Josef Mánes
Narození a úmrtí
- 12. 5. 1820 (Praha)
- 9. 12. 1871 (Praha)
Památníky
- Spálená 75; PD, 1874
- U Obecního dvora 798/5; PD s portrétem, M. Benda 1972
- U Mánesova mostu; Socha, B. Kafka. arch. Havlíček 1951
- Pohřben na Olšanech
Odkazy
Dvaadvacetiletý Pepi se srdnatě ozval, když nový ředitel akademie, Christian Ruben, zlehčoval otcovy malířské kvality. Všemocnému hr. F. Thunovi nikdy nezapomněl, že po zemřelém prof. Tkadlíkovi jmenoval roku 1840 ředitelem nabubřelého Mnichovana Rubena a pominul skvělé malířství otce. Od dětství hleděl tátovi do plátna, jak houževnatě zápasí o tvarosloví české krajiny, aby to byla opravdu krajina česká a nikoli jen nějaká anonymní krajina.
Otec se roznemohl a v červenci 1843 zemřel. Pepi v bolestném smutku namaloval dva obrazy „Smrt Lukáše Leydenského“ a „Hrobník“. O rok později odmítl malovat do almanachu pro Thuna, který odcházel do Vídně za politickou kariérou. Josef odešel bez prostředků do Mnichova a tři roky tu tvrdě živořil, malířsky se hledal, až teprve v roce 1846 přátele překvapil obrazem „Setkání Petrarky s Laurou v Avignonu roku 1327“ a dokonce se mu podařilo obraz prodat.
Přítel Vojta Náprstek tehdy do „České včely“ napsal: „Když Mánes na této cestě pokračovat bude, za což jeho přísná snaha umělecká ručí, v této době nového rozkvětu českého umění pro všecky časy se ctí jmenován bude.“
Mánes se ke své malířské mluvě prodíral přes klasický národní a lidový výraz velmi tvrdě. Když se vrátil z Mnichova, svítalo na lepší časy pro český národ revolucí, jež se vznítila ve Francii, potom ve Vídni a rozvázala mládeži křídla. Na maškarním plese, který tehdy uspořádal spolek umělců „Concordia“, si Mánes vykračoval v postavě Danteho, ale hned na to zahřmělo revolucí také v ulicích Prahy a on oblékl kroj domobrany „Svornost“, aby pomáhal bránit práva Čechů. Nejvíc se revoluce rozburácela ve Vídni.
Na Kroměřížském sněmu čeští poslanci s Palackým v čele bojovali za rakouskou státní federaci a Mánes byl „Jednotou výtvarných umělců“, kterou Češi ustavili proti šlechtické „Krasoumné jednotě“, již vedl Ruben, delegován na sněm, a tam portrétoval české poslance dr. Pinkase, F. L. Riegra a Strobacha.
Český život umlkl pod diktaturou ministerského předsedy Bacha. Ale nezmkl Mánesův štětec. Ten stále hledal vlastní hlas, v němž by zabušilo srdce české krajiny i české duše. Bylo to zřejmě v čase brzy po sněmu, kdy přišel domů a sestra Amálie, která rovněž malovala a přitom se starala o dva bratry, mu nepěkně zasáhla do života. Jako bohabojný bůžek domácnosti našla někde v koutě Josefův „necudný“ portrét pomocnice v domácnosti Fanynky, který bratr tajně namaloval. Amálie Fanynku vyhnala. Po osmi letech hrdé děvče přišlo Pepimu ukázat jeho dcerušku. Fanynčin portrét byl označen za rozmezí Mánesovy tvorby.
V tom čase se Pepimu ozval přítel ze školy hr. Bedřich Silva-Tarouca a chtěl, aby přijel na zámek Čechy pod Kosířem na Hané. Nabízel mu klidné místo, rovinu kraje a tvůrčí ticho. Na zámku se Pepimu ustálila klasická uměřenost štětce, jak to dokládá obrázek, který poslal z Kosíře pro album „Jednoty výtvarných umělců“ a nazval jej „Líbánky na Hané“. Tím se představil osobitý malířský výraz Josefa Mánesa.
Amálie, která vzala po smrti rodičů všechnu tíhu domácnosti na sebe, zanedbávala svůj talent, jen aby se mohl rozvíjet talent Josefův a Quidův. Žili se strýcem Václavem, rovněž malířem, ve Spálené ulici vedle ústavu prof. J. E. Purkyně. Rodiny se přátelily a Pepi rozpoznal v Karlovi obrovský malířský talent. Dlouho se vzájemně inspirovali a jejich hluboká a zanícená opravdovost jim připravila podobné osudy.
Amálii svitla pro chudičký stůl naděje, že Pepi obdrží zakázku od přítele arch. Ulmanna na kartony pro dveře nového karlínského kostela. Mánes přinesl skici, ale třebaže hýřily nádherou a klasickou urovnaností, ba i Ulmann jimi byl nadšen, rozhodovali jiní. Porota nepřijala Mánesovu národní apoteózu a naděje Amálie zhasly. Jenže Pepi ukázal co umí v portrétech herečky Manetínské a ředitele konzervatoře Knittla. Pak se znovu vrátil na zámek Čechy pod Kosířem, kde se postupně rodily jeho vynikající, precizní obrázky „Při měsíčku“, „Hvězdná noc“, „Políbení“, „Červené paraplíčko“ a rokokově hravý cyklus „Život na panském sídle“. Vznikla tu řada lidopisných studií s taneční, milostnou, jitřní a večerní náladou. Mánes se vydal za lidovými motivy přes Kroměříž až k Těšínu, do kraje matčina rodiště, pak do Krakova a na Slovensko. Dopodrobna studoval národní kroje a zachytával prostou mluvu tváří. Přátele pěli chválu na jeho mistrovství, ale málokdo něco koupil. Bylo to příliš krásné novum pro oficiální vkus. A příliš a okatě národní, ba lidové.
Mánesovy kartony pro karlínský kostel byly sice zamítnuty a práce svěřili malíři Trenkwaldovi, ale Ullmann mu zadal alespoň několik maleb. České časopisy otiskovaly Mánesovy ilustrované „Písničky“, „Muzicu“, jež charakterizují druhy písní či tanců. Když v roce 1857 s K. J. Erbenem vydali u Belmanna překrásné dílo „Rukopis královédvorský“, prodalo se ho zprvu jenom 5 kusů. Ale Pepi ve stopách otcova vidění kraje objevoval v impresionistické proměně barev a světla i českou krajinu. Namaloval „Řípský kraj“, „Labskou krajinu“, vesničky a kostelíky, ale po vydání císařovo „Říjnového diplomu“ (20. 10. 1860) s nadějí na ústavnost, přišly Mánesovi zakázky nově vzniklých národních korporací. Mánes maloval terče pražských ostrostřelců, spolkové diplomy, návrh odění pro Sokol, prapor Hlaholu, svatojiřský prapor atd. Byly to pro něj stejně umělecky náročné práce jako jiné.
V roce 1862 se naň život usmál zakázkou pro Pražský orloj, staletí měřící čas českých dějin. Do dvanácti terčů Pepi namaloval 12 symbolů jednotlivých měsíců v roce. A neváhal tam přimalovat postavy a věci, jak je vytáhl z českého života. Lednový stařec nese podobu ctěného vědce světového významu J. E. Purkyně a mladíka představuje Purkyněho geniální syn, malíř Karel. Nebylo však lehké pochodit s tímto národním, malířsky ohromujícím, dílem u předsedy komise pro úpravu orloje, astronoma prof. Böhma. Tento Jihočech měl za vlast celé Rakousko, ale nakonec přece jenom ustoupil a přikývl.
V roce 1867 se Mánes účastnil pouti české delegace do Moskvy v čele s F. Palackým. Prý tu něco namaloval, ale ztratil. To se u něj už objevovaly příznaky nervové choroby, takže roku 1869 jej přítel Lanna, podnikatel, poslal za inspirací na Šumavu a poté do Říma, aby tam pookřál. Zanedlouho obdržela Amálie od sochaře Šimka z Říma dopis, aby pro Pepiho přijela. Našla bratra v houfu žebrajících dětí. Po dva roky pak Pepi mátožně bloudil Prahou a někdy se svíčkou hledal vysněnou žlutou růži.
Jan Neruda napsal v nekrologu: „Dvě léta byl mrtev. Ne, neumřel! Jen si ulehl k šťastnému odpočinku - ušlechtilý neumře nikdy!“