Josef Sudek

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český fotograf. Je považován za tvůrce české i světové moderní fotografie. Z jeho fotografických cyklů: „Z Invalidovny“, „Podzim ve Stromovce“, „Pražský Hrad“, „Praha“, „Praha panoramatická“.
Miloň Novotný, Portrét Josefa Sudka, Praha 1958.jpg
Narození a úmrtí
  • 17. 3. 1896 (Kolín)
  • 15. 9. 1976 (Praha)
Památníky
Odkazy

Vykolébal se za křovím s taškou a stativem na levém rameni a pravý rukáv mu bambelal prázdný. Zvolna vpíchl stativ do země, odstoupil, vpíchl jej o kousek dál, pak zmizel pod černým klotem, vyhlédl, „kukátkem“ prstů zkoumal oblohu, sedl si na lavičku, naslouchal. Pak mu jihla tvář a zabručel: „Hudba hraje.“ Zmizel pod klotem pět, šest krát zmáčkl spoušť a zvolna se vydal Petřínem na Újezd.

Jen přes ulici prošel dvěma průchody do vlhkého ticha malého dvorku a několik metrů stranou se mezi haluzemi objevil dřevěný domeček. A to je ono staré místo fotografů, kteří tu žili před ním. Sudek je získal v roce 1927 po fotografu Laubovi. Tři místnůstky s věcmi, obrázky, papíry, chemikáliemi a hudbou.

Před válkou jej rodiče přivezli z Kolína do Prahy na učení knihařskému řemeslu. Obdržel výuční list a našel si místo v Nymburce. Císař pán však záhy poslal vzkaz „svým národům“, že mu zabili v Sarajevu nástupce trůnu a on si to s rebelií vypořádá.

Josef se vrátil z fronty s uťatou rukou po rameno. Byl mrzákem a s malou erární penzí užíval přístřeší v karlínské vojenské Invalidovně. Jedinou útěchou mu byl stařičký fotoaparát, který mu před válkou rodiče koupili. Úřad nechtěl ani vidět, raději žil skromně z penze a denně vycházel s aparátem a hledal štěrbinami očí motivy.

Spolužák z Kolína Funke měl víc štěstí. Ruce mu zůstaly obě, absolvoval grafickou školu a živil se jako fotograf. Pomáhal Sudkovi jak mohl. Spolu listovali v časopisech, knihách a všecko o fotografování jim bylo dramatem. Sudek zprvu fotografoval kolem Invalidovny a nalovil tu motivů na celý cyklus, který nazval „Z Invalidovny“. Poznal, že umění je inspirace a tvrdá dřina o vyjádření. Je to odříkání. Rozšiřoval okruh motivů, mhouřil oči a než zmáčkl spoušť, to už musel být motiv v očích hotov.

V roce 1924 s Funkem založili „Českou fotografickou společnost“ a v půli 20. let bylo zřejmé i Funkemu, že kamarád vidí hodně jinak. Mezi výběrem motivů a spouští mu protéká dlouhý čas váhání a návratů. Byly to tvůrčí zámlky, jež se časem protahovaly. Do okruhu jeho motivů vstoupila Stromovka, kde jej okouzlovalo impresionistické přítmí a na světě se objevil druhý cyklus „Podzim ve Stromovce“ (1926). Sudkovy obrázky upoutávaly černobílými valéry nabitými smyslovými vjemy. Bylo v tom něco racionálně nepostižitelného, hluboce procítěného, bylo to osobité, „sudkovské“. Jiní v tom cenili novost, modernost a originální výraz.

I jedna ruka dokáže zmáčknout spoušť v pravý čas, kdy srdce tuší a oko spatří. Byla to jeho specifika rozumět tikotu času a vybrat krásu v pravý čas. Čekal na okamžik, až mu ta jeho „hudba času zahraje“ a on může zmáčknout spoušť. Ten starý aparát ji dlouho vybíral, než se motiv sesumíroval tak, aby „zahrál“.

Sudek často chodíval na koncerty, třeba se posadil někde v koutku na schod a naslouchal. Doma měl kupy gramofonových desek, jež přehrával přátelům. Uvědomil si ono latinské „Scio me nihil scire“ (Vím, že nic nevím) a přihlásil se na Státní grafickou školu k prof. K. Novákovi. Průzor hledání motivů se mu rozšířil až na vltavské nábřeží, kde vonělo nebe a na dlani ležel chrám sv. Víta, kde gotické monumenty vrhaly masivní stíny do Vltavy.

Kolem roku 1930 se vypravil do české a slovenské krajiny a tak vznikaly krajinářské cykly: „Slovenská krajina“, „Krajina u Žebráku“ v Podbrdí, „Krajiny z jižních Čech“, ale rovněž „Orosená pavučina“, jenž mu u domečku svítily. Reklamě se zalíbila jeho dramata věcí a chudému fotografovi se nabídla lepší obživa. Hlavně si mohl dovolit nakoupit nezbytné propriety. Otevřely se mu dveře v nakladatelství Družstevní práce, kde ho vyzvali k účasti na výstavách fotografů Levé fronty a Svazu socialistické fotografie, na nichž vzbudil velkou pozornost. Dva rodáci z Kolína Funke a Sudek udávali tón soudobé fotografie.

Do Sudkovy malinké pracovny přicházelo stále více návštěvníků. Zejména malíři, sochaři a hudebníci pocítili spřízněnost duší. Nechávali si fotografovat plastiky i obrazy. Když byl malíř F. Tichý v Paříži, pomáhal mu Sudek finančně tím, že si od něj kupoval obrazy. V jeho prostoru rostly haldy obrazů až k celým a uceleným profilům soudobého českého malířství. Obrazy přátel J. Bendy, V. Plocka, M. Holého, E. Filly, A. Slivky a desítek jiných později odkázal Národní galerii, kde tvoří pozoruhodnou sbírku moderního českého umění.

Sudek fotografoval u Filly v Peruci České středohoří, toulal se v Polabí i na jihu Čech, ale jeho největší láskou zůstala Praha. Praha a Sudek jsou synonymem. Fotografoval její ostrovy, zahrady, veduty i ulice.

Po 2. světové válce vycházely Sudkovy knihy fotografií: „Pražský Hrad“, „Praha“, a kniha snad nejkrásnější „Praha panoramatická“, která vyšla po Sudkově smrti. Jeho pozůstalost vydala na 70 tisíc položek a je uložena v Uměleckoprůmyslovém muzeu.

Z podvědomí se Sudkovi neustále vracely vzpomínky na přátelství s malířem E. Fillou a Peruc, kde Filla maloval známé České středohoří. „To byla moje nejkrásnější léta,“ vzpomínal Sudek. Snad v nich souzněla společná hledačská vášeň a smysl pro realitu života. Jeho ateliérový kutloch byl zavalen a magistrát mu proto přidělil bydlení v Úvoze pod hradem, odkud denně vycházel do hospůdky na Vikárce. Vcházel dovnitř i se svým aparátem z roku 1894, kterým prokázal, že fotografie je především uměním vidění krásy.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!