Josef Švejcar

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český lékař-pediatr, který se zasloužil o rozvoj dětského lékařství a v sociální pediatrii patřil mezi světové znalce. Rozvinul hlavně dětské lékařství kojeneckého věku. Nejpopulárnější zůstala jeho mnohokrát vydaná kniha „Naše dítě“.
„Čím víc se lidstvo rozšiřuje, tím důležitější se stávají dobré vzájemné vztahy pro soužití lidí. Jak se ukazuje na životních poměrech v zemích s vysokou civilizací, nepřináší civilizace sama o sobě žádné výhody pro láskyplné soužití. Naopak, je s to pravou kulturu zničit. Jediným lékem proti této sociální nemoci je návrat dětí do klínu matky a k mateřskému srdci. Nejdůležitějším cílem dnešní pediatrie nesmí být jen léčba, nýbrž současně péče o dítě.“
— Josef Švejcar
Narození a úmrtí
  • 20. 5. 1897 (Praha)
  • 30. 1. 1997 (Praha)
Památníky
Odkazy

Rodina měla předplaceno v lóži Národního divadla i na koncertech v Obecním domě a Josífek víc myslel na umění, než na medicínu, kterou mu otec-lékař předurčil. Jen nazapřenou si troufl zpívat v souboru. Po maturitě musel otec požádat svého mírného kolegu ze studií MUDr. Jesenského, aby Josefa přemluvil ke studiu medicíny. Byl to člověk klidný a zkušený a užil si dost výchovných problémů s dcerou Milenou (spisovatelka). Zdálo se, že Josefa přesvědčí. Jenže Josefa k medicíně v roce 1915 zlákal spolužák Vladimír Jedlička. Vešli v Celetné do auly lékařské fakulty a vyšli jako adepti studia medicíny.

Starší ročníky putovaly na frontu, ale Josefův ročník zákopy minul, jenže rodinu doma ztýral hlad. Studoval srovnávací fyziologii u prof. Babáka na dětské klinice prof. Brdlíka a tam si otevřel pediatrii na celý život. Po válce odešel s dětskou klinikou prof. Brdlíka na Slovensko, kde byla právě v Bratislavě založena univerzita a její dětská klinika měla 150 lůžek. Začas přibylo i 20 postýlek pro kojence. Hippokratovská přísaha pro všechny lékaře abecedou, protože bez ohledu na čas a námahu třeba suploval i za sestry, kterých na Slovensku bylo poskrovnu.

V květnu 1921 promoval, stal se sekundářem a na to asistentem bratislavské dětské kliniky. Slovensko ubité válkou a maďarskou nadvládou se mu stalo životní laboratoří. Jejich pracoviště bylo jako obvaziště na frontě. Až zpodzima roku 1930 se vrátili s prof. Brdlíkem do Prahy a mladý pediatr si přivezl habilitační prací „O různé stravitelnosti bílkoviny mléčné“ a s prof. Brdlíkem napsali „Stručnou therapii nemocí dětských“. Vědecký zájem soustředil na systém umělé výživy dítěte. Pracoval na 1. dětské klinice lékařské fakulty jako zástupce prof. Brdlíka a do roku 1935 se mu podařilo shrnout všechny dostupné poznatky z umělé výživy kojenců. Psal o aktuální problematice dětské výživy, kdy a jak odstavovat dítě, o vlivu výživy na vývoj zubů a psal o vzniku zubního kazu. To už nebyly poznatky odněkud, ale jeho vlastní.

Švejcara jmenovali vedoucím I. dětské kliniky, zatímco prof. Brdlík zodpovídal za I. i novou II. kliniku.

V roce 1937 Švejcar dosáhl mimořádné profesury, ale to už Hitler řval v Berlína a rozněcoval nacionalismu rasové nadřazenosti. Po 15. březnu 1939 se dostavil statečný vzdor Čechů proti okupaci. Němci uzavřeli české vysoké školy a kolem 1200 studentů i profesorů poslali do koncentračních táborů.

Na profesorský titul musel Švejcar čekat až do 1. října 1945, protože Němci mu zakázali vědeckou činnost. Jenže Švejcarovou zásadou bylo: „Dělal jsem vždy to, co bylo nejvíc zapotřebí.“ Ještě v roce 1939 vydal jako součást Ostrčilovy učebnice porodnictví studií „Fyziologie a patologie novorozence“.

Ve válce učil na ošetřovatelské škole, napsal brožuru „Péče o dítě“, jež byla předchůdkyní mnoha pozdějších reedic. Po válce začal Švejcar budovat velkou dětskou kliniku s mléčnou kuchyní, krevní brankou, výchovným oddělením, tělocvikem, s klasickými disciplínami jako byly nedonošené děti, hematologie, kardiologie a neurologie. Vznikla moderní dětská klinika.

Byl po válce u všech změn v pediatrii a postupně se ve zdravotně-sociálním smyslu pediatrie pozvedla na celospolečenský úkol. V roce 1951 byl u založení pediatrické fakulty a jmenován jejím proděkanem pro výzkum. Za rok jej jmenovali hlavním odborníkem péče o dítě na ministerstvu zdravotnictví. Obdržel Řád práce a čestný doktorát lékařských věd.

Jeho jméno překročilo hranice Československa, neboť se zúčastňoval světových kongresů pediatrů, spolupracoval ve světovém měřítku s vědci své profese. Při výzkumu dětské výživy spolupracoval se švýcarskou firmou Nestlé. Učil se odevšad a učil nejen na škole, ale pořádal přednášky o dětské péči pro ženy po celé zemi. Znal se s americkými pediatry Normanem Kretzmarem a Holtem, s Francouzem Nobécourtem, Švýcarem Franconim a byl zván na jejich pracoviště. Ctili jeho odbornou fundovanost, ale i to, že mluvil osmi jazyky.

Švejcar byl u zrodu umělé výživy pro kojence, ale později se znovu vrátil k přednostem mateřského mléka, jež má v sobě hodně obranných látek proti infekci a ovlivňuje duševní vývoj dítěte. Ze světa přicházela ocenění, diplomy a čestné členství např. „Americké pediatrické kliniky“, „Cařihradské vědecké společnosti“ atd. Od roku 1962 se rozhodl pro práci ve prospěch lékařů a stal se přednostou „Ústavu pro doškolování lékařů“. Měl co rozdávat mladým i veřejnosti nejen z medicíny, ale rovněž z „umění žít“. Celých sedmdesát roků vědecky publikoval a téměř stovky let se dožil.