Josef Zítek

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český architekt. Stavěl Národní divadlo (otevřeno 11. června 1881, vyhořelo 12. srpna 1881, podruhé otevřeno 18. listopadu 1883), Rudolfinum, Mlýnskou kolonádu v K. Varech, galerii ve Výmaru aj. Byl poradcem v oboru monumentálních staveb (katedrála sv. Víta, Karlštejn aj.).
Josef Zitek 1881 Mukarovsky.png
Narození a úmrtí
  • 4. 4. 1832 (Praha)
  • 2. 9. 1909 (Praha)
Památníky
Odkazy

Bylo 16. května 1868 se v místech někdejší Solnice proti Žofínu, kde stálo od roku 1862 Prozatímní divadlo, vtěsnalo na šedesát tisíc lidí ze všech koutů české země. Byla podepsána zakládací listina Národního divadla. Ke shromážděným vášnivě promluvil politik Karel Sladkovský, po něm František Palacký poklepal „skvostným zednickým kladívkem“ na žulovou desku se slovy: „Ve jménu národa v Čechách a na Moravě jednotného! Požehnejž Pán Bůh dílu svatyně této, ve které národu českému zjevovati a před oči stavěti se má všeliká mravní pravda a krása!“

Vídeň šokována obrovskou národní manifestací, nechala 15. září zatknout 36 rolníků ze Slivna, Holyně a Lochkova, kteří za jásotu lidí, vezli do Prahy jako svůj dar, kámen na stavbu Národního divadla. Obvinili je z porušení zákona o shromažďování.

Šestatřicetiletý arch. Zítek právě před dvěma roky obdržel oznámení, že jeho projekt pro Národní divadlo byl shledán nejlepším. Právě ukončil ve Výmaru stavbu galerie pro dceru ruského cara Pavla I. a dokončil regulaci nové části Výmaru. Na tuto práci jej doporučil arch. Preller a přimluvil se za něho patrně i skladatel Liszt. Zítek ještě zajel s přítelem na zkušenou do Itálie a sám navštívil Francii, aby své výmarské dílo odvedl opravdu v důstojné kvalitě. Dílo se mu zdařilo tak výtečně, že jej přemlouvali, aby ve Výmaru zůstal natrvalo. Naštěstí se mu ozvala i Praha a nabídla mu profesuru na Zemském polytechnickém ústavu.

Syn pradleny u Pinkasů na Kampě získal v Evropě renomé. Svým nadáním už vynikl v Praze na technice i ve vídeňské mekce architektů, kde měl na akademii za učitele prof. Nülla a Siccardsburga, kteří byli žáky vyznavače antiky a renesance G. Sempera. Vyučil se při studiu dokonce i zedníkem, aby poznal abecedu stavby, a rok pracoval v ateliéru robustního Pražana, arch. J. Krannera, který se chystal své gotické kvality uplatnit na dostavbě katedrály sv. Víta.

Levý, Barvitius, Trenkwald a celá kolonie českých umělců v Římě, mezi nimiž Zítek tři roky žil, věděla, že získal cenu na výstavě akademie výtvarných umění za ideální projekt gotického kostela. Také mu přiznal velký talent nazarén Cornelius a měl nezastupitelný podíl na projektu vídeňské opery svých dvou učitelů na akademii. Jeho renesanční projekty měly v sobě cosi navíc. Byl v nich cit a smysl pro souhru architektury, plastiky a malířství. Uměl stavební konstrukci vyvažovat dekorativismem a vykouzlit monumentální a ucelenou stavbu. Tím promluvil i jeho projekt Národního divadla a vynesl mu l. místo.

Národní divadlo se začalo stavět zanedlouho po položení základního kamene. Nejen policie úzkostlivým střežením nacionálních projevů stěžovala stavbu. Neblaze zapůsobily i rozmíšky v samotném českém táboře. Ale nejsilnější brzdou byl nedostatek peněz a stavba byla odložena na neurčito. V roce 1878 napsal Neruda v Národních listech: „Na všechen způsob bude mít naše divadlo tu slávu, že jeho stavba trvala nejdéle ze všech staveb divadel na světě…Jde to s naší stavbou divadelní kupředu jako s českou politikou a jako se vším u nás.“ Smetana už měl připravenou operu Libuše k otevření Národního divadla.

Na začátku roku 1881 ještě na Zítka čekalo dotvoření interiéru, ale divadelní výbor s otevřením pospíchal, protože se chtěl blýsknout před následníkem trůnu, princem Rudolfem s princeznou Stefanií, kteří se do Prahy chystali. Ti, co pro divadlo učinili první poslední, na zahájení Národního divadla 11. června 1881 nebyli. Veřejnost byla rozladěná ještě více, když se princ ve druhém jednání zvedl, vyslovil svou spokojenost s představením a odjel.

Většina novin bouřlivě žádala nové zahájení Národního divadla. Nesmlouvavě však zasáhl osud, náhoda, nezodpovědnost, bůhvíco, ale když navečer 12. srpna od Národního divadla odcházel se stavbyvedoucím sochař Schnirch a po dvou stech metrech se na Ferdinandově třídě ohlédl, ztuhl a vytryskly mu slzy. Z divadla vyšlehly plameny.

Do měsíce čeští lidé vybrali na nové divadlo tolik peněz, co předtím nedali dohromady za 30 roků. Zítek, který byl vyzván k rekonstrukci, žádal po výboru víc volnosti pro své odborné rozhodování. Zájem peněz se střetl se zájmem architekta a Zítek pod útoky veřejnosti a tisku zahořkl. Divadlo velmi citlivě podle svého učitele přestavěl a rozšířil Zítkův žák arch. Josef Schulz. Učitel a žák už tenkrát měli připraven projekt Rudolfina, paláce pro hudbu a výtvarné umění.

V době vzruchu kolem Národního divadla se Zítek oženil. Prý zahořkl na český život natolik, že do Národního divadla už nevstoupil. Dál učil a byl poradcem pro monumentální stavby, např. při dostavbě katedrále sv. Víta, kterou prováděl J. Kranner, a byl rovněž ve výboru opravy Karlštejna.

Zítek pak vedl poklidnější život na zámku Lčovice, kde se zabýval výrobou sýra. Jeho geniální ruka zanechala své umění na zámku Bečov u Karlových Varů, na Mlýnské kolonádě v Karlových Varech, ve Vídni, Výmaru i v Praze.

Arch. Josef Zítek má v české architektuře stejné zakladatelské místo jako Smetana v české hudbě, Mánes v českém malířství a Vrchlický v české poezii.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!