Josef Václav Radecký z Radče
„Má-li válka být řadou činů, musí být mír nepřetržitým cvičením. Řádný voják musí mít plný žaludek, voják, který nemá co k jídlu, nemůže mít kuráž.“— Václav Radecký z Radče
Narození a úmrtí
- 2. 11. 1766 (Třebnice u Sedlčan)
- 5. 1. 1858 (Milán)
Památníky
- Malostranské náměstí; Pomník odstraněn roku 1918 a uložen v lapidáriu Národního muzea na pražském Výstavišti (náčrt malíř Ruben, realizace Josef a Emanuel Maxovi 1858)
- Pohřben v mauzoleu ve Wetzdorfu u Vídně
Odkazy
Na návrh Karla IV. vytvořil Petr Parléř na triforiu v chrámu sv. Víta galerii jednadvaceti plastických portrétů císařovy rodiny a lidí, kteří se o budování chrámu zasloužili. Je mezi nimi i maršálův prapředek, kanovník u sv. Víta, Václav Radecký z Radče. Býval to český rod, který střídavě chudl a bohatl, až zanikl zněmčilým rakouským maršálem J. V. Radeckým.
Žil jenom s dědou, který erár nosil po celý život a chystal pro vnuka podobnou budoucnost. Splnění svého snu se nicméně děda nedožil, neb v roce 1781 jej pohřbili v kostele sv. Josefa (na náměstí Republiky). Chlapcův strýc však rozházel hrstku chlapcova dědictví a podařilo se mu synovce do eráru umístit. Po známostech jej dokonce prosadil na „Collegium nobilum“, kde školili císařská pážata. Václav se jednou zamotal do vlečky dvorní dámy tak důkladně, že mu císař Josef II. vystříhl císařskou facku.
Pro Václava byl památnějším dnem 1. srpen 1884. Dostal se k vojenské uniformě v pluku kyrysníků (dragounů). A pak už z koně po celý život neslezl. První křest mečem prožil v bitvě s Turky, kterých se naň neustále valilo do ztupení meče.
Památnějším pro něj byl den 21. září 1788, kdy se hnal na Turky v čele kyrysníků a vedl si tak udatně, že si jej vzal za pobočníka slavný generál armády Laudon. Po boku legendárního vojevůdce hnal i Václavův oddíl Turky až k Bukurešti. V roce 1892 se však revolučně rozbouřila Francie, padla absolutní vláda monarchia a revoluce vstoupila i do Belgie. Radecký se svými kyrysníky porazil francouzský revoluční oddíl a stal se hrdinou. Povýšili ho na rytmistra.
Jenže Evropa se revolučně rozhýbala, Italové povstali proti rakouské okupaci a Radeckému se podařilo italské povstání uhasit. Radecký projevil talent stratéga a taktika ženijního vojska a Itálie se mu stala zemí, jejíž práva na národní svobodu dusil půl století. Rakouský dvůr si jej vážil a Radecký byl císaři oddán na život a na smrt. Měl proti císaři Františku I. jednu výhradu. Nerad něco měnil, nechával všechno postaru, jenže to bylo ke škodě vojenské strategii říše. František v tom neuposlechl ani bratra Karla a dvorní vojenský řád zůstal nedotknutelný. Jenže v tom pramenily císařovy vojenské neúspěchy a úspěchy Napoleona.
V době, kdy Napoleon dobýval Egypt, Rakousku se naskytla naděje na obklíčení francouzských vojsk u Nice a v Janově. Napoleon se však narychlo vrátil průsmykem sv. Bernarda a překvapil Rakušany v pádské nížině. Ve známé bitvě u Marenga (14. 6. 1800) se Radecký přece jenom proslavil i přes chyby dvora.
Roku 1805 František I. s podporou Anglie a Ruska vyhlásil válku Francii, přičemž bratra Karla poslal s Radeckým raději na vedlejší frontu do Itálie. Radecký byl generálem. Proslavil se v Itálii tím, že se s hrstkou svých husarů přepravil přes řeku Adiž, napadl Italy a rozehnal je. Mezitím hlavní štáb rakouské armády kapituloval u Ulmu. Radecký přešel hornatý terén a v bitvě u Ehrenhausenu donutil přední voj Francouzů k ústupu. Už nemusel ani spěchat zpátky ke Slavkovu, protože Napoleon porazil v tzv. „bitvě tří císařů“ (2. 12. 1805) rusko-rakouská vojska a přinutil Františka I. podepsat v Prešpurku (Bratislava) 26. 12. 1805 mír.
Napoleon velkoryse přijímal Františkovy pocty. Pragmatický Metternich musel chtě nechtě elegantně přijmout ponižující mír, ale mazaně Napoleonovi nabídl za manželku císařovu dceru Marii Luisu, samozřejmě se všemi prebendami pro ženicha. Císařův bratr Karel Františkovi jen lakonicky řekl: „Je pozdě, ale ne ještě příliš pozdě.“ Myslel na armádní reformu.
Konečně se Radeckému otevřel prostor ke změnám v armádě. Stal se náčelníkem generálního štábu. V roce 1813 ukázal v bitvě u Lipska, že Napoleon je porazitelný, třebaže se Radeckému vyškleboval.
Ve dvaašedesáti byl Radecký povýšen na generála jezdectva. Už se s ním vlastně ani nepočítalo, když se Evropa znovu zachvěla revolucí, ale povolali jej opět do čela rakouských vojsk a poslali do Itálie, kde to vřelo národním osvobozeneckým hnutím. Radecký znovu oddálil touhu Italů po národní suverenitě na dvě desetiletí.
V revolučním roce 1848 bylo Radeckému dvaaosmdesát roků. Monarchie jej pozvedla do protirevolučního triumvirátu Rakouska: Windisgratz-Jelačič-Radecký. Dvůr utekl ze strachu z Vídně do olomoucké pevnosti, a Radecký byl s vojskem u Milána, kde to vřelo revolucí. Radecký couvl od Milána k Veroně a v březnu se ke všeobecnému překvapení dozvěděl, že sardinský král Karel Albert vyhlásil nezávislost Itálie.
U Radeckého si vysloužil první válečné ostruhy i budoucí císař František Josef I. a viděl, jak Radecký velí armádě, která zahájila 23. června 1848 ofenzivu od Verony na západ. Radecký se potřeboval dostat do italského týlu a podařilo se mu to. Dne 25. července 1848 svou velkou bitvu u Custozzy vyhrál. V Rakousku tím byla potlačena revoluce všude, až na Benátky.
Dne 22. září 1849 nastoupila ve Vídni před devatenáctiletým císařem Františkem Josefem I. a třiaosmdesátiletým maršálem Radeckým vídeňská posádka. Hráli „Radeckého pochod“ od J. Strausse. Císař starému veteránovi udělil Řád zlatého rouna a další vyznamenání se Radeckému sešla z celé Evropy. Starý generál zemřel ve Ville Reale v Miláně. Převezli jej do hrobky ve Wetzdorfu u Vídně, kterou vybudoval armádní dodavatel Pargfrieder.
Na listopadovém odhalování Radeckého pomníku v Praze musel být roku 1858 slavnostní akt střežen vojskem. Radecký byl uznáván za velkého vojevůdce, ale zároveň nenáviděn utlačovanými národy, jako sluha rakouské monarchie, který vojenským násilím chránil „žalář národů“. Při zrodu ČSR byl Radeckého pomník jako symbol útlaku práv národů na vlastní život uložen v lapidáriu.
Poznámka editora: Prizmatem spolku Radecký Praha bylo odstranění sochy z Malostranského náměstí v roce 1918 pochopitelné, ale v posledku chybou. Radecký není údajně z hlediska dnešní historiografie tak negativní postavou českých dějin, jak ji interpretovali čeští vlastenci. Samotný pomník spolek považuje za významné umělecké dílo, jež zobrazuje nejen vojevůdce Radeckého, ale i vojáky, čímž plní také funkci dnes chybějícího memoriálu všech vojáků padlých a zraněných ve všech evropských válkách 19. století. Více informací na stránkách spolku Radecký Praha.