Jiří z Poděbrad

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český husitský král zvolený 2. března 1458. Nastoupil po nezletilém Leopoldovi II. (Pohrobek). Jeho významným činem je návrh na vytvoření mírové unie evropských křesťanských panovníků. Jiří se musel bránit proti útokům, inspirovaným papežskou kurií, která jej prohlásila za kacíře. Jiří za pomoc polského krále Kazimíra, proti Matyáši Korvinovi, slíbil českou korunu Kazimírovu synu, Vladislavovi.
„Péče o mír není myslitelná bez spravedlnosti a spravedlnost bez ní, protože ze spravedlnosti se mír rodí a je zachováván, a protože my a poddaní nemůžeme bez spravedlnosti v míru setrvávati, proto spojujeme spravedlnost s věcí míru.“
— Z mírové dohody Jiřího z Poděbrad
Jan Vilímek - Jiří z Poděbrad a z Kunštátu.jpg
Narození a úmrtí
  • 23. 4. 1420 (Poděbrady)
  • 22. 3. 1471 (Praha)
Památníky
  • Obecní dům (roh); PD s figurálním dekorem, L. Šaloun 1931
  • Pohřben v katedrále sv. Víta
Odkazy

Katoličtí šlechtici se v přísálí dohadovali celé dopoledne, zda Jiříka přijmout či nepřijmout za českého krále. K polednímu se konečně dveře zasedací síně rázně rozlétly, a vešel katolický nejvyšší purkrabí Zdeněk ze Šternberka, a za ním jeho přívrženci. „Jiříku, buď naším králem!“ řekl a poklekl. Radniční zvonek oznamoval lidu, že česká země má kališnického krále. Byl 2. březen 1458.

Z vídeňského dvora se později doneslo, že se tam věřilo v Jiříkovo zvolení, „Protože jeho moc proti nim (tj. katolíkům) je příliš velká.“ Pražané provázeli osmatřicetiletého krále za zvonění zvonů ze Staroměstské radnice do Týnského chrámu.

Jiřík byl menší postavy, bílé pleti, jiskrných očí a líbezných mravů, napsal o něm ve své kronice Aeneas Silvius Bartholomeus, pozdější papež Pius II. Po celá staletí se bez důkazů psalo a šuškalo, že Jiřík se dostal k moci tím, že nechal otrávit nezletilého krále Ladislava Pohrobka. Fámu patrně utvrdila poznámka v Aeneasovo kronice, v níž napsal: „My však jsme přesvědčeni, že království se nabývají zbraněmi a nikoli zákony.“ Teprve v roce 1993 vědecká expertíza Ladislavových ostatků definitivně doložila, že v jeho kostech zůstala hemoblastomatóza lymfatického typu, čili Ladislav zemřel na leukémii.

Po zvolení Jiříka králem, dobový kronikář zaplesal: „Všichni věrní Čechové se z toho velice radovali, mnozi radostí plakali, že je jejich milý Pán Bůh konečně už vysvobodil z moci německých králů, kteří měli zlé úmysly s Čechy, zvláště s těmi, kteří se drží Písma svatého.“ Papežská kurie nikdy neuznala tzv. „basilejskou kompaktátu“, tj. ujednání katolíků s kališníky roku 1434, v nichž byla vyhlášena jejich rovná práva. Papež Pius II. v roce 1462 kompaktátu definitivně zrušil. V této papežově intoleranci byl počátek nového velkého sporu Jiříka s Římem. Jiřík sporu čelil šikovnou diplomacií.

V roce 1464 vyslal Jiřík k francouzskému králi Ludvíkovi poselstvo s návrhem, aby se křesťanská Evropa sdružila do Unie, v níž budou vládnout stejná práva a stejné povinnosti pro každého. Unie měla hlavně zabránit neustálým nájezdům Turků, kteří dobyli Cařihrad a postupovali na západ. Jiřík při návrhu zdůraznil, že do práv Unie nesmí mocensky zasahovat ani papež ani císař, a to zřejmě popudilo oba vládce.

Francouzský král Jiříkův mírový návrh pochválil. Někteří vládci dokonce navrhovali, aby se Jiřík stal císařem pro východní země, jež byly ohroženy Turky nejvíce. Jenže moc císaře a papeže byla úzce svázána, čili moc světská a duchovní byly spojeny a „ubohé národy rdousí“, napsal Jungmann ještě začátkem 19. století. Jiříkův návrh touto hermeticky stmelenou vládní mocí doby neprošel. Jiřík byl ve světě mezi prvními, kdo usiloval o nahrazení politických změn vzájemnou dohodou v dohodnutých momentech života. Unii ještě pak navrhoval Slovanský sjezd v Praze roce 1848.

Jiřík přesvědčoval západní vládce, aby se spojili a žádali o svolání církevního koncilu, jenže katolický klér v čele s novým papežem Pavlem II. odpověděli mocensky: 23. června 1466 byl král Jiří z Poděbrad prohlášen za kacíře, stejně jako Jan Hus v roce 1415.

Jiřík neměl valného zdraví, přesto byl výtečným vojákem, vychovaným otcem tvrdě po vojensku. Otec byl důvěrným přítelem Jana Žižky, a jak jinak mohla tato spřízněnost víry vyústit v životě čtrnáctiletého Jiříka, než v bitvě u Lipan. Ve dvaceti letech, po smrti kmotra Hynka Ptáčka z Pirkštejna, se dostal do čela vedení východních Čech.

Ze 2. na 3. září 1448 osmadvacetiletý Jiřík udeřil s vojskem na Prahu, v níž se činilo kališníkům příkoří. Dobyl Vyšehrad a zajal náčelníka mírných kališníků Menharta z Hradce, který si nechal diktovat od protihusitského katolíka Oldřicha Rožmberka. V Týnském chrámu Jiřík znovu obnovil kázání a bohoslužby způsobem podoboji a jmenoval za husitského biskupa Jana z Rokycan. Jiřík byl podle kronikářů mírné, přemýšlivé povahy, ale v rozhodných okamžicích dokázal jednat rázně. Na druhé straně uměl velkoryse odpouštět. Získal si tím přízeň nezletilého nástupce českého trůnu Ladislava II. (krále Holce), který byl v Praze korunován na krále, a ve svého zemského správce Jiříka měl velkou důvěru. Papežská kurie nemohla jen tak přejít, že se v její absolutní moci objevily trhlinky, a to znovu v prokleté české zemi, která poprvé v katolickém světě zvedla štít boje za morální čistotu církve.

Papežovi stoupenci poslali do Čech trestnou výpravu, aby zlomili Jiříkovu samostatnou vůli. Využili mocenské chamtivosti Jiříkova zetě Matyáše Korvína, který vládl v Uhrách. Důvěřivý Jiřík se už jednou válečně utkal s Matyášem v roku 1469 u Vilémova, kde jej porazil. Vyřešil spor sňatkem Matyáše se svou dcerou. Tentokráte mu Matyáš přislíbil, že s papežem projedná mír pro českou zemi a dojedná uznání zrušené kompaktáty. Matyáš vyrazil se svým vojskem na Moravu, a za Jiříkovými zády se nechal v Olomouci korunovat na českého krále. Jak z této zrady ven, uvažoval Jiřík, a poprvé v českých dějinách neodkázal český trůn synovi, ale za pomoc proti Matyášovi jej přislíbil synu polského krále Kazimíra, Vladislavovi.

Češi a Poláci zahnali samozvaného „krále“ Matyáše hluboko na jeho území v Uhrách. Papežská kurie poznala, že Jiřík není jen bojovník, ale rovněž výtečný diplomat. Nabídla mu smír. Jiříkův oslabený organismus nevydržel tak velké přepětí ducha a těla. V únoru 1471 se kališnická Praha v Týnu rozloučila se svým biskupem Janem z Rokycan a po měsíci dohasnul rovněž život Jiříkův. Praha svému husitskému králi vypravila velkolepý pohřeb a vyprovodila jej do katedrály sv. Víta na Hradčanech.

Po Bílé hoře byly jezuity ostatky Rokycana v roce 1622 z Týna vyhozeny a rozdupány. „Laskavec lidský“, jak nazval kronikář Jiřího z Poděbrad, zůstal jako český král v královské hrobce po staletí. František Palacký o Jiříkovi napsal: „I jakož někdy Mistr Jan utrpěl za osobní právo svobodného zkoumání a osobního přesvědčení ve věcech víry, kteréhož za našeho věku požívá již celý svět, tak i Jiří z Poděbrad, podniknuv tolikerá protivenství, hlavně za příčinou vymanění se z poručenství hierarchického, stal se mučedníkem idey státu moderního.“

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!