Josef Svátek

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český historický spisovatel a novinář. Znalec doby rudolfinské, jež byla zdrojem jeho početné historické prózy. Redaktor „Pražského deníku“. Z díla: „Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze“, „Tajnosti pražské“, „Majestát Rudolfa II.“, „Sedláci u Chlumce“, „Obrazy z kulturních dějin českých“.
Josef Svatek 1874 HumL.png
Narození a úmrtí
  • 24. 2. 1835 (Praha)
  • 9. 12. 1897 (Praha)
Památníky
Odkazy

V čase národního zármutku nad ohořelým troskami Národního divadla (1882-3), stěhoval se Svátek do malebného malostranského zákoutí Jánského vršku. V těch místech kdysi bývala dědina obklopena vinicemi. Měl odsud skok do redakce vládního listu „Pražský deník“, který řídil. Přátelil se s Nerudou, který byl o rok mladší a v roce 1860 spolupracovali v redakci Krásova „Času“. Neruda zanechal studia filosofie a Svátek opustil techniku. Neuposlechl zámožného otce, aby si našel výnosnější místo. Propadl tajemství Prahy. Zasvětil život pražským archivům, jež byly plné tajemství a historických dramat.

Krásův „Čas“ nebyl listem, který by byl nadšený z císařova vydání tzv. Říjnového diplomu (20. 10. 1860), jímž slíbil ústavnost. Byl to konzervativní list. Neruda z redakce odešel, Svátek zůstal. Tím se jejich politické cesty rozešly. Svátek byl stoupencem oficiální vládní politiky a nevadil mu vládní list „Pražský deník“. Zveřejňoval v něm zajímavé objevy z pražských archivů. Šéfredaktorem listu byl jedenatřicet roků (1866- 97), archivy byly takřka jeho druhým „domovem“. Svátek vybíral ze zasutých fasciklů bezpočet neznámých pověstí a zajímavostí o Praze, které ještě nikdo neznal. Mohl zužitkovat i obdivuhodně rozsáhlý archiv předčasně zesnulého spisovatele, dramatika, organizátora českého života J. B. Mikovce.

Francouz Eugène Sue (1804-57) odkryl drama velkoměsta v románu „Tajnosti pařížské“, Svátek o to usiloval v románu „Tajnosti pražské“. V „Pražských pověstech a legendách“ sáhl do neznáma, jež nejen vzrušovalo, ale i obnažovalo dějiny. Bral, jak nacházel, a psal, jak uměl - s velkou fantazií. Skloubil pražské podivuhodné neznámo v dramatické zápletky. Psal květnatým jazykem a velmi čtivě.

Svátek si oblíbil „rudolfinskou“ dobu. V době úmrtí své ženy, kterou pohřbil na Malostranském hřbitově v roce 1871, v místech za půlící zdí na nové části hřbitova, vydal román „Majestát Rudolfa II.“, čili o úmluvě mezi katolíky a českými bratry, že obě strany budou dbát na rovnoprávnost obou náboženství. Tomuto tématu je blízký další román „Vězeň na Křivoklátě“, čili o českobratrském biskupovi Janu Augustovi (1500-1572), který byl na Křivoklátě vězněn (1548-1565). Byl stoupencem bratrské šlechty a zúčastnil se boje české šlechty proti okupační expanzi do české země Ferdinandem I. (1503-1564), zakladatelem rakouské habsburské větve.

V románu „Poslední Budovec“ vypsal celou osudovou kalvárii života vůdčího ducha českých bratří, spisovatele a politika, který byl jako druhý v pořadí popraven 21. 6. 1621 na Staroměstském náměstí.

Zajímavým vyprávěním je také Svátkovo studie o osudech sbírky umění Rudolfa II. nebo o vzniku poštovnictví v Čechách.

Svátkovy objevy z dějin kultury jsou nesmírné cenné a patří k velkým zásluhám jeho badatelského úsilí. V roce 1891 vydal své archivní objevy ve dvou svazcích „Obrazů z kulturních dějin českých“. Dodneška čtenáře zaujmou Svátkovy dramatické kapitoly „Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze“, v nichž vypravuje sám kat a lékař Mydlář o popravě českých pánů v roce 1621 na Staroměstském náměstí.

Svátek psal převážně o pobělohorské době. Napsal knihy „Bitva bělohorská“, „Pasovští v Praze“ a jiná vyprávění, nabitá dramatem vpádu vojska Matyáše za pomoci pluků svého příbuzného pasovského biskupa Leopolda. „Pád rodu Smiřických“ ukázal osudy odbojné rodiny českého šlechtice, jemuž po Bílé hoře zkonfiskovali majetek, z něhož si např. Albrecht z Valdštejna přisvojil dům na Malostranském náměstí, na němž je pamětní deska, že se v něm sešli k přípravě 2. pražské defenestrace odbojní nekatoličtí páni.

Svátkovo románová, povídková i odborně historická tvorba je velmi rozsáhlá. Jsou pramenem údajů nejen z pražských archivů. V pohledu na české dějiny se však rozchází s Třebízským a Jiráskem, což je pro oficiálního mluvčího rakousko-uherské politiky pochopitelné. Měl hluboké sympatie k trpícímu českému národu, ale příčiny selských bouří nebo událostí roku 1848 viděl očima vládního listu.

V roce 1894 se Svátek s historikem A. Rezkem ujal pokračování Zapovy „Česko-moravské kroniky“. Zpracovali údobí vlády Leopolda I., Josefa I., Karla VI., Marie Terezie a Josefa II. Ve 20. letech 20. století vyšly Svátkovy spisy ve 35 svazcích a jsou dodneška čteny hlavně pro zevrubnost a detailnost údajů dějin, jež si často barvitě přikresloval.