Josef Mařatka

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český sochař, žák J. V. Myslbeka a Rodina. Jeho tvarově precizní plastiky dramaticky obrážejí světlo. Z díla: bysta A. Dvořáka, socha letce Santose Dumonta pro Buenos Aires, pomník padlým pod Emauzy, „Tlustá ženy“, spoluúčast na Suchardově pomníku F. Palackého, Šalounova Jana Husa.
Maratka Josef.jpg
Narození a úmrtí
  • 21. 5. 1874 (Praha)
  • 20. 4. 1937 (Praha)
Památníky
Odkazy

Narodil se v přízemní domu č. 14 v Žitné ul. v době, kdy u Dvořáků v l. patře prožívali hluboký žal ze smrti svých tří děti. Jozífek ševce Mařáka léta potkával hudebního génia na chodbě či před domem, nebo zaběhl potajmu k mistrovým dveřím, aby ho spatřil komponovat. Nejvíc času ztrávil však u mladého malíře Věšína, který bydlel v podnájmu o dvě patra výš u pana ředitele dívčí školy Balcara. Vydržel stát za zády rodáka od Slaného dlouhý čas a tu a tam si směl i „zamalovat“.

Byl to dům „genius loci“, v němž se křižovaly také cesty cizích umělců. Dnes jsou na něm čtyři památníky: A. Dvořáka, Josefa Mařatky, Jaroslava Věšína, který se stal bulharským dvorním malířem a hvězdy světové hudby P. I. Čajkovského, s nímž Dvořák udržoval dobré přátelství.

Nejdříve se Mařatka pokoušel kreslit, pak malovat, aniž tušil, že na Uměleckoprůmyslové škole si vybere nikoli malbu, ale sochařství. Když ve dvaceti Uměleckoprůmyslovou školu opustil, nesl si na Akademii výtvarných umění k prof. J. V. Myslbekovi slibné profesorské dobrozdání. Stát před rozpracovaným dílem v ateliéru slovutného mistra Myslbeka, který akademii řídil, bylo pro něho vyznamenáním.

Mařatku si musel oblíbit každý, protože byl mírné povahy a nesmírně pilný, takže mu kolegové neřekli jinak, než „kuře“. A to „kuře“ si záhy domů přivedlo dívku, kterou matka utěšovala, že je to těžké, protože ten kluk pořád plácá ty svoje panáky.

Myslbek byl k talentům tvrdě spravedlivý a uměl postřehnout jemné nuance nadání, ale v základním řemeslně nezbytném byl neoblomný. Mařatka hledal skromně a houževnatě, jak vdechnout tvar své představě. V roce 1900 si plastikou „Ledaři na Vltavě“ vysloužil 400 zlatých z Hlávkovy nadace stipendia do Paříže, a ještě téhož roku se do Mekky umělců vydali s malířem Kalvodou. Svou početnou kolonií českých umělců to byla tak trochu i česká Mekka umění.

Tenkrát působila jako nejmenovaná „vyslankyně“ česko-francouzských vztahů v umění malířka Zdeňka Braunerová i otec secese Alfons Mucha, jehož ateliér byl místem, v němž horce diskutoval Gauguin, astronom Flammarion a mnoho zvučných jmen. Mařatkovým cílem byl ateliér slavného sochaře Rodina, ale než se do jeho ateliéru dostal s přímluvou malíře Dědiny, nějaký čas to trvalo. Slovutný sochař měl bystrý zrak a dobrácké srdce, oblíbil si Mařatku, který u něho zůstal tři roky.

„Kuře“ hned napřesrok mistra přesvědčilo, aby své dílo ukázal Praze. V roce 1901 Mařatka, Mucha a Braunerová provázeli Rodina po Praze a jižní Moravě. Mařatkův styl zprvu poznamenal Rodin a dlouho v jeho stínu tvořil. Jenže plastiky „Nádeník“, „Nosič uhlí na Seině“, „Odchod do práce“ a hlavně „Tlusté ženy“ už zaujaly osobitostí. Mařatka se našel, byť hledal pořád Myslbek - Rodin. V tom byla významná etapa Mařatkovy tvorby. Oba mu byli příkladem, ale on hledal osobitou českost. Měl smysl pro „věcnost“, proto jej uchvátila barokní smyslnost a dramatičnost účinku světla.

Po pěti letech přivedl Mařatka do Prahy i sochaře A. Bourdella, který ho vzrušoval svým přepětím energie a pohybu v plastikách. Brzy po návratu začal „básník“ tvaru spolupracovat se sochařem S. Suchardou a arch. Dryákem na Palackého pomníku pod Emauzy. Bronzové mytické výjevy pocházejí z jeho dílny. Pomáhal sochaři Šalounovi v malých modelech na pomníku Jana Husa na Staroměstském náměstí. V roce 1906 po smrti Dvořáka vytvořil pro Národní divadlo jeho bystu a po dvou letech jej do Paříže zavolal Rodin a pověřil ho prací na pomníku letce Santose Dumonta pro Buenos Aires. Souběžně portrétoval Antonína Slavíčka s chotí.

Vypukla válka. V roce 1914 Mařatku odveleli do Maďarska, kde naštěstí z rozkazu eráru portrétoval generály a tesal pomníky jejich válečné slávy. Našel v té kruté „hře“ se smrtí a generálské slávě svůj smysl pro monumentalitu a po návratu domů mu nabízeli spolupráci architekti, pro něž vytvořil alegorie „Obilnictví“ a „Stavebnictví“. Jeho plastiky jsou na nové pražské radnici, na býv. ministerstvu železnic, na budově někdejší úrazové pojišťovny atd.

V Obecním domě byl jedním z významných autorů interiéru Balšánkovy a Polívkovy secese. Mařatkův monumentální pomník padlým legionářům v l. světové válce stojí pod Emauzy. Musel být po jeho rozbití Němci sestaven z úlomků. Pak si ale Mařatka zařídil krásný ateliér v domě na Výšinách. Po celý život kreslil tužkou, uhlem a perem nejen k sochařským skicám, ale i pro potěchou volné tvorby. Životem mu byla práce a při ní rovněž ve svém ateliéru stejně jako Štursa zemřel.