Josef Schulz

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český architekt, žák německého arch. G. Sempra. Projektoval s arch. J. Zítkem Národní divadlo a Rudolfinum, navrhl stavbu Národního muzea a Uměleckoprůmyslového muzea. Restauroval stavby (např. Valdštejnský palác), prováděl zahradní úpravy, autor návrhu interiérů (Gröbova vila).
Josef Schulz.png
Narození a úmrtí
  • 11. 4. 1840 (Praha)
  • 15. 7. 1917 (Špindlerův mlýn)
Památníky
Odkazy

Možná, že se o dušičkách někdy sešli na Malostranském hřbitově. Poblíž středního průchodu zdi, jež rozděluje hřbitov na dvě části, stojí vedle sebe dva pomníky: rodiny Schulzů a rodiny Pinkasů. Pomník Schulzů navrhoval syn Schulzů Josef a Pinkasů Josef Zítek, Schulzův učitel. Zítek měl k Pinkasům z Kampy láskyplný vztah, protože maminka jim posluhovala a právě oni v něm rozpoznali talent. Reliéf českého poslance JUDr. Pinkase navrhl jeho syn, malíř Soběslav, o pět roků starší, než Zítek. Pomníčky nezasvěceným moc neřeknou, ale znalci rozpoznají z této funerální práce tvarovou osobitost obou architektů, tvůrců Národního divadla a Rudolfina.

Schulz studoval na Akademii výtvarných umění ve Vídni v době, kdy vídeňské moderní architektuře vládl německý neorenesanční architekt Gottfried Semper. Byl jeho žákem a osvojil si dvě učitelovy teoretické studie „Der Stil“ a „Praktische Ästhetik“, jimiž mu Semper učaroval. Koneckonců si mohl ozřejmit Semperovy zásady na drážďanské opeře, galerii a na dvorním divadle a muzeu ve Vídni. Semper totiž ve své praktické estetice razil zásadu, že dílo musí vycházet z daného materiálu, z konstrukce a její funkce.

Schulz si zajel za poučením do Itálie, jež byla Mekkou stavebních slohů a především renesance, která učarovala adeptům architektury. Zůstal v Itálii dva roky a v roce 1864 už byl v Praze, kde horečně vybuchoval český národní život. V roce 1862 bylo postaveno Prozatímní divadlo a mluvilo se o Národním divadle. Arch. J. Zítek si vzal Schulze za asistenta katedry na pražské technice. V roce 1867 Schulz vyprojektoval budovu Hálkova divadla ve Dvoře Králové a po roce ukázal svou architektonickou invenci na pražském činžovním domě v Náplavní ulici proti Mánesu. Potom projektoval neorenesanční činžovní domy na Janáčkově nábřeží, na Smíchově a malostranském nábřeží.

Od roku 1870 si otevřel vlastní projekční ateliér, ale jenom na čtyři roky, protože už v roce 1874 nastoupil na místo učitele na zlatnické škole. O rok později vyprojektoval do staropražské zástavby na Kozím plácku dům pro „Společenství kameníků“. V projektu sjednotil vlašské a české vlivy do harmonické neorenesance. Ve svých osmatřiceti letech (l878) dosáhl na metu podle svého tichého přání, když se stal profesorem architektury České techniky v Praze, kde se střetávaly proudy evropské architektury a koncentrovaly se teoretické i praktické poznatky, jež otevíraly oči nejen žákům. Zde se chodilo konzultovat při výstavbě i přestavbě města. Byla to doba českých nadějí, jež dostávaly podobu národních institucí, křísících po třech stoletích utlačovaný český život.

Schulz v tom čase spolu se Zítkem projektoval na pravém břehu Vltavy dvě monumentální budovy. Na nábřeží v ulici „Na Rejdišti“ se měla do architektonické rozmanitosti zvednout společná stavba s arch. Zítkem, Rudolfinum, kterou financovala Česká spořitelna. Rudolfinum mělo sloužit konzervatoři, galerii a Uměleckoprůmyslovému muzeu. Společným projektem zvítězili učitel a žák mezi osmi účastníky soutěže. Na první koncert v Rudolfinu ae muselo čekat až do 7. února 1885, čili 11 roků. Současně se stavělo Národní divadlo podle Zítkova projektu.

Večer 12. srpna 1882 je stínem v českých kulturních dějinách, protože téměř dostavěné Národní divadlo shořelo. Zítek kvůli rozporům, jež mu znechutily život, rekonstrukci divadla odmítl. Chopil se jí Schulz. Pojal do komplexu Národního divadla i přilehlou budovu a citlivě ponechal Zítkovu uměleckou vizi.

Dne 15. listopadu 1883 byl vypsán veřejný konkurz na projekt Národního muzea. Město na něj po mnoha letech přidělilo stavební místo po zbouraných hradbách u Koňské a Žitné brány. Komise musela vybírat ze 27 návrhů a nejvíc hlasů získal, zejména pro myšlenku kopule Pantheonu, kterou už roku 1840 vyslovil Palacký. Umělecká kritika později v Schulzově pojetí muzea našla syntézu vlivů dvorních muzeí ve Vídni a Perraultova pařížského Louvru. Návštěvníka Prahy dodneška Národní muzeum oslňuje, jak uzavřelo širokou plochu Václavského náměstí důstojným neorenesančním obrem. Kopule skrývá pantheon významných osobností národa. Každé místo na ochozech a na schodišti dotváří pocitem hrdosti vše, co se rozběhlo do expozic velkých sálů i kabinetů.

Schulz zprvu navrhoval postavit sochu sv. Václava na rampu muzea, ale arch. Hlávka navrhl Myslbekovu plastiku před muzeum. Mezi 1. a 2. patrem budovy je na fasádě umístěno 72 pamětních desek se jmény významných lidí v Čechách.

Nejvíc se odborníci shodli na ocenění Schulzova projektu Uměleckoprůmyslového muzea stojícího vedle Rudolfina. Pochvalovali si jeho stylovou a účelovou jednotu. Schulzovým dílem jsou rovněž obnovena sgrafita Schwarzenberského paláce, úprava hradu Stranov u M. Boleslavi, zámku na Hrubé Skále, Valdštejnského paláce atd. Má zásluhy o úpravu zahradní architektury kolem Gröbovky na Vinohradech, při níž mu pomáhali sochař Schnirch s arch. A. Barvitiem. Spojil neorenesanci s vlivy proudícími do Čech.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!