Jindřich Honzl

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český avantgardní režisér, divadelní teoretik. Člen umělecké skupiny „Devětsil“, zakladatel „Osvobozeného divadla“ (8. 2. 1926), režisér her „V+W“. Ze studií: „Roztočené jeviště“, „O proletářském divadle“, „Vznik moderního ruského divadla“.
„Učinit divadlo s hercem, jevištěm - a vším materiálem scény živou bytostí, tak básnivou, aby se celé stalo hvězdou, divadelním stavem, jež by mohla vzejít jako jiskřička naděje na obnovu možnosti divadelní práce - to je představou a vůlí, ze které Osvobozené divadlo vzniká.“
— J. Honzl k zahájení Osvobozeného divadla
Jindřich Honzl (1894-1953).jpg
Narození a úmrtí
  • 14. 5. 1894 (Humpolec)
  • 20. 4. 1953 (Praha)
Památníky
Odkazy

Moderní, hravé, poetické jeviště, jež v divákovi bortilo návyk kukátkové scény s popisem děje, mělo svou premiéru 8. 2. 1926 v sále Na Slupi. Divadlo dostalo název „Osvobozené divadlo“ a hrálo pod hlavičkou „Devětsilu“. Název divadla vznikl podle německého překladu knížky „Das entfesselte Theater“ ruského režiséra Tairova.

Mezi ruskou a českou divadelní modernou vznikla spolupráce a v roce 1925 odjela do Moskvy česká delegace - Honzl, Hora, Teige a navštívila Tairova, Mejercholda a Vachtangova. Honzl byl v otázkách moderního divadelnictví nejinformovanější. Znal kdejakou zahraniční teoretickou studii, s níž okamžitě české divadelníky seznamoval.

Hrál divadlo a zajímal se o jeho teorii už tehdy, když ještě hrávali divadlo v rodišti, kde byl také učitelem chemie a fyziky. Stával se duší humpoleckých ochotníků, kde bylo divadlo tradicí, jako ostatně i jinde po Čechách a Moravě. Humpolec bylo dělnické město a „jeviště byl svět, který otevíral dělníkům nové krajiny,“ vzpomínal Honzl.

Brzy se s rodným městem rozloučil a po válce se najednou objevil s ostravským hercem Zorou v Praze. Evropou běžela vlna sociálních nadějí, jež inspirovaly mladou uměleckou generaci silným sociálním podtextem a snahou po moderním výrazu. V roce 1920, kdy vzniklo sdružení umělců „Devětsil“, v jehož čele byl Vančura, napsal Honzl do jeho programového sborníku dvě úvodní stati „Nové proletářské umění“ a „O proletářském divadle“. Stal se teoretickým mluvčím moderního „Roztočeného jeviště“, jak nazval svou velkou studii o divadle. Honzl však nebyl jen teoretikem, byl člověk divadelní praxe a proto se v jeho činnosti neustále drželo jiskření vztahu teorie-praxe.

Orat první brázdu v zarostlém drnu návyků není jen práce, ale přímo dřina. Oficiální kritici se často rozběsnili nad opovážlivostí mladých a např. Honzlova moderní režie hry „Němý kanár“ od G. Ribemonta-Dessaignes vyvolala žhavé šípy staromilců. Je to snad příliš odvážné učinit krok od divadelní, dramatické popisnosti k „roztočené“ fantazii divadla.

V říjnu 1926 uvedl Honzl Seifertův překlad Apollinairových „Prsů Terésiových“ a polemika zajiskřila. Jenže do „Osvobozeného divadla“ přicházelo mládí věčně hledající, věčně udivené a lačné novotami. Najednou se objevili dva gymnazisté a pak adepti vysokých škol, kteří klauniádou výrazu a slov upoutali. Voskovec a Werich uvedli první klauniádu „Vest pocket revue“ (19. 4. 1927) ve dvoraně „Umělecké besedy“ na Malé Straně a nadchli. Honzl jim poskytl možnost v „Osvobozeném divadle“, za což se mu později odměnili dedikací knižního vydání své první úspěšné parodie. Honzl musel znovu za obživou do školy, tentokráte na Sedlčansko. V letech 1928-9, kdy „Osvobozené divadlo“ již hrálo v „Adrii“, začal opět spolupracovat s Voskovcem a Werichem. Divadlo, jemuž dodával nový obsah i kabát, teoretikovi novot znovu nedopřálo obživy. Tehdy uvedl Vančurova „Učitele a žáka“, Cocteauova „Orfea“ a několik dalších her, ale neuspěl. Nakonec mu pomohli v „Osvobozeném divadle“ Voskovec a Werich, kteří v něm získali tvořivého režijního architekta.

Řada her dvojice „V+W“, např. „Cesar“, „Osel a stín“, „Slaměný klobouk“, „Kat a blázen“, „Balada z hadrů“, „Nebe na zemi“, „Rub a líc“, „Těžká Barbora“, „Pěst na oko“ atd., měla Honzlův režijní rukopis. Dokonce se mu tu splnil nevyslovený sen režírovat filmový přepis hry „Pudr a benzín“.

V letech 1935-36 nabídlo ředitelství „Národního divadla“ E. F. Burianovi a Honzlovi spolupráci, jenže tím vyrašil protipól mocných s méně silnými a vlivných s méně vlivnými. Staré divadelní struktury neriskovaly jistoty vyšlapaných cestiček. Postranní obstrukce v „Národním divadle“ i mimo něj Honzlovi zmařily naděje. V roce 1935 se odmlčelo i „Osvobozené divadlo“ a Honzl se musel znovu vrátit k učitelování. Šalda však zabouřil ve svém „Zápisníku“, o tom „jak se hospodaří s národními silami.“

Po rozpuštění „Osvobozeného divadla“ v roce 1938 i začátkem německé okupace Honzl publikoval historicko-teoretické stati v Burianovo „Programu D 40“. V roce 1940 dokonce založil miniaturní „Lidové divadlo“ pro 99 lidí v síni u „Topiče“, v němž soustředil herce z „Osvobozeného divadla“ i studenty. Ještě po roce se mu podařilo nastudovat Dykovo „Torso“ a uvést je v prostorách Smetanova muzea. Ale to jej už sledovalo gestapo.

Honzl bydlel v suterénním bytě na Klárově, kde polehával s věčnými zažívacími obtížemi. Denunciace mu ztrpčovaly život a měl časté návštěvy policie. Nemohl potlačit hlubokou bolest nad ztrátou přítele V. Vančury, jehož Němci zastřelili spolu se stovkami Čechů na popravišti v Kobylisích. Ale po válce se dočkal spolupráce s hercem Průchou a režisérem K. Dostálem v „Národním divadle“. S V. Vydrou, o jehož herectví mnohokrát psal, uvedl „Pražského žida“ J. J. Kolára a pak jen paběrkoval v „Národním divadle“ ve hře „Maryša“, či připravil inscenaci nedokončené Vančurovy hry „Josefina“. Přednášel studentům na Akademii múzických umění, jenže ochrnul a musel omezit svou činnost jenom na psaní. „Po napsání dvou tří vět musil půl hodiny odpočívat, ale pracoval doposledka,“ vzpomínal na svou poslední návštěvu u Honzla divadelní kritik Jaroslav Pokorný.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!