Josef Jungmann
„Jazyk (je) jako sklad veliký vší vědomosti lidské, nejvýtečnější, dle zvláštního země pouchu, mravů, smýšlení, náklonnosti a dle tisícerých každého národu rozdílů uzpůsobená filosofie. On složením, zvukem a povahou svou nejjistější a nejvěrnější obraz počátků, zobecnění, vzdělání, povahy a způsoby samého národa představuje.“— J. Jungmann: O jazyku českém
Narození a úmrtí
- 16. 7. 1773 (Hudlice u Berouna)
- 14. 11. 1847 (Praha)
Památníky
- Jungmannovo náměstí; Socha na podstavci, L. Šimek (podle V. Levého), A. Barvitius
- Jungmannova 749/32; PD, 1872 (na nový dům osazena 1932)
- Pohřben na Olšanech
Odkazy
„Já vždycky slýchala, že jen v Otročiněvsi koktají, ale nalézám to i v Hudlicích,“ prohodila hospodská a usmála se na sousedovic Josífka Jungmannů, který byl doma o prázdninách. Ta slova Jungmanna mrzela předlouho. Od první třídy v Berouně po pražskou univerzitu, v úřadech, všude samá němčina a česká chudobka mu vadla v ústech, než se rozmluvil. Zaplaťpámbu za kacíře, že skrývali Husovy „Postyly“, Veleslavínovu bibli, nu a cos přišlo zvenčí s formany. Ze Šteyerova „Dědictví sv. Václava“ vydávali česky samé katolické svaté, nebo tu hroznou Manniho knížku o peklu, až lidem běžel strach po zádech. Ulevilo se po tolerančním patentu Josefa II., ale Čeští bratři s jejich skvosty byli zakázáni dál. Dobrovský s Pelclem museli pro cizí vědce psát německy, že existuje čeština a má právo na život. A on, Jungmann, který zahořel pro obrodu rodné řeči, zprvu nechápal, proč ti před ním nepsali vědu česky.
V domečku Jungmannů vedle hudlického kostelíka se věřilo, že když Josef vystuduje práva, bude pánem s jistým živobytím. Jozífek však doopravdy želel, že rakouské právo nedalo Čechům právo na rodný jazyk. Komenský považoval rodný jazyk za hlavní prostředek přijímání vědomostí a národ by měl v rodném jazyku i spravovat své věci. Koho jiného z Čechů učinili, než otroky, když i po zrušení řádu Tovaryšů Ježíšových (jezuitů) v roce 1773 zůstalo vše při starém. Josef II. si myslel, že jedním jazykem líp ukočíruje říši, ale byť s Čechy cítil a znal česky, spojoval jednu říši s jedním jazykem.
Jungmann nechal studia práv a přešel na filosofii, kde vyučoval český vlastenec, profesor matematik, Stanislav Vydra. Vedle povinných předmětů horlivě studoval dílo Dobrovského a Pelcla, které jej učilo dějinám a jazyku. Dobrovskému vyčítal, že píše o české řeči a dějinách německy. Ve svém zanícení nepochopil logiku dějin, že češtinou by nemluvil k vědcům, kteří byli většinou cizinci. Dokonce říkal o Dobrovském, že je „německý Čech“, což českého jazykovědce krutě bolelo a posteskl si v dopise, že po Bohu mu nemůže být nic dražšího, než rodná řeč.
V roce 1799 nastoupil Jungmann místo profesora na gymnáziu v Litoměřicích. Musel učit německy, ale žákům gymnázia i biskupského alumnátu (kněžský seminář) nabídl, že je bude učit i česky, a to zdarma. Německý filozof Herder prohlásil Slovany za národ budoucnosti a Jungmannova generace tím byla utvrzena ve víře ve znovuzrození češtiny a všech práv české národa. Jungmannovci už psali pro Čechy česky, jenže svou češtinu museli doplňovat o slůvka, jež se nemohla za půldruhého století vymazání češtiny z vědy, umění, správy země a škol doplňovat. Zůstala přiškrcená chudobka ze života dědin. A tak se čeština doplňovala ze slovanských jazyků, z veleslavínské češtiny, ba pro některý pojem se musela slova vymyslet, jak to Jungmann učinil vymyšleným slovem „povídka“.
Ještě v Litoměřicích vyložil Jungmann formou dialogu ve dvou statích „O jazyku českém“ právo Čechů na svou řeč. „Vlast je tolik, jako národ a národ tolik co jazyk.“ Čechem mu byl ten, kdo česky mluví a píše. Aby podal důkaz krásy české řeči, přeložil do rodící se češtiny knížky Angličana J. Miltona, Francouze Chateaubrianda, Němce Goetha, Schillera a jiných. Dokázal česky vyjádřit i jemná duševní hnutí romantické poezie. Sám rovněž psal verše, např. epos „Oldřich a Božena“ a otiskoval je i se svými polemikami ve vídeňském časopise prof. Hromádky „Hlasatel český“.
V roce 1915 se s rodinou přestěhoval do Prahy a učil na Akademickém gymnáziu. Strahovský německý opat Grün navrhl dvorské komisi ve Vídni, aby se žáci z českých rodin ve škole cvičili i v rodném jazyce, což je myšlenka Komenského, která se objevila i v rakouské školské reformě. Dekret z Vídně ze dne 23. 8. 1816 požadavek opata Grüna uzákonil a Jungmann vydal pro českou mládež učebnici „Slovesnost“, čili teorii českého slohu i s ukázkami, což Dobrovský považoval za „zrůdnost“ (znetvořenost). Velká radost vlastenců trvala jenom do dvorního dekretu z 16. 2. 1821, kterým byl starý dekret z 23. 8. 1816 zrušen. Jungmannova „Slovesnost“ inspirovala vlastence k založení českého časopisu „Krok“, který po 20 roků kladl základy české vědě a zrodil návrh na vydávání české encyklopedie. Nápady vlastenců narazily ve vědě, např. v nápadu na vydání encyklopedie na fakt, že schází česká vědecká terminologie. Musela se začít tvořit pro každý obor zvlášť. Tohoto nadlidského úkolu se ujali Sv. Presl a filosof A. Marek s dalšími českými vědci.
Jungmann vydal v roce 1825 knížku „Historie literatury české“, která vycházela z „Historie české literatury“ od Dobrovského. Neobešlo se to bez polemiky. Do polemiky o českém jazyku a jeho starobylosti vstoupil v roce 1817 jako povichr „nález“ starého rukopisu s názvem „Libušin soud“ a pak se „našel“ ve věži královédvorského kostela starý rukopis. Dobrovský v něm rozpoznal ruku svého žáka Hanky. Ten chtěl ve snivé snaze o zdůraznění češtiny napodobit Němce a Rusy v jejich starých rukopisných památkách. Ani Jungmann, Palacký a Šafařík nepřijali Dobrovského myšlenky o podvrhu.
„Modrý abbé“, jak se Dobrovskému říkalo, roku 1829 zemřel a mezi věřícími v „Rukopisy“ se zajiskřilo ve všech uměních. Jungmann se na léta uzavřel do svého bytu v Široké (dnes Jungmannovy) ulici, kde žil s rodinou, a bez oddechu pracoval na svém největším díle s názvem „Slovník česko-německý“. Ten doslova vysunul češtinu mezi mezinárodní jazyky. Do pracovny „tichého génia“ se hrnula česká slova ze starých knih, rukopisů, z dědin a městeček, jež mu nosili a posílali vlastenci. Jungmann si však plánovitě zapisoval česká slůvka už od roku 1800, padal únavou a často i pochybnostmi, ale neuhnul.
V roce 1834 vyšel pln radosti na svou léty vychozenou cestu uličkami Prahy z Široké ulice (Jungmannovy) do klementinské tiskárny s prvními korekturami svého pětidílného „Slovníku česko-německého“. Mezi českými výrazy odevšad byla i nová slova vějíř, obřad, povídka atd., jež si vymyslel. Slovník ukončil v neskutečné dřině v roce 1839. K českému nebi se vznesl nimbus slávy, kterou zlé jazyky hanily a slovníku se především Němci vysmívali, protože ještě český národ pohřbívali.
S realizací „nemožného“ se vždy přivalí lavina slabých, závistivých, všehoschopných, kteří pějí výsměch a pochybnosti. Jungmann jim faktem poodkryl jejich měchuřinu pod čepicí. Pro vlastence a lidi moudré se stal člověkem váženým. „Hic Rhodus, hic salta!“ (zde je Rhodus, přeskoč) je trefné pro nemohoucné.
Jungmann byl dvakrát děkanem filozofické fakulty i rektorem. Odešel na odpočinek v roce 1844 úplně vyčerpán. Po třech letech skonal na tuberkulózu. Jeho pohřeb byl největší národní manifestací v revoluční době, která svrhla Metternichův policejní režim v roce 1848.