Johannes Kepler
„Je jistě svatým Lactantius, který popřel kulatost země, svatý je jaké Augustin, který sice kulatost připustil, ale popíral protinožce, je svaté oficium naší doby, které připouští nepatrnost Země, ale nikoli její pohyb. Pro mne však je posvátnější pravda.“— J. Kepler „Astronomia nova“
Narození a úmrtí
- 27. 12. 1571 (Weil u Stuttgartu)
- 15. 11. 1630 (Řezno)
Památníky
- Karlova 188/4 (zde bydlel); PD s portrétem, S. Hajerová 1971
- Parléřova 118/2 (zde pracoval s Brahem, Brahe zde zemřel); PD, 1931 (znovu osazena 1946)
- Pohořelec; Sousoší Tycho Brahe a Johannes Kepler, J. Vejce, V. Pýcha 1983
- Karlova 188/4 (v průchodu); drobná fontána
- Pohřben v Řezně
Odkazy
Rok 1597 byl pro mladého teologa, sebevědomého magistra Tübingenské univerzity plný růžových nadějí. Na dopisy, k nimž přiložil svou první práci „Kosmografické mystérium“, mu odpověděli proslulí hvězdáři Galileo Galilei z Padovy, Georg Limnäus z Jeny i Tycho Brahe, kterého právě vyhnali z Dánska, a proto se uchýlil do Rostocku, kde pilně popisoval přístroje své proslulé observatoře Uraniborg.
Někde v Německu ukončil svůj žoldnéřský život Keplerův otec. Měl však milého učitele Mastlina, který jej získal pro astronomii, a matku se sestrou. Pro věčné pochybovačství a hledání pravdy jej vyhnali z Lince nejen katolíci, ale i soukmenovci protestanti. Mastlin mu však v nejhorším pomohl k místu učitele s povinnostmi zemského matematika, který měl za úkol vydávat astronomicko-astrologický kalendář.
Nakonec věčného narušitele oficiálních názorů vyhnali z rodné země, ale od února 1600 už pracoval u Tycho Brahe v rudolfínské Praze. V tom čase katolická církev v Římě upálila hvězdáře Giordana Bruna (17. 2. 1600). Kepler se domníval, že mu Brahe pochválí první vědecký objev, jenže bručounský Tycho se tvářil, jakoby o nic nešlo. Patrně nesdílel Keplerovu „nevyslovitelnou rozkoš“, kterou mladý hvězdář jednou pocítil při vyučování, protože ho napadlo, že mezi oběžnicemi, jejich pohybem, velikostí, prostě mezi vším, existuje jakási zákonitost. Brahe to považoval jenom za teoretickou apriornost. Pro Keplera to už byl důkaz. Tycho si prchlivého Keplera nechal u sebe a zdálo se, že se devětadvacetiletému Keplerovi naplnil vlastní horoskop, který zněl: „Tento člověk se narodil s údělem mařit převážně čas nejobtížnějšími úkoly, před nimiž jiní s bázní couvají.“
Tycho jej přivedl k císařské audienci, a tehdy Rudolfovi slíbili, že přepracují Alfonsinské planetární tabulky z 13. století a nové pojmenují na jeho počest „Rudolfínské tabulky“. Hrubý dobrák Tycho a prchlivý Kepler spolu pracovali i na zámku v Benátkách n. J., čili v letním sídle císaře, ale především v nové observatoři na Pohořelci v Praze. Bohužel jim osudem byly vymezeny jenom dva roky. Měli často prudké spory, ale jeden druhého si vážili.
Tycho brzy zemřel na urémii v důsledku úcty k panskému bontonu, který přikazoval, že nesmí od stolu odejít dřív, než hostitel Petr Vok z Rožmberka. Pohřbili ho s velkou pompou do hrobky v Týnu na Starém Městě a Kepler převzal jeho povinnosti císařského matematika. Jenže císařská kapsa mu přidělila jenom polovinu Tychovo mzdy.
Zůstal mezi pražskou vědeckou elitou 12 roků a seznámil se s prof. Jeseniem, který provedl první pitvu, s prof. Bacháčkem, vůdčím duchem zvelebení univerzity, s nímž často pozoroval noční oblohu, a také se těšil přízni Rudolfova vědeckého rádce Tadeáše Hájka. Císař mu svěřil Tychovo přístroje i písemnosti, takže Kepler mohl připravit k vydání Tychovo poslední dílo „Astronomiae Instauratae Progymnasmata“.
Výsledkem Keplerova pražského pobytu bylo přes 30 spisů a 3 sv. dopisů. Napsal studie „Optická část astronomie“ (386 s.), „Nová astronomie“ (420 s.) a především „Dioptrika’’ (85 s.), jež se stala základním dílem moderní fyzikální vědy.
Když Kepler bydlel v Karlově ulici (1607-1612), prokázal v „Komentáři o pohybu Marsu“ (70 kap.) „trestuhodný“ objev, že ne v kruhu, ale: „Planety se pohybují v elipsách, v jejichž společném ohnisku je slunce.“ Dovršil tímto poznáním práci generací předchozích astronomů. I císař Rudolf II. musel dílo vydat anonymně. Kepler v něm formuloval dva zákony: 1. rychlost planety se mění v nepřímé závislosti na její vzdálenosti od slunce, 2. rychlost planety se mění tak, že úsečka spojující slunce a planetu opisuje ve stejný čas stejné plochy.
V roce 1612, kdy zemřel císař Rudolf II. i prof. Bacháček, odjel Kepler do Lince. Zde konečně našel své rodinné štěstí v druhém manželství. Napsal tu ještě řadu spisů. Týden před pražskou defenestrací (23. 5. 1618) objevil svůj 3. zákon, v němž odpověděl na otázku, jaký je vztah mezi velikostí drah a oběhem planet. Vysvětlil tento problém v pěti knihách své slavné „Harmonie světa“.
Ještě v roce 1628 vstoupil do Valdštejnových služeb v zaháňském zámku. Valdštejnovi kdysi sepsal horoskop a podle jeho přání i horoskopy jeho protivníků. Z podzima 1630 jel Kepler koňmo do Řezna, prostydl a zemřel na zápal plic. Pohřbili jej jako protestanta za hřbitovní zdí kostela sv. Petra. Tím jeho hrob časem zcela zanikl.