Josef Hlávka
„Věřím v dobrého génia našeho, že Česká akademie bude mít vždy prezidenty, kteří v oddanosti ku svému národu a k vysokým úkolům nadání tohoto vždy celou svou bytostí a vší mravní silou svou o to se zasadí, aby jak akademii samou, tak i nadání toto, jeho úkoly a majetek proti vší pohromě chránili a o další úplný jich rozvoj se přičinili.“— J. Hlávka v ustavující listině České akademie pro vědy, slovesnost a umění
Narození a úmrtí
- 15. 2. 1831 (Přeštice u Rakovníka)
- 11. 3. 1908 (Praha)
Památníky
- Vodičkova 736/17 (průchod); Socha, J. Mařatka 1995
- Jenštejnská 1966/1; PD, 1968
- Pohřben v Přešticích
Odkazy
Po tříletém hledání skulinek v úřední byrokracii dovršil podpis císaře Františka Josefa I. významný akt v českých kulturních dějinách: 23. 1. 1891 byla založena Česká akademie věd. Josef Hlávka se stal jejím prvním prezidentem. Ke 200 tisícům zlatých Hlávkova mecenášského vkladu do „ČAV“, jež měla zušlechťovat ducha českého národa, přidali i jiní čeští vlastenci a dokonce i císař věnoval 20 tisíc zlatých.
Hlávka svému mecenášství stanovil vždy přesné regule podmínek a účelu, aby ani haléř nepřišel nazmar. V roce 1906 rozšířil „ČAV“ o Národohospodářský ústav, do něhož vložil 200 tisíc zlatých. Svou snahu o duchovní vývoj národa ještě doplnil v roce 1901 velmi důmyslným činem. Česká věda, umění i průmysl potřebují bystré, nadané české talenty. Bez nich sebelepší cíle zplaní. A že talentů bylo v českém národě poštědru, byl příkladem on sám. Vyrůstaly hlavně z plebejských vrstev, jinak to ani nemohlo být, protože český národ se teprve domáhal nejen národního, ale i sociálního postavení.
Hlávka sám to neměl lehké, od dětství musel spoléhat na sebe, protože rodiče žili ze skromných prostředků a mohli mu pomoci jenom na studiu střední školy. Studium na vídeňské Akademii výtvarných umění si musel hradit sám. Snad se v něm ozvala síla rodu: neuhnout. Uměl skvěle kreslit a když k tomu přidal řeholi píle i trochu štěstí, podařilo se něco peněz získat.
Na Akademii jej učili významní architekti Eduard van der Nüll a Friedrich von Schmidt. Už na škole v roce 1855 Hlávka získal za projekt českého „Národního divadla“, o jehož stavbě se teprve uvažovalo, dvouleté stipendium k pobytu v cizině. Přivezl si udivující množství preciózních náčrtků. Zároveň věděl, že se musí naučit základům svého řemesla od píky, a proto se ještě vyučil zednickému řemeslu u českého stavitele Šebka ve Vídni. Ten rozpoznal neuvěřitelně pilný talent, vůli, pracovitost a v roce 1860 mu odkázal svůj prosperující stavební podnik.
Zakrátko se mluvilo o Hlávkovi, jako o solidním architektovi, který rozumí stavitelství jako málokdo. Začali se za ním trousit za poučením i ze zahraničí. Zaměstnával postupně 19 architektů a jeho vzácnou zakázkou byla stavba vídeňského kostela P. Marie podle projektů svých učitelů. Pak stavěl 8 roků vídeňskou operu, paláce, domy a v roce 1862 získal dvě velké objednávky: na obrovskou rezidenci v Černovicích a na velkou porodnici v Praze.
V roce 1869 si zapsal svou 142. stavbu a stalo se, co se dalo očekávat. Z přepracovanosti nervově zkolaboval a musel žít ochrnutý na vozíčku, z něhož se zvedl až za 11 roků. Měl v sobě žízeň po životě a obrovskou tvořivou vůli. Vytvořil si v Lužné, dědince vedle svého rodiště, rozlehlý zámecký areál, který se časem stával centrem českého duchovního života. Pochopitelně za ním jezdili umělci a A. Dvořák mu k vysvěcení zámecké kaple složil mši. Hlávka mu za to na zámku vyhradil světničku. České kvarteto tu našlo místo pro své zkoušky a velké osobnosti české kultury si tu podávaly ruce nejen proto, že to byl neuvěřitelně prozíravý mecenáš, ale i pro možnosti schůzek s výkvětem české kultury.
V Praze si Hlávka zbudoval areál ve Vodičkově ulici, kde s rodinou bydlel.
Do českého života vstoupil talent, který dokázal svým umem, že národ má na to, aby dohnal zpoždění za světem, a že se nemusí jen opičit po cizím, k čemuž má sklony. Rakouský „žalář národů“, jak se říkalo, český národ po Bílé hoře nevymazal. Zůstala v něm obrovská síla k přežití a k tvorbě. Potvrdila se myšlenka básníka Jana Kollára: „Ten kdo do pout poutá otroky, sám je otrok.“ Český um potvrdili buditelé, kteří vytáhli národ ze zániku. Národ staletí rostl a staletí bude zanikat, pokud si člověk nezničí Zemi.
Hlávka proto uvažoval racionálně: česká země potřebuje vzdělané talenty. Postavil pro chudé, nadané a pilné studenty studentskou kolej. Sám ji vyprojektoval a do detailu promyslel doslova jako studentský domov. Především se studenti museli vykázat skvělým prospěchem a znalostí cizího jazyka. Měli pak zdarma: pobyt, studium, stravu a vše, co k životu vysokoškoláka patří. Něco za něco: studovat museli na výbornou.
Hlávkův projekt realizoval arch. Fanta. Dodneška je „Hlávkova kolej“ v Jenštejnské ulici pod Karlovým náměstím příkladem toho, že národ musí vychovávat především své talenty, nejenom děti, jež si zaplatí a „studují“ ostudně. Pravým bohatstvím každé země jsou: příroda, zdraví lidí a vzdělání. Kolej měla 93 dvoulůžkových a 29 jednolůžkových pokojů. V letech 1904-1939, kdy Němci kolej zrušili, vychovala republice 3500 vynikajících odborníků (studoval v ní i Jan Opletal, usmrcený při protifašistické demonstraci). Hlávka razil zásadu: „Čech musí do světa,“ ano, za poznáním pro svou zemi.
Pro Hlávku bylo charakteristické, že všechno detailně promýšlel: od účelu až k financím. Tak mohl vyrůst v hlavního arbitra českého života a výstavby Prahy. Přispěl na Myslbekova sv. Václava na koni na Václavském náměstí. Založil nadaci pro studenty techniky, pro vydávání vědeckých spisů, na ceny pro básníky, z níž J. V. Sládek obdržel peníze za překlad 32 her Shakespeara, přispěl na Slavín atd. Žádná významnější stavba se bez něj neobešla: např. dostavba chrámu sv. Víta, oprava Karlova mostu po povodni 1890, Národní muzeum, malířská Akademie a celý program výstavby metropole. Vytýkali mu autoritářství, ale kéž by bylo takových „autoritářů“ v českém národě dost, aby ze svého národu dávali a z národního jen nebrali.
Hlávka svůj nadační fond nazval „Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových“ (jeho dvě ženy) a do roku 1904 z něj vydal 800 tisíc zlatých a 350 tisíc korun. Ve svém „Nadání“, čili nadaci, odkázal národu 4 miliony 655 tisíc 282 korun a 20 haléřů. Přesně a do puntíku, jak to uměl. Mohl by tím sloužit za vzor všem ekonomům a hospodářům vůbec.