Josef Holeček

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český spisovatel. Slavjanofil, psal o Srbsku, Bosně, Hercegovině, Černé Hoře, Bulharsku: „Srbská národní epika“, „Černohorské povídky“, „Národní epika bosenských mohamedánů“. Největším dílem je románový cyklus „Naši“ (desetisvazková kronika, 12 knih) o životě v jihočeské vsi.
„Přes luka je rodiště Petra Chelčického a den pěší cesty je k rodišti Žižkovu.“
— Holeček o rodné vsi Stožice
Josef Holeček.jpg
Narození a úmrtí
  • 27. 2. 1853 (Stožice u Vodňan)
  • 6. 3. 1929 (Praha)
Památníky
Odkazy

Prvorozený syn na stožickém gruntě zdědil víru v to, co tvořilo mravní řád generací, které si jej předávaly. K tomu náležela husitská minulost kraje, jež připomněla světu, mravní obsah Bible. Krátce chodil na písecké gymnázium s Alšem a „pootavský slavík“, básník Heyduk, který je učil, v nich husitskou tradici utužoval. Jenže hospodářství Holečků, potřebovalo znalosti zemědělské, víc než gymnázium, proto se Josef ocitl v Českých Budějovicích, a potom v Táboře na vyšší škole hospodářské.

Život je často spiknutím náhod, mohl si Josef po letech říci, protože v Táboře poznal studenty ze Srbska a Bulharska a tak se Češi, Srbové a Bulhaři, kteří nemohli zrovna v dobrém soudit o habsburském „žaláři národů“ jednoznačně sjednotili v názorech. Koneckonců už si každý student přinesl pohrdání monarchií, protože ještě byla v rodinách živá vzpomínka, jak osmnáctiletý Franz Josef I. nechal v roce 1848 rozmetat nejen sněm v Kroměříži, ale i „Slovanský sjezd“ v Praze. Slovanskou sounáležitost Holeček demonstroval už jako student s kamarády Mokrým a Heritesem, když se vydali na Slovensko, kde si jenom potvrdili, že Maďaři si svobodu vydobyli na Rakousku, ale okamžitě ji vzali krutým pomaďaršťováním Slovákům.

Školní léta přešla a erár jej pozval do vojenské služby, naštěstí v Praze. Bylo tu živo přípravou stavby „Národního divadla“ a novinářským ruchem. Sotva navázal různá přátelství a napsal do časopisů, sbalil si uzlíček a vyrazil do Záhřebu, kde si našel místo vychovatele. Múza, kterou pokoušeli už doma s Mokrým a Heritesem, se pod jižním nebem znovu ozvala.

S jazyky Jihoslovanů neměl problém, srbsky a bulharsky uměl dost od přátel z Tábora, takže nejdřív sáhl po bulharských junáckých písních a začal je překládat na ukázku do Prahy. S úspěchem.

Když v letech 1875-76 povstali proti Turkům Černohorci, zamířili k jihu další Češi: historik a voják Zach a malíř Jaroslav Čermák. Zach se postavil do čela jihoslovanských vojsk a Čermák se proslavil ve světě svými obrazy Černohorců. Hrdinství Černohorců, to byla struna, na kterou bohužel Češi už neuměli tak hrdinsky zahrát pro svou změkčilost, kterou srdnatě šlehal Sv. Čech.

„Národní listy“ Holečka požádaly, aby jim posílal z Černé Hory zprávy. Holeček psal hodně a s chutí o každé, byť drobné, výhře tvrdých horalů nad Turky. Studoval dějiny Jihoslovanů a posílal stále častěji články, studie a překlady do Prahy. Zanedlouho svázal tři svazky v jednu publikaci a nazval ji „Za svobodu“. Ve dvou dalších dílech o Černé Hoře popsal co nastudoval, spatřil a prožil. To už byla realita jihu, jež vemlouvavě napovídala Čechům, že slovanská vzájemnost je pro společné cíle nezbytná.

V roce 1879 se Holeček vrátil z Černé Hory do Prahy, založil časopis „Slovanské listy“ a v „Národních listech“ redigoval rubriku o slovanských zemích. Vydal „Černohorské povídky“ a „Junácké kresby černohorské“, v nichž užil formy jihoslovanské epiky. V duchu epiky srbské napsal velký epos „Sokolovič“ z turecké okupace Srbska. Mezi těmito sokoly byl skutečný srbský odrodilec, čili poturčenec, který mohl o svém odrodilství Čechům hodně připomenout.

Holeček žil v Praze 30 roků, čili až do své smrti. Bydlel v usedlosti „Tři kameny“, vtisknutém do svahu Kinského zahrady nad dnešní Holečkovou ulicí. Chodil za přáteli do „Umělecké besedy“, nescházel na vycházkách s Jiráskem, Wintrem a s jinými přáteli od pera. Stal se zajímavou pražskou figurkou, jejíž vousy dlouhatánské až k pasu, jakoby patřily k jeho dlouhému, starobylému eposu života. Několikrát navštívil Rusko, které mu bylo oporou slovanství. Jenže jeho rusofilství bylo policii podezřelé, takže mu v roce 1891 zabavili knihu „Ruskočeské kapitoly“. Po pěti letech jeho „Zájezd na Rus“ už cenzuru nezaujal.

Holeček si ve zbylých 25 letech života vzal za povinnost napsat ságu svého rodu, čili románový dokument o mravním životě mezi lidmi v dědinách jižních Čech v době před svým narozením a v dětství. Psal pod Kinského zahradou desetisvazkový románový cyklus, který vydával v letech 1897-1930 a nazval jej „Naši“. Oslavil v něm patriarchální život vesnice s její nábožensko-etickým povědomím. Tuto víru měla postava sedláka Kojana. V pestrém a důvěrně známém kaleidoskopu lidství a moudrosti tak zaznamenal obraz venkova v půli 19. století.

Napsal ještě čtyři svazky autobiografického vyprávění "Pero" o dětství, studiích, o vychovatelství v Záhřebu, o účasti v bojích na jihu atd. Vyprávěním prochází řada portrétů lidí, kteří působili v českém veřejném životě. Od spisovatelů po žurnalisty, politiky, umělce atd. Byl svěží do stáří a pero mu vypadlo ve věku 76 let. Patrně by se i na Holečka hodila Nerudova charakteristika malíře Čermáka: byl českým Homérem Jihoslovanů.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!