Josef Matěj Navrátil
„Kdyby byl Navrátil po sobě nezanechal nic jiného než studie ke svým zátiším, stačily by mu zajistit místo prvního moderního malíře-realisty nejen u nás, ale v celé střední Evropě.“— Vojtěch Volavka: České malířství a sochařství 19. století
Narození a úmrtí
- 17. 2. 1798 (Slaný)
- 21. 4. 1865 (Praha)
Památníky
- Truhlářská 1118/18; PD, text pod sklem (odstraněna 1990)
- Pohřben na Olšanech
Odkazy
Kdyby ho někdo potkal v hospůdce u Petrského náměstí, nebo jej sledoval, jak šmajdá o holi Truhlářskou ulicí, bůhví, patrně by v tom schouleném staříkovi nepoznal onoho brilantního malíře, co sedával se skicákem v zákulisí divadla a kreslil tváře slavných primadon. Anebo když lezl po lešení pod klenutím zámků a kostelů a maloval iluzi přírody, dějů a postav na stropy zdí. Tomu ochrnutému člověku patřil v Truhlářské ulici dům a výnosná dílna, v níž otec s bratrem Františkem provozovali řemeslo malířů pokojů hned po příchodu ze Slaného.
Josefovi byly tehdy tři roky, a v roce 1801 už dva synové rodu navštěvovali Berglerovu malířskou Akademii. Josefovu talentu tato klasická Akademie moc nedala. Jiskřilo v něm příliš radosti ze světla, barev, miloval k zalknutí každé zachvění života. Maloval kvašové obrázky na fermežové papíry z řemeslnické dílny jen tak pro radost, a když se zalíbily, něco i prodal. S přítelem Piepenhagenem z ulice naproti, který vyráběl knoflíky a prýmky, neustále malovali. Ty drobné obrázky Josef považoval za jakési svoje privatissimo. Někdy je i vystavil, dokonce i v „Krasoumné jednotě“ (1823-1831). Když si vydělal něco peněz, vyjel čtyřikrát do Německa za poučením, navštívil Švýcarsko, Vídeň, Belgii i Francii. Na cestách dychtivě hledal inspiraci, a zřejmě se v něm probudila velmi silně, protože v roce 1835 se natrvalo rozloučil s malováním pokojů. Vzali ho mezi sebe dekoratéři na Pražský hrad a Malou Stranu, a od té chvíle až do padesátých let Navrátil komponoval monumentální nástěnné obrazy.
Úspěch si poprvé vysloužil freskami u A. Veita, českého vlastence a ctitele umění na zámku v Liběchově u Mělníka. Dodneška sklízejí jeho fresky obdiv v liběchovské „Sala terrena“. Navrátilův osobitý barevný a tvarový tón v nástropním dramatu dívčí války podle eposu „Vlasta“ německého pražského básníka E. Eberta, si nezadal s dílem V. V. Reinera, který tu kdysi maloval rovněž fresky, jež byly časem dost poničeny. V tisku se objevila záhy chvála na Navrátilovo nadání.
V té době, co šperkoval se sochařem V. Levým Veitův liběchovský tzv. „Slavín“, požádal jej o výzdobu svého zámku v Klenové u Klatov i Veithův bratr. Navrátil maloval i v Klenové a zároveň i na zámku v Jirnech. Tam vyzdobil zvláštní enkaustickou technikou tzv. alpský pokoj a rytířský sál a překonal dobovou konvenci svým robustním realismem, vyjadřovaným v plastických barevných hodnotách.
Ale vrcholy Navrátilova umění jsou jeho práce na zámku v Zákupech na Českolipsku a v císařském sídle v Ploskovicích na Litoměřicku. V zákupském, původně renesančním, zámku zasypal stropy a stěny salónů a různých kabinetů květinovými girlandami, ovocem, růžemi, putti, stuhami a papoušky. V barokní monumentálnosti ploskovického panovnického sídla přemaloval čtyři barokní alegorie světadílů na stropě velkého sálu, čímž změnil celkový ráz maleb. Skvělým malířským kouskem byla jemná italská krajina na stropě pokoje císařovny.
V Praze jsou dodnes vyhledávány Navrátilovy malby v domě přítele Michalovice (Klimentská ulice) poblíž malířova bydliště na Petrském náměstí. V malbách je rozpoznatelný smysl Navrátila pro scénické výjevy. Volba námětů „Libuše“, „Oldřich a Božena“ či „Zuzana“ prozrazuje malířův vztah k českým dějinám a lehká barevná nádhera jeho „Zátiší s ovocem“ předznamenává malířův průzor do budoucího vývoje malířství.
Dobově nekonvenční jsou i nástěnné malby v pražském křižovnickém klášteře, který zdobil ve stejném čase. Na stropě kapitulní síně jsou tři velké kompozice (1847-48), jež svou svěžestí a lehkostí kontrastují s dobovým romantickým historismem Rubenovy akademické školy, kterou lze spatřit v malbě Rubena ze 40. let v Belvederu. V Praze Navrátila ještě připomínají nástropní malby v bývalé viniční kapli na Hadovce v Dejvicích.
Na mnohem pozdějších výstavách Navrátilova díla znalce překvapila jeho volná tvorba. V několika obrazech, jako je „Hon na lišku“, jeho portréty a postřehy z divadelního zákulisí: „Sen noci svatojánské“, „Othello“, zátiší: „Paštika“, „Humr“, „Hrušky na míse“ atd. patří ke skvostům českého malířství. Obrazy upadly v zapomnění, ale když je v roce 1909 odborníci sesbírali a vystavili, způsobily senzaci. Česká uměnověda objevila malíře, který do daleka předznamenával impresionitickou hru barev. Nikdo tehdy nepochyboval, že stojí před dílem předního malíře Evropy 19. století.