Josef Barák

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český novinář, spisovatel, překladatel a organizátor společenského života. Redigoval v roce 1858 almanach „Máj“, jímž do literatury vstoupila Nerudova generace. Tajemník Prozatímního divadla a divadla v Plzni. Vynikající řečník, zakladatel vlasteneckých spolků.
Jan Vilímek - Josef Barák.jpg
Narození a úmrtí
  • 25. 1. 1833 (Praha)
  • 15. 11. 1883 (Praha)
Památníky
Odkazy

Málem by zahynul hlady, kdyby jej ve slovinském Ehrenhausenu u Mariboru na svých cestách za obchody nepotkal jeho přítel Jindřich Fugner, s nímž zakládal tělovýchovnou organizaci Sokol (1862). Barák byl z Prahy soudně vyhoštěn německým pražským policejním ředitelem, Paümannem, který se jako čechožrout nepoučil z dějin, že národ nelze vyvrátit z kořenů, pokud se nezničí sám.

Barák ze Spálené ulice byl generačním druhem Nerudy a Hálka a vydával s nimi almanach „Máj“, jímž se v roce 1858 zapsala do české literatura mladá generace. Byl to rozený organizátor, který sršel nápady, a skvělý řečník. Pro tyto vlastnosti se moc nedostal k literární tvorbě (vyšla jedna sbírka jeho veršů), ale řečník byl nevídaný. Byl jako dirigent orchestru, který umí zahrát na mnoho nástrojů. Když si císař Franz Josef I. odnesl 24. 6. 1859 výprask z bitvy u Solferina, okamžitě zjihla diktatura Bachovy vlády a císař vydáním tzv. „Říjnového diplomu“ přislíbil ústavnost. Tehdy vlastenecký pěvecký spolek Hlahol nečekal na úřední povolení a zapěl nad rakví Hanky a Šafaříka. A Barák? Ten na Žofíně zorganizoval český bál a Paümann jej zakázal. Takový zákaz si nedovolil před dvaceti roky (1841) ani policejní ředitel Muth, vzpomínal historik Tomek. Jenže Paümann si zákaz zdůvodnil „vědecky“, že prý malé národy jsou odsouzeny k zániku a nevadilo mu, že protiřečí dějinám.

Barák absolvoval po ukončení gymnázia cestu po Bavorsku a Horním Rakousku, téměř bez prostředků. Pak krátce, stejně jako Neruda, chodil na filozofickou fakultu, a jakmile se otevřela naděje na svobodu, jednal. Byl z nejodvážnějších, kdo za existenci národa byli svou existencí. Dům „Šmerhovských“ ve Spálené ulici, kde měl otec domovnictví, byl v epicentru národního života. Vedle bydlel a bádal Purkyně, u něhož se scházeli vlastenci, v Linkově taneční škole se spřádaly mladé sny a Barák nechyběl vedle revolučního J. V. Friče, který sotva ušel trestu smrti za protirakouskou činnost v roce 1848, připravoval almanach „Lada Nióla“ (1855), první českou literární vlaštovku v Bachově diktatuře.

Od roku 1857 krátce pracoval v německém listu „Prager Morgenpost“ a pak už je těžko spočítat, co všechno dělal. Stál u zrodu Hlaholu (1861), Umělecké besedy (1863), Sokola, Prozatímního divadla (1862), kde byl dramaturgem, Spolku českých žurnalistů, Ústřední matice školské (1880) atd. Jeho heslem se stalo: „Osvětou a prací k svobodě!“ A naplňoval je přebohatě. Vydával časopis „Svoboda“, brožury, pomůcky k národní činnosti atd. Když mu policie zakázala vydávat časopis „Svoboda“, založil „Pravdu“ a po zákazu „Pravdy“ obnovil „Svobodu“. Svým satirickým „Kukátkem“ rozčeřoval dusné poměry a když si Arbes v letech 1873-4 v českolipském vězení odpykával 14 měsíců za tiskové delikty, Barák se za něj znovu vrátil na místo odpovědného redaktora „Národních listů“.

Vášnivá povaha, řekl by Arbes, která motorem vlastenectví poháněla obrození národa. Bázliví mudrovali za záclonami jistoty svého bytu, on vydával v edici „Osvěta lidu“ všelijaké pomůcky pro činnost vlastenců, čili psal přednášky a projevy, aby je vydal pro denní vlasteneckou činnost. Věčně psal proslovy, řečnil, organizoval, psal do novin a vymýšlel, takže se stal motorem národního hnutí. Barák byl populární i mezi dělnictvem, pro něž vydával od roku 1971 „Dělnické listy“.

V roce 1863, kdy v Polsku vybuchlo protiruské povstání, zajel do Krakova za reportáží, ale zatkli ho, uvěznili a vykázali ze země. Od 5. 5. 1869 do 15. 9. 1870 si v pražské svatováclavské věznici odseděl všechny protirakouské a pročeské hříchy a když jej „z těžkého žaláře“, jak zněl rozsudek, propouštěli, vítaly ho před Novoměstskou radnicí davy lidu, vyvolávaly „nezákonná“ hesla, takže policie měla další práci. Za uvítání Baráka na svobodu zatkli 25 provinilců a soud jim „nadělil“ podmíněné i nepodmíněné tresty.

V roce 1867 došlo k „Rakousko-Uherskému vyrovnání“ (1867), čili vzniklo Rakousko-Uhersko. To pobouřilo Čechy k protestním lidovým táborům a Barák na nich mluvil a psal o nich. Policie zatýkala, rozháněla tábory a byl to znovu Barák, který připravil policii další starosti. Uspořádal pouť Čechů do Kostnice za památkou Jana Husa a Jeronýma Pražského, upálených z rozhodnutí katolického koncilu na hranici.

Výčet jeho zásluh o znovuvzkříšení českého života je příliš dlouhý, než aby šel seřadit jak zástup vojáků. Jeho mladý obdivovatel, přítel a obhájce u soudů JUDr. Jan Podlipný (pozdější primátor Prahy a starosta Sokola) vydal sedm svazků Barákových statí a hlavně projevů.

Když se Barákova přítelkyně, herečka Otilie Sklenářová-Malá, loučila s první českou scénou v Prozatímním divadle verši E. Krásnohorské, Barák už postonával, ale přece jenom ještě připravil druhou pouť Čechů do Kostnice a sám v památném městě našich dějin řečnil a odhalil pamětní desky M. Janu Husovi a M. Jeronýmu Pražskému. Po návratu ulehl a 15. 11. 1883 ve svém podnájmu v Opletalově ulici č. 926 zesnul. Dne 18. 11. 1883 jej přátelé doprovázeli na Olšany a druhého dne při zahájení činohry Národního divadla Adámkovou „Salomenou“, Otilii Sklenářové-Malé ukápla bolestná slza.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!