Josef Švejcar
„Čím víc se lidstvo rozšiřuje, tím důležitější se stávají dobré vzájemné vztahy pro soužití lidí. Jak se ukazuje na životních poměrech v zemích s vysokou civilizací, nepřináší civilizace sama o sobě žádné výhody pro láskyplné soužití. Naopak, je s to pravou kulturu zničit. Jediným lékem proti této sociální nemoci je návrat dětí do klínu matky a k mateřskému srdci. Nejdůležitějším cílem dnešní pediatrie nesmí být jen léčba, nýbrž současně péče o dítě.“— Josef Švejcar
Narození a úmrtí
- 20. 5. 1897 (Praha)
- 30. 1. 1997 (Praha)
Památníky
- Fakultní nemocnice Motol, vestibul; PD, Z. Runczik 1997
- Pohřben na hřbitově Žalov v Levém Hradci
Odkazy
Rodina měla předplaceno v lóži Národního divadla i na koncertech v Obecním domě a Josífek víc myslel na umění, než na medicínu, kterou mu otec-lékař předurčil. Jen nazapřenou si troufl zpívat v souboru. Po maturitě musel otec požádat svého mírného kolegu ze studií MUDr. Jesenského, aby Josefa přemluvil ke studiu medicíny. Byl to člověk klidný a zkušený a užil si dost výchovných problémů s dcerou Milenou (spisovatelka). Zdálo se, že Josefa přesvědčí. Jenže Josefa k medicíně v roce 1915 zlákal spolužák Vladimír Jedlička. Vešli v Celetné do auly lékařské fakulty a vyšli jako adepti studia medicíny.
Starší ročníky putovaly na frontu, ale Josefův ročník zákopy minul, jenže rodinu doma ztýral hlad. Studoval srovnávací fyziologii u prof. Babáka na dětské klinice prof. Brdlíka a tam si otevřel pediatrii na celý život. Po válce odešel s dětskou klinikou prof. Brdlíka na Slovensko, kde byla právě v Bratislavě založena univerzita a její dětská klinika měla 150 lůžek. Začas přibylo i 20 postýlek pro kojence. Hippokratovská přísaha pro všechny lékaře abecedou, protože bez ohledu na čas a námahu třeba suploval i za sestry, kterých na Slovensku bylo poskrovnu.
V květnu 1921 promoval, stal se sekundářem a na to asistentem bratislavské dětské kliniky. Slovensko ubité válkou a maďarskou nadvládou se mu stalo životní laboratoří. Jejich pracoviště bylo jako obvaziště na frontě. Až zpodzima roku 1930 se vrátili s prof. Brdlíkem do Prahy a mladý pediatr si přivezl habilitační prací „O různé stravitelnosti bílkoviny mléčné“ a s prof. Brdlíkem napsali „Stručnou therapii nemocí dětských“. Vědecký zájem soustředil na systém umělé výživy dítěte. Pracoval na 1. dětské klinice lékařské fakulty jako zástupce prof. Brdlíka a do roku 1935 se mu podařilo shrnout všechny dostupné poznatky z umělé výživy kojenců. Psal o aktuální problematice dětské výživy, kdy a jak odstavovat dítě, o vlivu výživy na vývoj zubů a psal o vzniku zubního kazu. To už nebyly poznatky odněkud, ale jeho vlastní.
Švejcara jmenovali vedoucím I. dětské kliniky, zatímco prof. Brdlík zodpovídal za I. i novou II. kliniku.
V roce 1937 Švejcar dosáhl mimořádné profesury, ale to už Hitler řval v Berlína a rozněcoval nacionalismu rasové nadřazenosti. Po 15. březnu 1939 se dostavil statečný vzdor Čechů proti okupaci. Němci uzavřeli české vysoké školy a kolem 1200 studentů i profesorů poslali do koncentračních táborů.
Na profesorský titul musel Švejcar čekat až do 1. října 1945, protože Němci mu zakázali vědeckou činnost. Jenže Švejcarovou zásadou bylo: „Dělal jsem vždy to, co bylo nejvíc zapotřebí.“ Ještě v roce 1939 vydal jako součást Ostrčilovy učebnice porodnictví studií „Fyziologie a patologie novorozence“.
Ve válce učil na ošetřovatelské škole, napsal brožuru „Péče o dítě“, jež byla předchůdkyní mnoha pozdějších reedic. Po válce začal Švejcar budovat velkou dětskou kliniku s mléčnou kuchyní, krevní brankou, výchovným oddělením, tělocvikem, s klasickými disciplínami jako byly nedonošené děti, hematologie, kardiologie a neurologie. Vznikla moderní dětská klinika.
Byl po válce u všech změn v pediatrii a postupně se ve zdravotně-sociálním smyslu pediatrie pozvedla na celospolečenský úkol. V roce 1951 byl u založení pediatrické fakulty a jmenován jejím proděkanem pro výzkum. Za rok jej jmenovali hlavním odborníkem péče o dítě na ministerstvu zdravotnictví. Obdržel Řád práce a čestný doktorát lékařských věd.
Jeho jméno překročilo hranice Československa, neboť se zúčastňoval světových kongresů pediatrů, spolupracoval ve světovém měřítku s vědci své profese. Při výzkumu dětské výživy spolupracoval se švýcarskou firmou Nestlé. Učil se odevšad a učil nejen na škole, ale pořádal přednášky o dětské péči pro ženy po celé zemi. Znal se s americkými pediatry Normanem Kretzmarem a Holtem, s Francouzem Nobécourtem, Švýcarem Franconim a byl zván na jejich pracoviště. Ctili jeho odbornou fundovanost, ale i to, že mluvil osmi jazyky.
Švejcar byl u zrodu umělé výživy pro kojence, ale později se znovu vrátil k přednostem mateřského mléka, jež má v sobě hodně obranných látek proti infekci a ovlivňuje duševní vývoj dítěte. Ze světa přicházela ocenění, diplomy a čestné členství např. „Americké pediatrické kliniky“, „Cařihradské vědecké společnosti“ atd. Od roku 1962 se rozhodl pro práci ve prospěch lékařů a stal se přednostou „Ústavu pro doškolování lékařů“. Měl co rozdávat mladým i veřejnosti nejen z medicíny, ale rovněž z „umění žít“. Celých sedmdesát roků vědecky publikoval a téměř stovky let se dožil.
