Josef Mysliveček

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český hudební skladatel působící v Itálii. Triumfoval roku 1767 v Neapoli. Napsal dlouhou řadu oper, oratorií, symfonií, kantát, komorních děl, árií. Měl vliv na mladého Mozarta. Z oper: „Zmatek na Parnasu“, „Bellerofontés“, „Farnakés“, „Tamerlán“. V Itálii, kde zůstal natrvalo, byl zván „Il divino Boemo“ - „Božský Čech“.
„Nebýt obličeje, byl by úplně jako dřív, plný ohně, svěžesti a života.“
— W. A. Mozart po návštěvě Myslivečka 11. 11. 1777 v mnichovské nemocnici
Jan Vilímek - Josef Mysliveček.jpg
Narození a úmrtí
  • 9. 3. 1737 (Praha)
  • 4. 2. 1781 (Řím)
Památníky
Odkazy

Neapol se o narozeninách krále Ferdinanda IV. 20. ledna 1767 vyšňořila do slavnostního. V divadle San Carlo se konalo hudební matiné. Hlediště bouřlivě uvítalo duet Gabrielli-Raaf, kteří zpívali kantátu neznámého skladatele z Rakouska. Výbor oslav se zdráhal dát kantátu na program tak významných oslav. Bůhví, jak náročné publikum skladbu neznámého autora přijme. Fiasko v San Carlo, to bylo měřítko pro Itálii. Všechno dopadlo výtečně, zpěváci se děkovali bůhví pokolikáté, ale autora nepředstavil nikdo. Jen u východu z divadla zaburácel jásot těch, co poslouchali venku: „Bravo, il divino Boemo!“

O vánocích uvedlo divadlo v Turíně třetí operu božského Čecha „Triumf Klélie“. A znovu úspěch. Ale Mysliveček valně neposlouchal, seděl zasmušile myšlenkami v Praze, kde mu zemřela matka. V lednu 1768 vyjel narychlo do Prahy. Doma mu kondolovali k zármutku i blahopřáli k velkému hudebnímu úspěchu v Itálii.

Jeho rodiště bylo na Dubovém mlýnu v Šárce, ale šikovný otec, který se dostal do čela pražského cechu, koupil i mlýny na Kampě i dům „U modrého šifu“. Zemřel však v roce 1749 na tyfus a zanechal hospodářství svým dvojčatům Jáchymovi a Josefovi. Oba byli vyučeni mlynářskému řemeslu. Josef však oslňoval navíc hudebním talentem už ve škole u dominikánů i jezuitů, v patnácti složil operu a pak si ještě na rodině vymohl výuku kontrapunktu u varhaníka Habermanna. Pak si jej k sobě vzal skvělý varhaník Seger a Josef zvládl k varhanám i housle.

Po bitvách Habsburků o dědictví trůnu se 5. listopadu 1763 vydal se svými šesti symfoniemi do oslnivé opery v Benátkách. Ještě jej do tajů jižního hudebního temperamentu zasvěcoval skladatel Giovanni Battista a po dvou letech Myslivečkovi uvedli v Parmě první operu „Zmatek na Parnasu“. Uspěl s ní i v neapolském divadle San Carlo. V Parmě se zahleděl do zhýčkané primadony Agujariové a začal pro ni psát árie. Byl k nepřekonání v melodické invenci a jeho árie se rozletěly po celé Itálii. Později vášnivě vzplanul podruhé, tentokrát ke světově proslulé pěvkyni Gabrielli, které zaimponovala jeho hudební sláva, obzvlášť když s obrovským úspěchem zapěla jeho slastné árie. Stali se nejpopulárnější hudební dvojicí Itálie. Sláva Myslivečka dostoupila tak vysoko, že v Benátkách jej oslavovali i básníci.

V době vrcholné slávy jej navštívil Leopold Mozart se svým synem Amadeem a spřátelili na celý život. Mysliveček chrlil operu za operou: „Montezuma“, „Ezio“, „Tamerlán“ atd., pozvali ho do Bologni, do Mnichova, do Vídně, prostě do hudební Evropy a on si začal uvědomovat, že se stal tulákem a nemá vlastní zázemí, svou jistotu domova. Poznal ten kouzelný proutek života jen doma, aniž si uvědomil, protože to bylo samozřejmé, jako šum Vltavy a hlas matky. Vybral si za svůj náhradní domov Řím. Zázrak stavebních dějin, umělecké nádhery a důstojného ticha v palácích. Řím se mu stal vyšperkovanou náhradou domova. Zakoupil si tam velký starý dům, ale neměl v něm klidu, protože za ním chodili přátelé a lidé všelijací, kteří zneužívali dobroty jeho srdce.

Zdálo se, že nic nemůže přehlušit jeho harmonii srdce a zpěv jeho duše. Jenže osud nechodívá jen cestičkami dobroty a štěstí, ale i zla. Lékař v Mnichově mu chtěl pomoci z nesnází věčně mokvajícího a oteklého nosu, který mu zrudl a rozškleboval mu kůži hlubokou ránou. Použil skalpelu a zřejmě tím způsobil nezahojitelnou ránu. Když Myslivečka 11. října 1777 v mnichovské nemocnici navštívil mladičký Mozart, jen bolestně uhýbal zrakem a hned napsal dopis otci: „Celý Mnichov mluví o jeho oratoriu Abramo ed Isacco. Nebýt obličeje, byl by úplně jako dřív, plný ohně, svěžesti a života. Když mu bylo nejhůře, psal operu pro Padovu. Všechno je marné, zde se už říká, že ho zdejší doktoři a chirurgové zničili. Zkrátka není pochyby, že je to kostižer.“ Když Mozartovi ukápla slza, Mysliveček mu řekl: „Jste příliš citlivý k mé nemoci, děkuji vám za vaše dobré srdce.“

V roce 1778 ještě v milánském „Teatro alla Scala“ dirigoval svou operu „Armida“. Gabrielli se nepodařil pěvecký part a Mysliveček netušil, že mistryně intrik umí ovlivnit veřejnost. Gabrielli vyšla z propadu opery jako hvězda, jež nemohla zasvítit na zachmuřeném nebi „špatné“ opery. Koneckonců účel světí prostředky. Mysliveček musel uhnout ambicím zhýčkané pěvkyně, která jej opustila a našla si jiného skladatele. Mysliveček se rozloučil s jevištěm, ale Řím na něj nezapomněl. Myslivečkově operním áriím vévodila árie z opery „Olympiáda“, kterou zpívala celá Itálie.

Myslivečkův dům v Římě utichal, návštěvy řídly, Myslivečkovi ubývaly příjmy. Bydlel na Piazza del Popolo, chudl a nakonec přišly i dluhy. Tvůrce téměř třiceti oper, mnoha symfonií, ouvertur, koncertů, skladeb pro klavír, oratorií, kantát, chrámové hudby atd. přestal vycházet z domu. Jeden z významných zjevů předklasického období hudby se ocitl v úplné nouzi. V Myslivečkově hudbě dýchala i česká zpěvnost, ale Čechy jeho muziku slyšely málo. Zůstala i pro budoucí generace roztroušená po italských archivech. V nejhorší chvíli života našel nuzně umírajícího Myslivečka jeho žák, Angličan Barry, který jej dal důstojně pohřbít. V kostele San Lorenzo nechal na své útraty postavit Myslivečkovi mramorový pomník.

V Čechách si na osudy Myslivečka rozpomnělo po dvou stoletích několik lidí. Jedna vzpomínka má obzvlášť osudovou dramatičnost a podtext životních záhad, neboť ji napsal Jakub Arbes pod názvem „Il divino Boemo“.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!