Otevřít hlavní menu
Český evangelický učitel a spisovatel. Člen Národního výboru a výboru Slovanského sjezdu v roce 1848. Zasedal v zastupitelstvu hl. m. Prahy. Vydával evangelické časopisy a publikace, např. jubilejní „Bibli kralickou“.
Josef Růžička (Josef Růžička jeho život a dílo).png
Narození a úmrtí
  • 15. 3. 1808 (Kohoutov)
  • 3. 8. 1872 (Praha)
Památníky
  • V Jirchářích 153/13; PD, mramor
  • Pohřben na evangelickém hřbitově na Invalidovně, po jeho zrušení na Olšanech
Odkazy

Za vyšším vzděláním jej musela evangelická rodina poslat na evangelické lyceum v Modré u Prešpurka (Bratislava), na níž nedlouho předtím studovali Šafařík s Palackým. A po lyceu zamířil do Prahy, kde se český národní život teprve prodíral k životu režimem císaře Františka I., jehož policejní ředitel Sedlnický upozorňoval, že každý pohyb národního hnutí je předzvěstí revoluce.

V Praze ještě nebylo české evangelické školy, proto se Procházka musel ucházet o kantorské místo na škole německé v ulici V Jirchářích. Často potkával tichého génia Jungmanna, jak kráčel z bydliště v Široké ulice (od r. 1878 ulice Jungmannova), kde bydlel, Perlovkou do Klementina, kde se tiskl Česko-německý slovník. Ještě se zúčastnil představení Tyla v Kajetánce na Malé Straně (1834-38). Mohl si koupit německý výtisk l. dílu Palackého „Dějin národu českého“ (1836) a první vydání Šafaříkova monumentálního díla „Slovanských starožitností“ (1836).

To byly hodnoty základů dějin národa českého a národů slovanských. Růžička se k oběma absolventům prešpurského evangelického lycea hlásil a začas tvořili jakoby triumvirát absolventů evagelického lycea.

Růžičkovým posláním však bylo učit a připravovat podmínky pro evangelickou výuku i v českém jazyce v Praze. V Praze však byla teprve sedmým rokem německá evangelická škola v „V Jirchářích“, která zatím formovala svůj řád a učební program.

Mladý doktor filozofie a teologie byl přijat trochu rezervovaně, ale v roce 1844 už byl Procházka jedním ze tří adeptů na místo po zemřelém superintendantovi (evangelický dozorce nad více sbory) Krejčím. Protože Růžička zavedl způsob výuky, s nímž rodiče vyslovovali velkou spokojenost, přiváděli do jeho třídy děti i katolické rodiny. Růžička vycházel z Komenského důrazu na obraznost a věcnost výkladu tak, aby se žák neztratil ve spleti rozmanitých údajů. Kromě toho si v zahradě kostela sv. Michala vytvořil prostor na hodiny tělocviku a jako další novum otevřel hodiny dívčích prací. Dokonce přišel s návrhem na rozšíření školy.

Výsledky Procházkových kantorských metod se brzy rozkřikly a do jeho třídy posílali svoje děti i katolíci a židé. Jenže úspěch plodí závist. Předpokládalo se mezi rodiči, že nejúspěšnější kantor by měl mít přednost při volbě nového ředitele. Jenže i v místech, kde se káže a učí morálka, morálka pokulhává, obtěžkána osobními zájmy a konexemi. Růžička byl příliš dobrý učitel, než aby se v zákoutích závisti nepletichařilo. Vyčítali mu například, že se jeho způsob výuky vymyká slušnému řádu pedagogiky. Inu každý jsme tak trochu jiný, na pódiu slušná slova a za dveřmi sprosté činy.

Růžičku pomluvy zajisté urážely a roztrpčovaly. Intrikánům se podařilo Procházku vyšachovat ze hry a intrikáni mu přitěžovali pomluvami. Procházka málem ze školy odešel.

V bouřlivém roce 1848 se začlenil mezi české osobnosti, které zasedly v Národním výboru. Nechyběl ani na Slovanském sjezdu na Žofíně. Tehdy už vedle pedagogické práce hodně psal a publikoval a v letech 1849-53 začal vydávat první český evangelický časopis „Českobratrský hlasatel“. Po čase jej přejmenoval na „Českobratrský věstník“. Úřadům se zdál časopis příliš politicky, ba radikální, ale mezi čtenáři panoval jiný názor.

Růžička byl iniciátorem vydávání evangelických kalendářů, které se hodně četly. Vydal bezpočet evangelických knížek jako byly „Veghovy modlitby“, „Leškův zpěvník“, „Sartoriosova Postilla“ a celou řadu kázání a bohosloveckých spisů, zejména vydal „Jubilejní Bible“. Vyšla k cyrilometodějskému výročí v roce 1863.

Od roku 1864 Růžička pracoval v zastupitelstvu hl. m. Prahy. Byl věčně šikanován a pomlouván německými kolegy i vedením školy. Proto se raději roku 1871 odebral na odpočinek. Teologická fakulta ve Vídni jej však jmenovala licenciátem, čili udělila mu čestný doktorát teologie.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!