Josef Hora

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český básník, prozaik a překladatel. Básník proletářské a meditativní poezie: „Srdce a vřava světa“, „Struny ve větru“, „Tvůj hlas“, „Máchovské variace“, „Jan houslista“. Z prózy: „Hladový rok“, „Dech na skle“. Z překladů: Puškinův „Evžen Oněgin“, Jesenin, Pasternak, Tolstoj, Goethe, Schiller, Nietzsche.
„Být svědkem světa, který vzroste, Moci si říct: Jak je to prosté: z tolika zla a z tolika sil! Dobře, že jsem a že jsem byl.“
— Josef Hora: Z nemoci
Josef Hora.jpg
Narození a úmrtí
  • 8. 7. 1891 (Dobříň u Roudnice)
  • 21. 6. 1945 (Praha)
Památníky
Odkazy

Sedával ve vinárně u Paukrtů a prokouřeným, šeptavým hlasem odpovídal mladým na otázky. Byl idolem, mladí jej neobdivovalo jen pro jeho předsednictví v „Obci čsl. spisovatelů“. Imponoval jim tvorbou, pracovitostí, názory a koneckonců psal o mladé poesii, zveřejňoval její verše a leckdy se v nakladatelství i přimluvil. „Jak je to možné,“ divil se, „přestat psát verše?“

Když Wolkerova generace psala po válce v tónu proletářské poesie, byl už Hora známým glosátorem kultury v roudnickém „Podřipanu“ i v „Právu lidu“, kam jej roku 1918 doporučil do kulturní rubriky I. Olbracht. Básnický křest prožil na gymnáziu verši v časopise „Vesna“. První sbírku „Básně“ vydal roku 1915, rok před ukončením studia práv. Jenže rodinný grunt zkrachoval, rodiče se rozešli a skromný život u babičky mu stupínky do velké poesie zpomalil. V roce 1921 se strana „Sociální demokracie“ rozvětvila na konzervativnější a radikálnější větve a Hora šel k radikálům za vizí lepšího uspořádání světa, v němž by i chudina našla své jisté. Hora se v květnu 1921 zúčastnil ustavujícího sjezdu „Komunistické strany Československa“, jejíž první předseda Dr. Šmeral řekl, že „komunismus je náboženstvím chudých“ a nová politická strana musí být společenstvím lidí eticky čistých a odolných proti nástrahám mrzké hmoty. Hora i Olbracht odešli z „Práva lidu“ do „Rudého práva“ (nové strany) a Hora v něm vedl až do roku 1929 rubriku kultury.

Bydleli s chotí a dcerou v košířské ulici „Pod Kavalírkou“, kde se rodily verše poválečného vitalismu „Stromu v květu“ a v tónu proletářského umění vlivem „Říjnové revoluce“ v Rusku vydal sbírku „Pracující den“ (1920). Tvorbou mu prostupovaly nové revoluční ideje. Vedle poezie psal i prózu, teoretické stati, kritiky, překládal a glosoval současnou kulturu. V brožuře „Kultura a třídní vědomí“ (1922) nebo v románu „Socialistická naděje“ (1922) zpracoval svou vizi budoucnosti. Zamýšlel se nad zápasy a poměry v posledním roce války v románu „Hladový rok“ (1926) a polemizoval s K. Čapkem o jeho názoru, proč není komunistou článkem, proč on - Hora zase komunistou je.

Po cestě do Itálie a SSSR se jeho proletářský tón, v němž „střežil jeho všelidský smysl“ (B. Václavek), rozezpíval ve sbírkách „Bouřlivé jaro“, „Itálie“ a „Struny ve větru“ tiše, prostě a něžně. V roce 1929 postihla svět hospodářská krize a v ČSR bylo k milionu nezaměstnaných. Bitva o chléb vtáhla dělnictvo do ulic. Do vedení KSČ nastoupila mladá generace v čele se čtyřiatřicetiletým K. Gottwaldem, stoupencem nutnosti zradikalizovat politický boj. Jenže radikalizace není zvyšování hlasu a používání ostrých slov. Sedm významných spisovatelů vystoupilo z KSČ, ale to neznamenalo, že ztratili svou „uhlířskou víru“ (Šalda), čili srdce pro věc chudých.

Hora vydával tři roky literání časopis „Plán“ a v časopisu „České slovo“ pokračoval ve své teoreticko-kritické činnosti až do roku 1940, válka otevřela poslední dějství jeho života v literatuře. V roce 1935 založil knižnici literárně-kritických studií a portrétů „Postavy a dílo“, sám do ní napsal monografii o příteli Karlu Tomanovi, o S. K. Neumannovi a A. M. Píša napsal monografii o něm. Vydal antologii poesie A. Macka a sborník zbožňovaného přítele F. X. Šaldy, který byl pro generaci literátů knížetem umění. Horu měl Šalda nejraději.

Ve třicátých letech se Hora vrátil do dětství a přemýšlel, jak hrozně lidský čas ubývá. Sbírka „Tvůj hlas“ (1931), za níž si vysloužil státní cenu, účtovala s minulostí. Ve sbírkách „Tonoucí stíny“ (1933) a „Dvě minuty ticha“ (1934) sčítal povahu přítomné doby, již nesmírně hluboce prožíval. Pomáhal nováčkům „Parnasu“ seč mohl a kolegové jej zvolili předsedou „Obce československých spisovatelů“. V roce 1936, kdy svět tušil válečnou pohromu z Německa, naladili čeští básníci struny na národní témata. Hora vydal „Máchovské variace“. Bylo 100. výročí Máchovy smrti, a to byl nejen básník lásky, ale i národní symbol: „Rozhledno dávná!/Závrati let a vzdálenosti!/Jarmilo, Hynku, Viléme!/Kostnice vzduchu, snů a kostí/,“ zvolal Hora ponuře.

V roce 1938 vydal výrazně českou, národní sbírku „Domov“ a básnickou prózu „Jan houslista“ (1939). Zahrnut poctami, vracel se do dětství a jako každý člověk, který hoří láskou k domovině, rád by ji bránil. Byl mezi zakladateli „Jednotné fronty pokrokových umělců proti fašismu“, ale události se seběhly příliš rychle. Anglie a Francie jednaly 29. září 1938 v Mnichově o ČSR bez pozvání ČSR v domnění, že se před Hitlerem zachrání. Jenže tento zločinec světových dějin měl do puntíku připraveno dobývání světa.

Nemocný Hora slyšel v novém bytě v Jindřišské ulici poblíž Václavského náměstí hukot německých vojsk. Ještě se v něm ozývaly máchovské reminiscence a už začal překládat Puškinova „Evžena Oněgina“, Jesenina, Pasternaka, Erenburga, Tolstého, Lermontova, Goetha, Schillera, Nietzscheho atd. Němci vyřadili a zakázali jeho knihy. Těžce nemocný tuberkulózou, kterou léčil v sanatoriích na Dobříši (1941) a ve Vráži (1942) psal sbírky „Proud“, „Pozdravy“ a „Zápisky z nemoci“. Ty už na posteli. Ještě po osvobození v těžkém zdravotním stavu napsal svůj krásný hymnus na svobodu.

Ke státním cenám, jež obdržel, už nespatřil titul národního umělce, který mu česká země udělila in memoriam. Zemřel, když lidé křísili poválečný život horečnou prací s krumpáči ve zbořeništích Prahy.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!