Josef Škalda

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český voják. Bojoval v cizinecké legii, pak v čs. jednotce ve Francii „Compagnie Nazdar“. Vydával za německé okupace ilegální časopis „V boj“ a organizoval vysílání zpráv zahraničnímu odboji.
„Jenom ne strach, jen žádný strach takovou fugu nezahrál sám Sebastian Bach co my tu zahrajem až přijde čas až přijde.“
— F. Halas: báseň Praze ze sbírky Torzo naděje (Motto l. čísla ilegálního časopisu „V boj“)
Josef.Skalda.(1894-1942).gif
Narození a úmrtí
  • 15. 8. 1894 (Malé Petrovice u Třebechovic)
  • 23. 1. 1942 (Berlín)
Památníky
Odkazy

Ve Škaldovo bytě na Vinohradech se den po německé anexi ČSR 15. března 1939 tajně sešlo několik bývalých vojáků, aby jednali o tom, co dělat proti okupaci. Schůzku řídil veterán cizinecké legie, čs. zahraniční armády, zjizvený hrdina nejhorších bitev, Škalda. Vyzval přítomné ne složení přísahy: „Bez jakéhokoliv nátlaku, svobodně rozhodnuti, tak podle této přísahy budeme jednat.“ Všichni obdrželi krycí jména pro ilegální činnost. Škalda dostal přiléhavé: „Taťka“.

Všichni jej dobře znali, vážili si ho nejen pro jeho válečné metály, kterých měl bezpočet, ale také proto, že to byl statečný muž cti a činu. Žil v Praze od roku 1920, ale rodným krajem mu bylo Rychnovsko. Sotva se vyučil doma krejčovině, odjel s bratrem do Kolína nad Rýnem a pak, aby nemusel v roce 1914 narukovat do rakouské armády, emigroval do Francie. Z Marseille pak vyplul v mundúru cizinecké legie do Alžíru, pak na Sidi Bel Abbès a Bou Denib. Přivezl si zpátky do Francie tři medaile, rozřezaný jazyk, mnohá zranění a trpkou až hrůznou zkušenost.

Na podzim 1914 zařadili dvacetiletého, zkušeného vojáka do praporu „C“ cizinecké legie, z níž ve válce vznikla rota Čechoslováků „Compagnie Nazdar“. Po bitvě v Artois u Arrasu a v Souches, zařadili jednotku do pluku maršála Foche jako divizi. Šel z bitvy do bitvy a ta nejsurovější byla u Terronu. Škalda si po válce domů přivezl všechna vyznamenání, jež se českým vojákům udělovala.

V roce 1920 se šestadvacetiletý četař Škalda usadil v Praze a 1. července nastoupil k civilní policii. Tuto službu, která byla pro něho klidnou procházkou, ukončila restrikce policie a ze zjizveného mladíka z bojů, jež málokdo absolvoval, se stal penzista se 770 Kč měsíčně. Aby si přivydělal a dostal se mezi lidi, zařídil si obchodní jednatelství. Jenže voják uměl bojovat a neuměl handlovat, nadevše mu byla čest, prostě se mu protivilo říkat ano, když věděl, že je to ne. Ten by se rád povojensku rozdělil.

V mobilizaci roku 1938 přišel znovu jeho čas. Z Německa se vyloupla figura animálního šílence, který toužil všemi prostředky po moci. Dobral se zprvu do čela NSDAP a v roce 1925 vydal sebevědomý tlustospis „Mein Kampf“ (Můj boj), teoretickou kompilaci od každého něco, z níž čišela brutalita. Hitlerův čas přišel v kruté nezaměstnanosti lidí, v níž zneužil touhy Němců mít zaměstnání a jejich nacionalismu. Začalo to likvidací demokracie ve Španělsku a pokračovalo tajným a přesným plánem na světovládu. Nikdo netušil, že přepadení ČSR už Hitler podepsal 5. března 1938 pod názvem „Fall Grün“.

Škalda mnoho tušil, ale nevěděl. Věděl, že se musí po přepadení ČSR bojovat. Bydlel na Vinohradech, stál v čele „Svazu československých záložníků a bývalých vojáků“, a sotva odezněl alarmující hřmot německých tanků na pražském dláždění, svolal štáb, aby přísahali věrnost své nedávno zrozené zemi.

Prvním úkolem bylo: seznam jmen Němců na pražském velitelství a zprávy o německé branné moci. Škaldův velitelský štáb se rozrůstal. Lidé brzy četli první ilegální tisk, v němž byla vytištěna řeč Dr. E. Beneše v Chicagu „Duch vítězí nad mečem“. Hned na to vydali překlad knihy „Cesta do pekel“ od Američana J. Williamse a pak „Viděl jsem ukřižování“ Sydneyho Morrella .

„Taťka“ nazval ilegální časopis podle zpravodajského listu českých legionářů v Itálii „V boj“. V podtitulu napsali text „vydává družstvo v prvním sledu“ a heslo „Pravda zvítězí“. V prvním čísle vytiskli v záhlaví burcující motto Halasových úderných veršů. Na vydávání se podílelo takové množství lidí, že „V boj“ vycházel týdně. Škalda obstaral papír, blány, barvu, tisk atd. Do listu kreslil skvělý malíř a grafik V. Preissig a umělcova dcera Irena psala předlohu. Tisklo se pět tisíc výtisků. Vyrábělo se doslova pod okny gestapa v kavárně Luxor a Zlatá Husa na Václavském náměstí. Škalda dokonce sehnal nejen vysílačku, ale i střelné zbraně.

Škaldova skupina kličkovala v sítí konfidentů do 10. listopadu 1939. Byl to už pochmurný čas a v přítmí pasáže „Zlatá Husa“ táhl Škalda s kolegy jakoby samozřejmě velký balík nového čísla časopisu. Ale osud je snad složen z náhod, často bezvýznamných. Praskl mu na balíku motouz a noviny se vyvalily. Gestapák, který stál poblíž, se k balíku sklonil a Škalda vytáhl revolver, jenže mu vypadl zásobník. Po gestapákově ráně se Škalda probudil až u výslechu v Pečkárně.

Pochytali většinu skupiny „V boj“. Škaldu popravili v berlínském vězení Moabit 23. června 1942 pět minut po šesté, jak zaznamenali přesní úředníci.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!