Josef Dobrovský
„Ať každý hájí, co si myslí, vždyť úsudky jsou svobodné. Mým hlavním úmyslem je říkat pravdu bez ostychu, holou nepřikrášlenou pravdu.“— Josef Dobrovský
Narození a úmrtí
- 17. 8. 1753 (Gyarmat, Maďarsko)
- 6. 1. 1829 (Brno)
Památníky
- U Sovových mlýnů 506; Poprsí na podstavci, T. Seidan 1891
- Maltézské náměstí (Nosticův palác); PD společná s N. Pelclem a J. Schallerem, 1992
- Pohřben v Brně
Odkazy
Mladý Jungmann svého učitele nazval prostořece „ein slawisches deutsch“ čili „slovanský Němec“. Dobrovského to mrzelo a v roce 1795 napsal příteli Durychovi: „A co mně po Bohu může být dražší než vlast. Avšak i cizincům a všemu lidstvu chci být prospěšný.“ Mládí zapomíná, že úderem jejich zrodu svět nezačíná, ale život pokračuje a sílí jako letokruhy stromu. Bez vlastenců generace Dobrovského by se nezrodila generace Jungmannova. Neuvědomil si, že Dobrovský je vědec racionalismu 18. století, který vytlačoval dogmata jezuitů, ale ono Jungmannovo nadšení probudil vítr romantismu.
Vytáhnout český jazyk z pobělohorské poroby, kdy byl vyhnán z úřadů, škol, vědy, umění, čili zakrněl v dialektech izolovaných dědin, bylo úkolem pro generace. Dobrovský ho vytahoval z propadliště německým jazykem, aby vědecký svět poznal, že nezemřel. Tvořil slovníkové, gramatické a literární základy po zrušení jezuitů (1773) v němčině, protože němčina byla jazykem osvícenské vědy a filosofie. Dobrovský rovněž ukázal, že jezuitský řád, jehož byl sám členem, se provinil na českém písemnictví tím, že zničil na 300 tisíc českých knih, jež vytvořila česká kultura do popravy českých pánů na Staroměstském náměstí 21. 6. 1621. Překážely jim především tím, že to byly knihy zrozené na tradicích upáleného „kacíře“ Mistra Jana Husa, který chtěl, aby katolická církev nebyla hmotnou (majetkovou) mocí, ale duchovní, mravní, nehmotnou (insibilis) institucí.
Dvaadvacetiletý člen řádu „Tovaryšstva Ježišova“ (jezuitů) Dobrovský byl znám schopností vědecké analýzy, kterou později ocenil Goethe slovy, že: „Dobrovský je starým mistrem historického kritického bádání, který svůj předmět dokonale ovládl a kterému se zlomky rychle řadí v celek.“ Později Goethe Dobrovského upozornil na kodex Bohuslava z Čechtic v Jeně, který byl prvořadým zdrojem o husitství.
Mladý vědec se narodil ve vojenském táboře v Uhrách, kde otec válčil. Po návratu domů, čili do východních Čech, zemřel a otčím poslal Josefa do jezuitské školy (jiné takřka nebyly). Studoval teologii a orientální jazyky. V pětadvaceti (1778) provedl textovou kritiku bible a prokázal, že latinský zlomek evangelia Markova, který přivezl Karel IV. do Čech jako dar, není rukopisem sv. Marka, jak se věřilo celých 400 roků, ale je to kopie. V tom čase už Dobrovský zásluhou staršího přítele, historika Pelcla, pracoval dva roky jako vychovatel čtyř synů hraběte Nostice v Praze. Chtěl být profesorem hebrejštiny a teologie, jenže u Nosticů byl obrovský archiv i knihovna, čili dosyta pramenů ke studiu českých dějin.
Ke studiu jazyků jej kdysi přivedl prof. Fortunát Durych a Dobrovského učitel Dobner mu dal důkladné základy textové kritiky. Dobner totiž v šesti svazcích podal důkladnou kritiku „Hájkovy kroniky“, v níž je výmysl o existenci sv. Jana Nepomuckého. Ten se hodil protireformaci jako pokorná, poslušná náhrada za nepokorného kritika mravů v církvi, „kacíře“ Mistra Jana Husa. V roce 1786 přítel Hay, královéhradecký biskup, Dobrovského vysvětil na kněze a v roce 1787 získal místo vicerektora Generálního semináře v Hradisku u Olomouce. Po třech letech odsud odešel s malou penzičkou do Prahy, kde začal vydávat periodikum „Litterarisches Magazin von Böhmen und Mähren“. Výsledkem jeho bádání o české literatuře byla roku 1892 kniha „Dějiny české řeči a literatury“.
Dne 25. 9. 1791 Dobrovský pronesl řeč, v rámci zasedání Královské české společnosti nauk, před novým císařem Leopoldem II. o nedobrém postavení Slovanů v rakouské říši. Císař do roka zemřel a jeho syn František I. pokrok, tedy všechno „podezřelé“, po 40 roků vlády držel za pačesy. Nebyly to zrovna podmínky pro zveřejňování pravdy dějin. Jenže věda nebyla dostupným artiklem císařova ustrašeného mozku, šlo o jazyk a dějiny jedné z jeho územních enkláv. Dobrovský velmi bedlivě dbal o to, aby se chybějící slova češtiny co nejmíň vymýšlela a brala se ze staročeské mluvy nebo ze slovanských jazyků. Odmítl Pohlovu učebnici českého jazyka, čili „Pravopisnost řeči čechské“, v níž autor hýří jazykovými výmysly (nosočistoplena=kapesník).
I Dobrovský se zasloužil o to, že vyrašila múza českých básníků. Jenže mnozí veršovali podle rytmu antických veršů v tzv. „hexametru“, tzn. časomíře, např. Jan Kollár „Slávy dcera“. Dobrovský zveřejnil v úvodu k Pelclovo „České gramatice“ studii o tzv. české prozodii, v níž zdůraznil, že pro češtinu je přirozený verš přízvučný.
Nosticové si Dobrovského vážili nejen pro vědu a výchovu čtyř synů. Byli mu zavázáni za záchranu syna, když jej na honu kryl před kulkou vlastním tělem a důsledky měl na doživotí. Nostic mu nechal na Kampě vybudovat dům se zahrádkou ze staré koželužny (dnes před ním stojí Dobrovského busta). Bydlel v něm krátce. Staral se o Nosticovy syny na zámcích mimo Prahu, přitom jezdil do archivů ve Švédsku, Rusku, Vídně, Vatikánu a jinam. Na Kampě, na zámku Nosticů i u Černínů v Chudenicích vznikaly jeho studie „Zevrubná mluvnice jazyka českého“ a první stránky „Německo-českého slovníku“, který dokončoval Jaroslav Puchmayer.
Před bitvou u Lipska v roce 1813 přišel na Dobrovského přednášku do „Královské české společnosti nauk“ ruský generál Barclay de Tolly, aby vzdal hold největšímu slovanskému vědci. Znal Dobrovského slovanovědné časopisy „Slavín“, „Slovanku“ nebo jeho „Základy jazyka staroslověnského“, jimiž přispíval k počátkům slavistiky. S Jihoslovanem Kopitarem tvořili významnou dvojici slovanské filologie.
Svým dílem připravil Jungmannově romanticky netrpělivé generaci cestu k jejich pokračování. Pracoval až do okamžiku smrti, která jej stihla v roce 1829 v Brně, když se vracel ze svých bádání ve vídeňských archivech.
