Josef Bohuslav Foerster

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český hudební skladatel. Spojil tradici s modernou. Z rozsáhlého díla: 5 symfonií, ouvertury, suity, koncerty pro housle a violoncello, 6 oper: „Debora“, „Eva“, „Jessika“ aj., kantáty, melodramy, komorní i církevní hudba. Proslul vokálními skladbami na poesii J. V. Sládka aj. Malíř i básník. Napsal paměti „Poutník“.
„Rodiče mi dali jedno: srdce. Vždy jsem šel tudy, kde jsem si byl jist. Nehnal jsem se za výboji. Také mne nelákalo napodobovat někoho.“
— J. B. Foerster
Josef Bohuslav Foerster 1898.png
Narození a úmrtí
  • 30. 12. 1859 (Praha)
  • 29. 5. 1951 (Nový Vestec)
Památníky
Odkazy

V neděli 16. 12. 1934 mu k pětasedmdesátinám odhalovali pamětní desku, sbor zpíval jeho „Oráče“ a on byl s chotí, pěvkyní Bertou Lautererovou u toho. Jakoby voněla česká země, tam někde u Jičína, odkud pocházel muzikantský rod Foersterů. On s bratrem Viktorem už byli Pražáky. Viktor maloval, on rovněž, ale i muzicíroval, hrál divadlo, psal verše, prostě bylo těžko rozhodnout, čeho se v životě chytí. Co se naběhal s otcovými dopisy z kostela sv. Vojtěcha za Smetanou a někdy si s Dvořákem, který hrál u otce na varhany, zamuzicírovali.

Při rozhodování kam s ním, praktický fabrikant Ringhoffer radil, aby ho dali na techniku, jinak nic nevydělá, ale Bohuslav si vybral muzikantskou žebrotu a byl zprvu regentem u P. Marie Sněžné a přivydělával si na gymnáziu. Zpíval ve sboru a nemohl odtrhnout oči od hluchého Smetany, jak na stoličce za dirigentem sleduje partituru. A pak se spustila bitva o Smetanův národní program a on na jeho obranu připsal rovněž leccos štiplavého, protože i jemu byl národ vším.

V roce 1893 jeho choť získala angažmá v hamburském divadle. Josef jel s ní a vezl s sebou nedopsanou, dvořákovsky laděnou, kantátu „Hymnus andělů“, „I. symfonii“ i operu „Debora“ (1892) na Kvapilovo libreto, v níž nezapřel smetanovce. Šéf hamburské opery Mahler mu nastudoval II. a III. symfonii, jež byly předělem k osobitému hudebnímu výrazu. Mahlerovi nabídli místo šéfdirigenta vídeňské opery a manželé Foerstrovi jeli po několika letech za ním. Foerster v tom čase komponoval, věnoval se pedagogické činnosti a žurnalistice. Čtvrtstoletí ve Vídni byl hudebně svázán s Prahou, protože Vídeň mu ji nemohla nahradit.

Foerster se rozezpíval v devíti sborech o velkých, širých, rodných lánech už v Hamburku v letech 1895-7, kde rovněž napsal svou nejlepší operu „Eva“, k níž si libreto napsal podle románu G. Preissové „Gazdina roba“. Drama z moravského venkova Vídeň kupodivu zaujalo. Než se po čtvrtstoletí vypravili domů, prezentoval se Vídni ještě operou na Shakespearovo „Kupce benátského“ s názvem „Jessika“ a rozloučil se sociálně hudebním dramatem „Nepřemožení“. Po roce 1905 ve IV. symfonii c moll „Veliká noc“ promluvil nezaměnitelnou foersterovskou instrumentací. Jeho hudba měla lehkost, něhu a košatou lyričnost. Řinula se mu z pera jako řečiště a jeho prameny nevysychaly až do jeho devadesátky. Napsal řadu orchestrálních děl jako „Jaro a touha“, „Mé mládí“, ale nejmohutnější proud hudby se mu prodral v písních a sborech.

Z Vídně se vrátili úderem vzniku ČSR roku 1918 a Foerster s sebou přivezl domů dílo, jež už svým názvem prozradilo, co jej nejhlouběji zraňovalo. Měl za povinnost hudebně poděkovat dílem „Mrtvým bratřím“. Radost národa však nemohla přemoci náhlá smrt jejich chlapce, jež v manželích otevřela dlouhý a hluboký smutek. Nemohli se z rány osudu dlouho vzpamatovat a v hudbě zůstal dlouho žal mollových akordů.

Doma měli starosti s živobytím, bydlením, se zaměstnáním, až se Foerster uchytil na Pražské konzervatoři a na Filozofické fakultě UK, kde přednášel o hudbě. Bez ustání komponoval a napsal postupně 5 symfonií, 6 oper a řadu sborů zejména na verše J. V. Sládka nebo na „Baladu českou“ Jana Nerudy. Pro Kvapilovu inscenaci „Princezny Pampelišky“ a Tylovo „Strakonického dudáka“ napsal scénickou hudbu a svůj lyrický naturel uplatnil i v dalších dvou operách: „Srdce“ a „Bloud“.

V roce 1928 vzbudil pozornost dramatickou kantátou „Svatý Václav“ a po osmi letech mu srdce zazpívalo na III. zpěv Máchova „Máje“. Nebylo to jen tak bez příčiny, byla to ozvěna znovu ohrožení českého národa, a to se sotva pozvedl z dlouhé rakouské poroby. Po osmnácti letech doma si mohli postavit ve Strašnicích vilu, která ukončila jejich trmácení od bytu k bytu. Žil ve vile s druhou ženou, která v něm vzbudila novou tvůrčí energii v dojemně lyrickém tónu.

Foersterovi se dostalo uznání. Byl zvolen prezidentem Česká akademie věd a umění, a také byl třikrát zvolen rektorem Pražské konzervatoře. V roce 1945 zazněla jeho oslavná „Kantáta“ na znovuzrození českého národa. Jeho tvorba se rozzářila i novými intimními prožitky. Psal kantáty, písně, melodramy i církevní skladby a dokázal mnohdy leccos napsat z hodiny na hodinu.

Na sklonku života pobýval ve své vile v Novém Vestci, kde návštěvníky překvapoval brilantní improvizací na klavír. Jeho archiv obsahoval stovky dopisů od Čajkovského, Mahlera, Rollanda, Strausse a jiných osobností. I na sklonku života, zpola upoután na lůžku, střídal notovou osnovu s paletou a poprvé svolil, aby se z jeho obrazů připravila výstava v zrcadlové síni Klementina. Foerster překlenul most mezi českou hudbou 19. a 20. století.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!