Jindřich Plachta

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český herec a spisovatel. Jeden z nejlepších komiků. Hrál v divadlech: Burianovo, Osvobozené, Rokoko, U Nováků, Vesnické a Národní. Z němých filmů „U nás v Kocourkově“, ze zvukových „Před maturitou“, „Městečko na dlani“. Z knížek: „Pučálkovic Amina“, „Dějepis světa a okolí“, „Blecha z Hollywoodu a její rozmarné a dobrodružné příběhy“.
„Jindřich Plachta dovede nejen k pláči až rozesmát, ale také dojmout až k pláči.“
— J. Honzl
Jindřich Plachta 1941.jpg
Narození a úmrtí
  • 1. 7. 1899 (Plzeň)
  • 6. 11. 1951 (Praha)
Památníky
  • Perucká 18; PD, V. Zdrůbecký 1984
  • Pohřben na Vinohradském hřbitově
Odkazy

Možná, že běžel do školy nebo do plzeňského divadla, bůhví, ale spolužák z akademie naň ironicky křikl: „Kam s tou plachtou?“ Dlouhá pelerína na něm opravdu plandala jak plachta, a to mu už zůstalo i v divadle. Otec měřil jeho budoucnost zámečnickým fortelem ve Škodovce, a ze synova života rozhodně vylučoval bídu a nouzi herce. Ale císař pán se nikoho neptal a pozval mládí říše do zákopů, aby statečně padli za to, že Srbové zabili císařova nástupce za císařskou anexi Srbska. Plachtu do války nevzali.

Po maturitě jej úřady poslaly do Krakova, aby dělal úředníka, ale šéf si povšiml Šolleho brejlit místo do úředních lejster do divadelních knížeček, a našup jej poslal domů. Šolle jel do Prahy, našel si místo v poštovní spořitelně a večer co večer byl v kabaretu „Červené sedmy“, šéfa Červeného. Jednou jej vzali do nápovědní budky, ale on hercům napovídal i s mimikou a grimasami, že se herci často neudrželi smíchem. Nu, tak si to zkus, řekli mu, ale ošíval se, bál se ostudy, ale svou první rolí ve hře Scaramouche zahrál tak, že bouřlivý potlesk se neustále vracel.

Angažmá mu začas nabídl ve svém divadle Vlasta Burian. Herec Šolle zmizel z plakátu a na jevišti se objevil jeho „dvojník“ Plachta. Postava dobráckého, životem zakřiknutého prosťáčka vyvolávala bouře smíchu. Zanedlouho Plachtovi svěřili i malou roli v němém filmu „Na růžích ustláno“. Jenže úředník Šolle na růžích ustláno neměl, protože si jej znenadání zavolal nadřízený ve spořitelně, který ho viděl ve filmu. Plachta si na audienci k šéfovi přinesl i fotoaparát, a udobřoval si jím šéfa tak důkladně a velkoryse, že zavadil o šéfovo akvarium a splácel mu je pak tři roky.

Pak dostával role větší a větší, až stál mezi svými idoly Burianem, Furistou, Fialou a Nollem, jako rovný s rovnými. Ta jeho bezelstná opravdovost mu v roce 1925 přinesla v Burianově divadle trochu štěstí. Povšiml si ho slovutný režisér Národního divadla Hilar a pozval jej na zkoušku. Plachta si zahrál v Národním divadle v komedii „Mnoho povyku pro nic“. Samozřejmě, že Hilar byl spokojen, ale Plachta rovněž. Jenže Národní divadlo mu neposílalo dlouho honorář. Snad by ani honorář neposlali, kdyby nesedl a nenapsal Hilarovi dopis, že nemůže dělat „mnoho povyku pro nic“.

V roce 1928-29 hrál ve frašce „To neznáte Hadimršku“ a v divadelním časopisu napsali, že už nehraje jako Burian, ale že zahrál jako Plachta ve „vlastní komice, odlišné od Burianovy“. Kritik „objevil“ objevené, ale co je psáno, to je dáno a Plachtu vzali do Osvobozeného divadla, tehdy už Voskovce a Wericha, kde režíroval Jindřich Honzl. Divadlo se utápělo v dluzích, čili žádné velké terno. Plachta hrál s Ferencem Futuristou a kritika jej znovu pohladila: „Místo čisté komiky i zde dovede mít jen jemný citlivý Plachta.“ A pak si zahrál v revue „Fata morgana“ s Voskovcem a Werichem.

Další Plachtovo štací bylo Rokoko, ale ani se neohřál a byl zpátky u Buriana. Pak odešel do Osvobozeného divadla. Zahrál si s V+W v jejich hře „Rub a líc“ a Honzl mu tehdy učinil v časopise kritickou poklonu. V roce 1933 se předvedl ve hře V+W „Osel a stín“, pak ve „Slaměném klobouku“ a v „Nebi na zemi“. Zaskočil i do Tylova divadla v Nuslích a sklidil velký úspěch ve Stelibského operetě „Byli jsme a budem“. Už to nebyl plachý Plachta, ale herec uměřeného sebevědomí. Ve třicátých letech kritika zařadila Plachtu mezi šest nejlepších komiků a dodala mu ještě víc sebevědomí sdělením, že „od dob „Mužů v ofsajdu“, čili od samého počátku českého zvukového filmu, je jedním z nejlepších představitelů žánrových postav.“

Role v mluveném filmu jej spřátelily s V. Vančurou, který v něm našel jedinečný typ tragického komika. Jejich spolupráce srostla v osobní přátelství, jež vydalo nezapomenutelné filmové dílo „Před maturitou“. Přátelství s Vančurou, kterého fašisté zastřelili na kobyliském popravišti, vyvrcholilo po okupaci rolí v jeho nedopsaném dramatu „Josefina“, v němž roli Malečka hrál Plachta sám sebe. Ještě začátkem války hrál v „Městečku na dlani“ a v dalších filmech, ale když mu hrozila povinnost hrát v nacistickém filmu, fingoval raději nemoc a operaci. V té době se v jeho bytě dlouhé měsíce skrýval Jan Zika, vůdčí osobnost protifašistického odboje. Plachta v květnové revoluci 1945 stál s flintou na barikádách proti okupantům.

Nedlouho po válce dal s F. Kovaříkem dohromady několik herců a putovali s „Vesnickým divadlem“ za lidmi po městečkách a dědinách, aby jim rozdávali víru v lepší život nad spáleništi jejich domovů. Přihlásila se však nemoc. Ještě si zahrál v Národním divadle a dopsal své půvabné knížky pro děti o „Pučálkovic Amině“, čili o žirafě v pražském činžáku, a potom dětem povyprávěl ještě několikrát. Byla to napůl Vančurova zásluha, že se Plachta odvážil psát verše i prózu, z nichž se vyklubal lidsky hřejivý humor.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!