Josef Suk

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český hudební skladatel, člen „Českého kvarteta“. Jeho skladatelské dílo má oduševnělý, lyrický tón. V „Českém kvartetu“ hrál druhé housle a 40 roků s ním jezdil po světě. Z díla: „Smyčcový kvartet B-dur“, melodram „Radúz a Mahulena“, „Píseň lásky“, symfonie „Asrael“, „Zrání“. Byl rektorem pražské konservatoře (1924-1935).
„Nadání musí být živeno úsilím.“
— Josef Suk
Josef Suk(1).jpg
Narození a úmrtí
  • 4. 1. 1874 (Křečovice)
  • 29. 5. 1935 (Benešov)
Památníky
  • Trojická 2; PD s portrétem, Z. Kolařský 1974
  • Pohřben v Křečovicích
Odkazy

Narodil se v dědince Křečovice uprostřed modrých kopců zvlněného Benešovska, kde, jak říkával, mu: „Vltava teče do As dur.“ Když v osmi zahrál otci na housličky k narozeninám, aniž se na housle učil, nastalo mu učení-mučení na housle a na klavír. Otec byl totiž vášnivým muzikantem a synek měl úžasný talent, takže velmi brzy hrál s otcem na kůru i při vesnických tancovačkách.

V jedenácti ho maminka vypravila na pražskou konzervatoř, kde měl nadané spolužáky: Oskar Nedbal, Maďar Franz Lehár, houslista Hoffmann, americký Čech houslista Kovařík, který kdysi učil poznávat Ameriku Dvořáka i malíře Muchu, violoncellista Herold aj. Na housle jej učil proslulý prof. A. Bennewitz a studoval také u prof. K. Steckera a A. Dvořáka. Když jednou přivezl Dvořákovi z velikonočních prázdnin svůj „Klavírní kvartet a moll“, Mistr udiveně zvolal: „Chlapík“. A to řekl člověk, který žákům doporučoval: „Tužka je ohromný vynález, ale ještě větší vynález je guma.“

Ve čtrnácti Suk přivezl z prázdnin svou „Mši B dur“, později známou pod názvem „Křečovická“. Skladatelsky tíhl k Dvořákovi, ale v tom nebyla příčina toho, že si Dvořák Suka oblíbil. Učitel obdivoval Sukovu muzikální něhu a originalitu.

Brzy si Suk domů přivezl absolventský diplom z houslí a skladby, ale jen se doma otočil a pospíchal za Dvořákem na Vysokou u Příbrami, kam jej mistr pozval do svého letního sídla. Nu, spěch měl i nehudební příčinu, protože Dvořákova dcera Otylka měla hluboké oči a Suk už pro ni na klavír vypreludoval první ozvěny roztouženého srdce ve skladbách „Lístek do památníku“, „Snění“, a potom ve žhavě vroucí melodii „Píseň lásky“.

Suk si studium u Dvořáka prodloužil o rok. To už měl Dvořák plnou hlavu pozvání, jež mu přišlo z Ameriky. Violoncellista prof. Wihan ještě stačil svého ředitele konzervatoře požádat o souhlas k ustavení školního karteta a protože pro Dvořáka nebyla žádná dobrá myšlenka cizí, ještě v roce 1892 vzniklo mladé kvarteto v obsazení: Hoffmann (1. housle), Suk (2. housle), Nedbal (viola) a Berger (violoncello). Když se Dvořák vracel z Ameriky, Sukův muzikantský život už byl v letech 1895-96 rozdvojen na skladatelkou práci a cesty s „Českým kvartetem“ po světě. Houslista a skladatel Suk už nepsal jen u klavíru v tichu světničky doma či v Praze, ale i za dunění kol vlaků, na lodích, v hotelovém pokoji a bůhví kde. „České kvarteto“ šířilo slávu českého muzikantství a pokaždé, když potemněl sál, zahájilo svůj koncert Smetanovým kvartetem „Z mého života“. Na cestách v roce 1896 vznikl Sukův „Smyčcový kvartet B dur“.

Když jednou přijeli ze zahraničního turné, pozval „České kvarteto“ do svého zámečku na Rakovnicku mecenáš arch. Hlávka. Pochopitelně, že museli předvést vybrané společnosti, jež se v zámku scházela, a Dvořák tu rovněž býval, svoje umění. Jejich koncertu pozorně naslouchal i básník Julius Zeyer a po vášnivé odezvě přišla za Sukem Hlávkova žena a pobídla ho, aby požádal Zeyera, aby mu dovolil zhudebnit jeho drama Radúz a Mahulena. Je v něm myšlenka dobra a zla, něha i bouře citu, a kdo jiný má k tomu blíž než on. Suk zahořel. Jeho „smysl pro svítivý zvuk a bohaté barevné možností nástrojů“, jak řekl V. Holzknecht, vydal v čase svatby s Otylkou Dvořákovou 17. listopadu 1898 nádhernou hudbu. Suk se v tom čase dal do komponování „Deseti zpěvů“ na slovenské lidové písně.

V roce 1904, když byl s „Českým kvartetem“ na turné ve Španělsku, zastihla jej zpráva o smrti A. Dvořáka, který zemřel v prvním májovém dni. Suk hluboce želel smrti svého tchána, jenže 5. července 1905 mu zemřela i Otylka a z tohoto žalu se Suk už nikdy úplně nevzpamatoval. Co se v něm dělo, vešlo do tónů jeho hudby. Každý tón hloubavé lyriky sděloval bolest. Zvolna a v krutém zpytování života vznikla jeho pětivětá symfonie „Azrael“, čili meditace o životě a smrti a brzy začal psát ozvěnu další své bolesti klavírní cyklus „O matince“.

Čas rozvířila první světová válka a Suka inspirovala báseň „Zrání“ Antonína Sovy, která jej vracela ke světu obdivu přírody, k tomu „co silné se muselo k světu drát a muselo vyrůst.“ Suk ožil a z inspirace Sovovy poezie vzniklo dílo „Meditace na chorál sv. Václave“. Dva dny po zrození ČSR ji dne 30. října 1918 hrála Česká filharmonie za řízení Václava Talicha. Suk se dobral hlubokého ztotožnění s cítěním národa. Napsal „Legendu o mrtvých vítězích“, kteří se nevrátili z války.

V roce 1920 se konal v Praze VII. všesokolský slet a byl zahájen Sukovým jásavým pochodem na verše P. Křičky „V nový život“. Suk ledacos staršího přepracoval, dotvářel, někdy i do nové podoby. Psal pro „České kvarteto“, s nímž stále putoval světem, psal skladby pro housle a klavír a pro ženské a mužské sbory. Od roku 1922 se stal profesorem pražské konservatoře.

Ze Sukovy třídy vyšlo na 40 skvělých muzikantů, jako byl Bořkovec, Ježek, Martinů či Hlobil. V symfonii „Epilog“ pro sóla, sbory a orchestr vyústila Sukova skladatelská činnost. V Epilogu vyslovil své filosofické a skladatelské krédo, jež dopsal dva roky před svým rozhodnutím odejít natrvalo do svého rodiště. Při jedné cestě mezi Benešovem a Prahou jej zastihla smrt.