Josef Bohuslav Foerster: Porovnání verzí

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
m (naimportována 1 revize)
Řádek 1: Řádek 1:
30.12.1859 Praha
+
30. 12. 1859 Praha
 
+
29. 5. 1951 Nový Vestec
29.5.1951 Nový Vestec
+
PD, 1934
 
 
PD,1934
 
 
 
 
Velkopřevorské náměstí 490/1
 
Velkopřevorské náměstí 490/1
 +
PD s bystou, K. Otahal 1971
 +
PD s portrétem, K.Otahal 1972 Pštrossova 202/15 Foerstrova 1051/9 (vila ve Strašnicích)
 +
Pamětní síň J. B. Foerstera Vojtěšská 214 (fara)
  
 +
'''Český hudební skladatel. Spojil tradici s modernou. Z rozsáhlého díla: 5 symfonií, ouvertury, suity, koncerty pro housle a violoncello, 6 oper: „Debora“, „Eva“, „Jessika“ aj., kantáty, melodramy, komorní i církevní hudba. Proslul vokálními skladbami na poesii J. V. Sládka aj. Malíř i básník. Napsal paměti „Poutník“.'''
  
'''Český hudební skladatel.Spojil tradici s modernou. Z rozsáhlého díla:5 symfonií,ouvertury,suity,koncerty pro housle a violoncello, 6 oper (Debora,Eva,Jessika aj.),kantáty,melodramy,komorní i církevní hudba.Proslul vokálními skladbami na poesii J.V.Sládka aj. Malíř i básník.Napsal paměti "Poutník".'''
+
„Rodiče mi dali jedno: srdce. Vždy jsem šel tudy, kde jsem si byl jist. Nehnal jsem se za výboji. Také mne nelákalo napodobovat někoho.“ - J. B. Foerster
 
 
 
 
''"Rodiče mi dali jedno:srdce.Vždy jsem šel tudy,kde jsem byl jist.Nehnal jsem se za výboji.Také mne nelákalo napodobovat někoho."''
 
J.B.Foerster
 
 
 
 
 
 
 
V neděli 16.prosince 1934 mu k pětasedmdesátinám odhalovali pamětní
 
desku,sbor zpíval jeho "Oráče" a on byl s chotí,pěvkyní Bertou Lauterero-
 
vou u toho a naslouchal sboru,zpívajícímu jeho "Oráče".Jakoby voněla česká
 
země,tam někde u Jičína,odkud pocházel mezikantský rod Foerstrů.On s bra-
 
trem Viktorem už byli Pražávy.Viktor maloval,on rovněž,ale i muzicíroval,
 
hrál divadlo,psal verše,prostě bylo těžko rozhodnout,čeho se v životě chy-
 
tí.Co se naběhal s otcovými dopisy z kostela sv.Vojtěcha za Smetanou a
 
někdy si s Dvořákem,který hrál u otce na varhany,zamuzicírovali.
 
 
 
Při rozhodávání,kam s nim,praktický fabrikant Ringhoffer radil,aby
 
ho dali na techniku,jinak nic nevydělá,ale Bohuslav si vybral muzikantskou
 
žebrotu a byl zprvu regenschorim u P.Marie Sněžné a přivydělával si na gym-
 
nasiu.Nosil v srdci jako déman večer otevření Národního divadla v roce 1883.
 
Zpíval ve sboru a nemohl odtrhnout oči od hluchého Smetany,jak na stolič-
 
ce za dirigentem sleduje partituru.A pak se spustila bitva o Snetanův ná-
 
rodní program a on na jeho obranu připsal rovněž lecos štiplavého,protože
 
i jemu byl národ vším.
 
 
 
V roce 1893 choť obdržela angažma v hamburské opeře,Josef s ní a
 
vezl sebou nedopsanou dvořákovsky laděnou kantátu "Hymnus andělů","1.sym-
 
fonii" i operu Deboru (1892) na libreto Kvapila,v níž nezapřel smetanovce.
 
Šéf hamburské opery Mahler mu nastudoval II. a III.symfonií,jež byly pře-
 
 
 
dělem k osobité hudebnímu výrazu.Mahlerovi nabídli místo šéfdirigenta ví-
 
deňské opery a manželé Foerstrovi jeli s nim.Foerster se živil v hudební
 
publicistice.Čtvrtstoletí ve Vídně byl hudebně svázán s Prahou,protože Ví-
 
deň mu ji nemohla nahradit.
 
 
 
Foerster se rozezpíval v devíti sborech o velkých,širých,rodných lá-
 
nech už v Hamburku v letech 1895-7,kde rovněž napsal svou nejlepší operu
 
"Eva",k níž si libreto napsal podle románu G.Preissové "Gazdina roba".Dra-
 
ma z moravského venkova Vídeň kupodivu zaujalo.Než se po čtvrtstoletí vy-
 
pravili domů,představil se ještě Vídni operou na shakesperovského "Kupce
 
benátského" s názvem "Jessika" a rozloučil se sociálně hudebním dramatem
 
"Nepřemožitelní".
 
 
 
Po roce 1905 Foersterova hudba ve IV.symfonii c moll promluvila ne-
 
zaměnitelnou foerstrovskou instrumentací.Jeho hudba měla lehkost,něhu
 
a košatou lyričnost.Řinula se mu z pera jako řečiště a jeho prameny nevy-
 
sychaly až do jeho devadesátky.Napsal řadu orchestrálních děl jako "Jaro a
 
touha","Mé mládí",suitu na Cyrana,ale nejmohutnější proud hudby se mu pro-
 
dral v písních a sborech.
 
 
 
Z Vídně se vrátili úderem vzniku ČSR v roku 1918 a Foerster sebou
 
domů přivezl dílo,jež už svým názvem prozradilo,co jej nejhlouběji zroňova-
 
lo.Bylo na 10 milionů mrtvých,na 20 milionů mrzáků a hlad a hlad.Měl za po-
 
vinnost hudebně poděkovat dílem "Mrtvým bratřím".Radost národa však nemo-
 
hla přemoci náhlá smrt jejich chlapce,jež otevřela v manželích dlouhý,hlu-
 
boký smutek.Nemohli se z rány osudu dlouho vzpamatovata a v hudbě zůstal
 
dlouho žal mollových akordů.
 
  
Doma měli starosti s živobytím,bydlením,se zaměstnáním,až se Foer-
 
ster uchytil na katedře skladby pražské konservatoře a na filosofické fa-
 
kultě,kde přednášel o hudbě.Bezustání komponoval a napsal postupně 5 sym-
 
fonií,6 oper a řadu sborů zejména na verše J.V.Sládka nebo na Baladu čes-
 
kou Jana Nerudy.Pro Kvapilovu inscenaci Princezny Pampelišky a Tylova Stra-
 
konického dudáka komponoval napsal scénickou hudbu a svůj lyrický naturel
 
uplatnil i v dalších dvou operách - "Srdce" a "Bloud".
 
  
V roce 1928 vzbudil pozornost dramatickou kantátou "Svatý Václav" a
+
V neděli 16. 12. 1934 mu k pětasedmdesátinám odhalovali pamětní desku, sbor zpíval jeho „Oráče“ a on byl s chotí, pěvkyní Bertou Lautererovou u toho. Jakoby voněla česká země, tam někde u Jičína, odkud pocházel muzikantský rod Foersterů. On s bratrem Viktorem už byli Pražáky. Viktor maloval, on rovněž, ale i muzicíroval, hrál divadlo, psal verše, prostě bylo těžko rozhodnout, čeho se v životě chytí. Co se naběhal s otcovými dopisy z kostela sv. Vojtěcha za Smetanou a někdy si s Dvořákem, který hrál u otce na varhany, zamuzicírovali.
po osmi letech mu srdce zazpívalo na III.zpěv Máchova Máje.To nebylo jen
 
tak bez příčiny,to už byla ozvěna znovuohrožení českého národa,a to se
 
sotva teprve pozvedl z tak dlouhé rakouské poroby.Po osmnácti letech doma
 
si mohli postavit ve Stašnicích vilku,která ukončila jejich trmácení
 
od bytu k bytu.Žil už ve vilce s druhou ženou,která v něm vzbudila novou
 
tvůrčí energii v dojemně lyrickém tónu.
 
  
Foerstrovi se dostálo uznání zvolením za prezidenta Česká akademie
+
Při rozhodování kam s ním, praktický fabrikant Ringhoffer radil, aby ho dali na techniku, jinak nic nevydělá, ale Bohuslav si vybral muzikantskou žebrotu a byl zprvu regentem u P. Marie Sněžné a přivydělával si na gymnáziu. Zpíval ve sboru a nemohl odtrhnout oči od hluchého Smetany, jak na stoličce za dirigentem sleduje partituru. A pak se spustila bitva o Smetanův národní program a on na jeho obranu připsal rovněž leccos štiplavého, protože i jemu byl národ vším.
na osm roků a byl třikrát rektorem Pražská konservatoře.V roce 1945 zazně-
 
la jeho oslavná kantáta podruhé na znovuzrození českého národa.Jeho tvor-
 
ba se rozzářila i novými intimními prožitky.Psal kantáty,písně,melodramy
 
i církevní skladby a dokázal mnohdy leccos napsat z hodiny na hodinu.
 
  
Na sklonku života pobýval ve své vilce v Novém Vestci,kde návštěv-
+
V roce 1893 jeho choť získala angažmá v hamburském divadle. Josef jel s ní a vezl s sebou nedopsanou, dvořákovsky laděnou, kantátu „Hymnus andělů“, „I. symfonii“ i operu „Debora“ (1892) na Kvapilovo libreto, v níž nezapřel smetanovce. Šéf hamburské opery Mahler mu nastudoval II. a III. symfonii, jež byly předělem k osobitému hudebnímu výrazu. Mahlerovi nabídli místo šéfdirigenta vídeňské opery a manželé Foerstrovi jeli po několika letech za ním. Foerster v tom čase komponoval, věnoval se pedagogické činnosti a žurnalistice. Čtvrtstoletí ve Vídni byl hudebně svázán s Prahou, protože Vídeň mu ji nemohla nahradit.
níky překvapoval brilantní improvizací na klavír.Jeho archiv obsahoval
 
stovky dopisů od Čajkovského,Mahlera,Rollanda,Strause a jiných osobností.
 
I v jednadevadesátce,zpola upoután na lůžku,střídal notovou osnovu s pa-
 
letou a poprvé svolil,aby se z jeho obrazů připravila výstava v zrcadlové
 
síni Klementina.Foerster překlenul most mezi českou hudbou 19. a 20.století.
 
  
 +
Foerster se rozezpíval v devíti sborech o velkých, širých, rodných lánech už v Hamburku v letech 1895-7, kde rovněž napsal svou nejlepší operu „Eva“, k níž si libreto napsal podle románu G. Preissové „Gazdina roba“. Drama z moravského venkova Vídeň kupodivu zaujalo. Než se po čtvrtstoletí vypravili domů, prezentoval se Vídni ještě operou na Shakespearovo „Kupce benátského“ s názvem „Jessika“ a rozloučil se sociálně hudebním dramatem „Nepřemožení“.
 +
Po roce 1905 ve IV. symfonii c moll „Veliká noc“ promluvil nezaměnitelnou foersterovskou instrumentací. Jeho hudba měla lehkost, něhu a košatou lyričnost. Řinula se mu z pera jako řečiště a jeho prameny nevysychaly až do jeho devadesátky. Napsal řadu orchestrálních děl jako „Jaro a touha“, „Mé mládí“, ale nejmohutnější proud hudby se mu prodral v písních a sborech.
  
 +
Z Vídně se vrátili úderem vzniku ČSR roku 1918 a Foerster s sebou přivezl domů dílo, jež už svým názvem prozradilo, co jej nejhlouběji zraňovalo. Měl za povinnost hudebně poděkovat dílem „Mrtvým bratřím“. Radost národa však nemohla přemoci náhlá smrt jejich chlapce, jež v manželích otevřela dlouhý a hluboký smutek. Nemohli se z rány osudu dlouho vzpamatovat a v hudbě zůstal dlouho žal mollových akordů.
  
 +
Doma měli starosti s živobytím, bydlením, se zaměstnáním, až se Foerster uchytil na Pražské konzervatoři a na Filozofické fakultě UK, kde přednášel o hudbě. Bez ustání komponoval a napsal postupně 5 symfonií, 6 oper a řadu sborů zejména na verše J. V. Sládka nebo na „Baladu českou“ Jana Nerudy. Pro Kvapilovu inscenaci „Princezny Pampelišky“ a Tylovo „Strakonického dudáka“ napsal scénickou hudbu a svůj lyrický naturel uplatnil i v dalších dvou operách: „Srdce“ a „Bloud“.
  
 +
V roce 1928 vzbudil pozornost dramatickou kantátou „Svatý Václav“ a po osmi letech mu srdce zazpívalo na III. zpěv Máchova „Máje“. Nebylo to jen tak bez příčiny, byla to ozvěna znovu ohrožení českého národa, a to se sotva pozvedl z dlouhé rakouské poroby. Po osmnácti letech doma si mohli postavit ve Strašnicích vilu, která ukončila jejich trmácení od bytu k bytu. Žil ve vile s druhou ženou, která v něm vzbudila novou tvůrčí energii v dojemně lyrickém tónu.
  
PD s bystou, K.Otahal 1971      PD s portrétem,K.Otahal 1972
+
Foersterovi se dostalo uznání. Byl zvolen prezidentem Česká akademie věd a umění, a také byl třikrát zvolen rektorem Pražské konzervatoře. V roce 1945 zazněla jeho oslavná „Kantáta“ na znovuzrození českého národa. Jeho tvorba se rozzářila i novými intimními prožitky. Psal kantáty, písně, melodramy i církevní skladby a dokázal mnohdy leccos napsat z hodiny na hodinu.
Pštrossova 202/15              Foestrova 1051/9 (vila ve Strašnicích)
 
  
Pamětní síň J.B.Foerstra
+
Na sklonku života pobýval ve své vile v Novém Vestci, kde návštěvníky překvapoval brilantní improvizací na klavír. Jeho archiv obsahoval stovky dopisů od Čajkovského, Mahlera, Rollanda, Strausse a jiných osobností. I na sklonku života, zpola upoután na lůžku, střídal notovou osnovu s paletou a poprvé svolil, aby se z jeho obrazů připravila výstava v zrcadlové síni Klementina. Foerster překlenul most mezi českou hudbou 19. a 20. století.
Vojtěšská 214 (fara)
 

Verze z 23. 5. 2020, 15:38

30. 12. 1859 Praha 29. 5. 1951 Nový Vestec PD, 1934 Velkopřevorské náměstí 490/1 PD s bystou, K. Otahal 1971 PD s portrétem, K.Otahal 1972 Pštrossova 202/15 Foerstrova 1051/9 (vila ve Strašnicích) Pamětní síň J. B. Foerstera Vojtěšská 214 (fara)

Český hudební skladatel. Spojil tradici s modernou. Z rozsáhlého díla: 5 symfonií, ouvertury, suity, koncerty pro housle a violoncello, 6 oper: „Debora“, „Eva“, „Jessika“ aj., kantáty, melodramy, komorní i církevní hudba. Proslul vokálními skladbami na poesii J. V. Sládka aj. Malíř i básník. Napsal paměti „Poutník“.

„Rodiče mi dali jedno: srdce. Vždy jsem šel tudy, kde jsem si byl jist. Nehnal jsem se za výboji. Také mne nelákalo napodobovat někoho.“ - J. B. Foerster


V neděli 16. 12. 1934 mu k pětasedmdesátinám odhalovali pamětní desku, sbor zpíval jeho „Oráče“ a on byl s chotí, pěvkyní Bertou Lautererovou u toho. Jakoby voněla česká země, tam někde u Jičína, odkud pocházel muzikantský rod Foersterů. On s bratrem Viktorem už byli Pražáky. Viktor maloval, on rovněž, ale i muzicíroval, hrál divadlo, psal verše, prostě bylo těžko rozhodnout, čeho se v životě chytí. Co se naběhal s otcovými dopisy z kostela sv. Vojtěcha za Smetanou a někdy si s Dvořákem, který hrál u otce na varhany, zamuzicírovali.

Při rozhodování kam s ním, praktický fabrikant Ringhoffer radil, aby ho dali na techniku, jinak nic nevydělá, ale Bohuslav si vybral muzikantskou žebrotu a byl zprvu regentem u P. Marie Sněžné a přivydělával si na gymnáziu. Zpíval ve sboru a nemohl odtrhnout oči od hluchého Smetany, jak na stoličce za dirigentem sleduje partituru. A pak se spustila bitva o Smetanův národní program a on na jeho obranu připsal rovněž leccos štiplavého, protože i jemu byl národ vším.

V roce 1893 jeho choť získala angažmá v hamburském divadle. Josef jel s ní a vezl s sebou nedopsanou, dvořákovsky laděnou, kantátu „Hymnus andělů“, „I. symfonii“ i operu „Debora“ (1892) na Kvapilovo libreto, v níž nezapřel smetanovce. Šéf hamburské opery Mahler mu nastudoval II. a III. symfonii, jež byly předělem k osobitému hudebnímu výrazu. Mahlerovi nabídli místo šéfdirigenta vídeňské opery a manželé Foerstrovi jeli po několika letech za ním. Foerster v tom čase komponoval, věnoval se pedagogické činnosti a žurnalistice. Čtvrtstoletí ve Vídni byl hudebně svázán s Prahou, protože Vídeň mu ji nemohla nahradit.

Foerster se rozezpíval v devíti sborech o velkých, širých, rodných lánech už v Hamburku v letech 1895-7, kde rovněž napsal svou nejlepší operu „Eva“, k níž si libreto napsal podle románu G. Preissové „Gazdina roba“. Drama z moravského venkova Vídeň kupodivu zaujalo. Než se po čtvrtstoletí vypravili domů, prezentoval se Vídni ještě operou na Shakespearovo „Kupce benátského“ s názvem „Jessika“ a rozloučil se sociálně hudebním dramatem „Nepřemožení“. Po roce 1905 ve IV. symfonii c moll „Veliká noc“ promluvil nezaměnitelnou foersterovskou instrumentací. Jeho hudba měla lehkost, něhu a košatou lyričnost. Řinula se mu z pera jako řečiště a jeho prameny nevysychaly až do jeho devadesátky. Napsal řadu orchestrálních děl jako „Jaro a touha“, „Mé mládí“, ale nejmohutnější proud hudby se mu prodral v písních a sborech.

Z Vídně se vrátili úderem vzniku ČSR roku 1918 a Foerster s sebou přivezl domů dílo, jež už svým názvem prozradilo, co jej nejhlouběji zraňovalo. Měl za povinnost hudebně poděkovat dílem „Mrtvým bratřím“. Radost národa však nemohla přemoci náhlá smrt jejich chlapce, jež v manželích otevřela dlouhý a hluboký smutek. Nemohli se z rány osudu dlouho vzpamatovat a v hudbě zůstal dlouho žal mollových akordů.

Doma měli starosti s živobytím, bydlením, se zaměstnáním, až se Foerster uchytil na Pražské konzervatoři a na Filozofické fakultě UK, kde přednášel o hudbě. Bez ustání komponoval a napsal postupně 5 symfonií, 6 oper a řadu sborů zejména na verše J. V. Sládka nebo na „Baladu českou“ Jana Nerudy. Pro Kvapilovu inscenaci „Princezny Pampelišky“ a Tylovo „Strakonického dudáka“ napsal scénickou hudbu a svůj lyrický naturel uplatnil i v dalších dvou operách: „Srdce“ a „Bloud“.

V roce 1928 vzbudil pozornost dramatickou kantátou „Svatý Václav“ a po osmi letech mu srdce zazpívalo na III. zpěv Máchova „Máje“. Nebylo to jen tak bez příčiny, byla to ozvěna znovu ohrožení českého národa, a to se sotva pozvedl z dlouhé rakouské poroby. Po osmnácti letech doma si mohli postavit ve Strašnicích vilu, která ukončila jejich trmácení od bytu k bytu. Žil ve vile s druhou ženou, která v něm vzbudila novou tvůrčí energii v dojemně lyrickém tónu.

Foersterovi se dostalo uznání. Byl zvolen prezidentem Česká akademie věd a umění, a také byl třikrát zvolen rektorem Pražské konzervatoře. V roce 1945 zazněla jeho oslavná „Kantáta“ na znovuzrození českého národa. Jeho tvorba se rozzářila i novými intimními prožitky. Psal kantáty, písně, melodramy i církevní skladby a dokázal mnohdy leccos napsat z hodiny na hodinu.

Na sklonku života pobýval ve své vile v Novém Vestci, kde návštěvníky překvapoval brilantní improvizací na klavír. Jeho archiv obsahoval stovky dopisů od Čajkovského, Mahlera, Rollanda, Strausse a jiných osobností. I na sklonku života, zpola upoután na lůžku, střídal notovou osnovu s paletou a poprvé svolil, aby se z jeho obrazů připravila výstava v zrcadlové síni Klementina. Foerster překlenul most mezi českou hudbou 19. a 20. století.