poesií.Básník
 
Biebl tehdy srdnatě bránil verše Nezvala a Seiferta pro krásnou vroucnost
 
poetické struny,pro jejich zpěv o prostých věcech života.V roce 1954 Sei-
 
fert obdržel státní cenu za sbírku "Maminka",která chytila národ za srdce.
 
      Na 2.sjezdu čs.spisovatelů v roce 1956 mluvil Seifert o vězněných
 
spisovatelích a požadoval nápravu stalinských křivd.Vyneslo mu to však
 
desetileté nucené odmlčení.V 60.letech se jeho strofický verš zcela uvol-
 
 
 
nil do básně v próze.Ve sbírkách "Koncert na ostrově"(1965),"Halleova ko-
 
meta"(1967) a "Odlévání zvonů"(1967) se ozvala vzpomínka a nostalgie.Sei-
 
fert se stal národním umělcem,jimž byl úředně uznán v roce 1957,ale byl
 
jim už dávno,bez úředního cejchu.Jeho verše vešly do čítánek a tím mezi
 
všechny lili v české zemi.
 
      V roce 1968,kdy se zmírnily metody vlády režimu a v zemi nastala
 
demokratická obleva Dubčekova vedení KSČ,obdržel Seifert státní cenu a
 
stanul v čele Svazu čs.spisovatelů.Louis Aragon a Roman Jacobson jej na-
 
vrhli na udělení Nobelovy ceny.Pak mu ale v normalizaci po vojenské inter-
 
venci armád Varšavské smlouvy,čili spíše SSSR do Československa Seiferto-
 
vi nevyšla deset roků žádná kniha.On však zůstal věren demokracii a pode-
 
psal protestní provolání "Charty 77".Knížky mu vycházely jenom v semizda-
 
tových vydavatelstvích,čili v zahraničí.V roce 1977 mu dovolili vydat
 
sbírku "Morový sloup" za podmínky,že se jeho podpis neobjeví pod protest-
 
ním provoláním.
 
      V roce 1984 mu však v zahraničí vydali půvabnou vzpomínkovou knihu
 
"Všechny krásy světa" poslední sbírka doma mu vyšlaa v roce 1981 s názvem
 
"Býti básníkem".Po šetnácti letech od návrhu na Nobelovu cenu ji 11.října
 
1984 jako druhý Čech (1959 J.Heyrovský za polarografii) obdržel.Chápal ji
 
jako ocenění vysoké úrovně české poesie 20.století.Převzali ji za nemo-
 
cného otce dcera a syn.Zavzpomínal si tehdy na básnického druha V.Holana,
 
kterého považoval za nejlepšího českého básníka.
 
      Seifertův pohřeb v lednu 1986 se stal velkou,policií sledovanou de-
 
monstrací za svobodu slova.Na hřbitově v Kralupech,kde v dětství dlouho
 
pobýval u babičky a dědy,našel i věčný odpočinek.
 
 
 
 
 
 
 
PD s portrétem,S.Hanzlík 2001
 
Bořivojova 816 (na místě rodného domu)
 
 
 
[[Category:Pražský pantheon]]
 

Verze z 24. 3. 2020, 23:23

23. 9. 1901 Praha

10. 1. 1986 Praha

Pohřben v Kralupech nad Vltavou

PD s bystou, J. Bartoš 1993 Vlkova 31 (škola)

PD s portrétem, S. Hanzlík 2001 Bořivojova 816 (na místě rodného domu)

Český básník a novinář. Člen skupiny umělců „Devětsil“. První sbírku „Město v slzách“ vydal roku 1921. Z díla: „Na vlnách TSF“ (1925), „Poštovní holub“ (1929), „Jablko z klína“ (1933), „Vějíř B. Němcové“ (1940), „Přilba hlíny“ (1945), „Šel malíř chudě do světa“ (1949), „Maminka“ (1954), „Býti básníkem“ (1983), „Všecky krásy světa“ (1982). Nositel Nobelovy ceny z roku 1984.

„K milionům veršů na světě/přidal jsem jen pár slok./Nebyly o nic moudřejší než píseň/cvrčků.“ - Jaroslav Seifert: A sbohem (ze sbírky Morový sloup)


„Vážený pane, potěšil jste mne velmi svým „Městem v slzách“. Je něco nesmírně čestného, mužného a teplého v těch básních, jako stisk teplé ruky ve tmě, když jsi vešel z mrazu do světnice. Stačíte jednou dojít mnohem, mnohem dál, než kam jsme dovedli dojít my. Váš F. X. Šalda.“ Četl podruhé, potřetí, a patrně i otci zámečníkovi a zbožné matce, aby jim učinil radost, protože věděl, že se ještě dost nesmířili s jeho odchodem z gymnázia. Chytil se péra, které zrovna bohatství nenosí.

Bylo mu jednadvacet, ulice ještě dýchaly pádem rakouské monarchie a vzruchem zrození československého státu, dne 28. října 1918. Tehdy mu poprvé otiskli první verše, které oslavovali stát, naději na sociální zlepšení života, jež vytryskly z ruské revoluce 1917. Hned v roce 1920 s přítelem K. Teigem inspirovali založení skupiny umělců, kteří si dali název „Devětsil“ (podle prvního jarního devětsilu, rašícího z bahna). Vydali „Revoluční sborník“ s formulací svého programu. Proletariát jim byl silou proměny světa k lidštější podobě, proto poezie této doby nese název - proletářská.

Do bouřlivého toku této poezie vběhla virtuozita Nezvalovy sbírky „Pantomima“ a vnukla poezii něžnější, poetičtější mluvu - což obdrželo název „poetismus“. Seifert žil revolučním rytmem času a od vzniku KSČ v roce 1921 pracoval v komunistickém vydavatelství a nakladatelství až do roku 1927. Řídil satirický týdeník „Sršatec“ a vypomáhal básníku S. K. Neumannovi, jehož ctil, ve vydávání jeho časopisů.

Jeho sbírka z roku 1925 „Na vlnách TSF“ o návštěvě Francie, je vlastně vykročením za poetistickou notou Nezvala. Francie jej okouzlila a inspirovala k překladům skvělé poetiky sbírek „Zavražděný básník“ a „Prsy Tiresiovy“ francouzského básníka G. Apollinaira. Z ruštiny mu ze srdce zanotoval rázný básník A. Blok, jehož poemu „Dvanáct“ rovněž přeložil.

Koncem 20. let se v Seifertově sbírce „Poštovní holub“ (1929) ozval písňový verš, čili jemu příznačně srozumitelný a poezií prodchnutý klidný verš. Byl to pro něho zlomový rok i politicky. Přidružil se ke komunistickým spisovatelům - Olbrachtovi, Neumannovi, Nezvalovi, Vančurovi, Malířové a Horovi, kteří odmítli radikalismus mladého vedení KSČ v čele se čtyřiatřicetiletým K. Gottwaldem. Byla to Stalinova politika „bolševického“, radikalismu, jež více škodila než prospívala.

Seifert zůstal provždy levicovým novinářem, zaměstnání si našel v Lidových novinách, v revue „Nová scéna“, „Právu lidu“, „Pestrých květech“, „Ranních novinách“ atd. Psal fejetony, kritiky, satiry, epigramy a samozřejmě verše. Za niternou sbírku „Jablko z klína“ (1933) a „Ruce Venušiny“ (1936) obdržel státní cenu.

Jeho verše nebyly pro nikoho rébusem, a proto se hodně četly a recitovaly. Silně se vyslovil ve sbírce „Osm dní“ (1937), když zemřel prezident T. G. Masaryk. A neméně silně, když ze strany Francie a Anglie přišla pro český národ zrada, když obě země porušily právní závazky a podepsaly bez přítomnosti ČSR Hitlerovi Mnichovskou smlouvu (29. 9. l938), tedy okupaci Sudet, kterou Hitler proměnil na likvidaci ČSR. Seifert na to odpověděl sbírkou s protihitlerovskou tonikou „Zhasněte světla“ (1938), ale cenzura ji zakázala. V okupaci mu ještě vyšli tři sbírky, jimiž připomněl národu trvalé národní hodnoty: „Vějíř B. Němcové“, verše o Praze „Světlem oděná“ (1940) a „Kamenný most“ (1944).

V roce 1945 vytryskla Seifertova jásavá oslava konce války ve verších „Přilba hlíny“. Do roku 1949 pracoval v odborářském čas. „Práce“, redigoval edici mladé poezie, aby se pak natrvalo věnoval jen literatuře. Ještě do roku 1950, kdy i jeho verše sektářsko-ideologicko-politickými měřítky pokáral L. Štoll, když vydal šest půvabných sbírek, jež vstoupily hluboko do srdce národa. Byly to sbírky „Píseň o Viktorce“, v níž padala voda času a ze splavu v babiččině údolí bylo slyšet nešťastný zpěv Viktorky, a také „Šel malíř chudě do světa“ o M. Alšovi.

V české poezii se strhla bitva s „tlustokožci“, kteří poezie uzavírali do rétoriky a tím z poezie vyháněli to, co činí báseň poezií. Básník Biebl tehdy srdnatě bránil verše Nezvala a Seiferta pro krásnou vroucnost poetické struny, pro jejich zpěv o prostých věcech života. V roce 1954 Seifert obdržel státní cenu za sbírku „Maminka“, která chytila národ za srdce.

Na 2. sjezdu čs. spisovatelů v roce 1956 mluvil Seifert o vězněných spisovatelích a požadoval nápravu stalinských křivd. Vyneslo mu to však desetileté nucené odmlčení. V 60. letech se jeho strofický verš zcela uvolnil do básně v próze. Ve sbírkách „Koncert na ostrově“ (1965), „Halleyova kometa“ (1967) a „Odlévání zvonů“ (1967) se ozvala vzpomínka a nostalgie. Seifert se stal národním umělcem, jímž byl úředně uznán v roce 1957, ale byl jím už dávno, bez úředního cejchu. Jeho verše vešly do čítanek, a tím mezi všechny lidi v české zemi.

V roce 1968, kdy se zmírnily metody vlády režimu a v zemi nastala demokratická obleva Dubčekova vedení KSČ, obdržel Seifert státní cenu a stanul v čele Svazu čs. spisovatelů. Louis Aragon a Roman Jakobson jej navrhli na udělení Nobelovy ceny. Pak mu ale v období normalizace, po vojenské intervenci armád Varšavské smlouvy, čili spíše SSSR do Československa, nevyšla deset roků žádná kniha. On však zůstal věrný demokracii a podepsal protestní provolání „Charty 77“. Knížky mu vycházely jenom v samizdatových vydavatelstvích, čili v zahraničí. V roce 1977 mu dovolili vydat sbírku „Morový sloup“ za podmínky, že se jeho podpis neobjeví pod protestním provoláním.

V roce 1984 mu však v zahraničí vydali půvabnou vzpomínkovou knihu „Všechny krásy světa“ a poslední sbírka doma mu vyšla v roce 1983 s názvem „Býti básníkem“. Po šestnácti letech od návrhu na Nobelovu cenu ji 11. října 1984, jako druhý Čech (1959 J. Heyrovský za polarografii), obdržel. Chápal ji jako ocenění vysoké úrovně české poezie 20. století. Převzali ji za nemocného otce dcera a syn. Zavzpomínal si tehdy na básnického druha V. Holana, kterého považoval za nejlepšího českého básníka.

Seifertův pohřeb v lednu 1986 se stal velkou, policií sledovanou, demonstrací za svobodu slova. Na hřbitově v Kralupech nad Vltavou, kde v dětství dlouho pobýval u babičky a dědy, našel i věčný odpočinek.