Julius Fučík

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český novinář, kritik a překladatel. Redigoval časopis: Kmen, Haló noviny, Tvorba atd. Vydal reportáže z SSSR pod názvem „V zemi, kde zítra již znamená včera“ (1932). Napsal literární studie (1947): „Božena Němcová bojující“, „O Sabinově zdradě“, „Chůva“ (o J. Zeyrovy). V německém lágru tajně napsal „Reportáž psanou na oprátce“, jež po válce vyšla v 90. zemích. Články a studie byly po osvobození ČSR shrnuty do několika knih.
„S udavačstvím za plat divno žertovat. S prvním prozrazeným tajemstvím prodává udavač i svou vůli, vydává se na milost svému novému pánu a slouží dál ne již jen to, co chce, ale i to, k čemu je donucen svou závislostí, odhaluje, aby sám nebyl odhalen, jen drápkem uvíza lapen je celý ptáček.“
— J . Fučík: O Sabinově zradě
Julius Fučík 1.gif
Narození a úmrtí
  • 23. 2. 1903 (Praha)
  • 8. 9. 1943 (Berlín)
Památníky
Odkazy

Byl vášnivý řečník a novinář plný „uhlířské víry“ (Šalda), že lidé v zájmu lidskosti světa musí dát každému rovné právo na život. Proto tak ve světě chudobu zlákala „uhlířská víra“, vycházející z Marxovo praxe a vědy, a Leninův sociální experiment v Rusku. Fučíkův přítel, spisovatel Weil, vzpomínal, že: „Fučík se dovedl chovat stejně k ministrovi jako k metaři.“ Bylo to výrazem jeho kultu lidské rovnosti, čili ctil humanitu (lidskost), kterou nectili strůjci války.

Byl univerzitním odchovancem prof. F. X. Šaldy a prof. Z. Nejedlého, u nichž na filosofii studoval literaturu i dějiny. Přišel na studium z Plzně, ale byl pražským rodákem ze Smíchova. Otec pracoval u Ringhoffera, hrával divadlo s ochotníky a výtečně zpíval, proto se záhy odstěhovali do Plzně, kde přijal angažmá. Otcův bratr Julius vedl známou kapelu ve Vídni a skládal slavné melodie. Malý Julius měl tudíž kulturní zázemí a na plzeňském gymnáziu projevil literární nadání. Chrlil verše, články o divadle a literatuře, a proto zamířil na filosofii.

Jako chudý student se v Praze stravoval v levné jídelně Strakovy akademie (dnes vláda) a na fakultě jej užilo v ostrých akademických debatách a číst ve studentském časopisu „Avantgarda“. Byl to čas hledání místa v politických seskupeních a Fučík se našel v nejlevnějším politickém proudu, který se v roce 1921 zformoval do KSČ, kde zakotvil názorově i novinářsky. Po vysokoškolském absolutoriu v roce 1929 už byl známým debatérem, reportérem a literárním kritikem. Byl to rok, kdy se v KSČ ujala moci mladá generace se čtyřiatřicetiletým Gottwaldem v čele. Fučíkovi bylo 26 roků, imponovalo mu radikálnější prosazování dělnických požadavků. Byl to také rok začátku celosvětové hospodářské krize s milionem nezaměstnaných v ČSR.

V roce 1928 byl zakázán, podle „Zákona na ochranu republiky“, přijatém po Rašínově vraždě v roce 1923. Redaktor několika listů, Hora a Weil šli za prof. F. X. Šaldou do jeho bytu v ulici U Kanálky 4 s prosbou. Weil vzpomíná: „Mluvil Fučík a my jsme ho podporovali.“ Šalda na žádost, aby jim svěřil stránky časopisu Tvorba chvíli mlčel a pak řekl: „Tyhle řeči znám. Dejme tomu, že přistoupím na váš návrh, ale to bych musel zůstat majitelem a vydavatelem Tvorby, vy byste si zveřejnili cokoli, ale stíhali a zavřeli by Šaldu.“ Fučík přikývl a Šalda se potutelně usmál: „Ještě jsem neslyšel, že by zavřeli univerzitního profesora, tak bych to chtěl zkusit.“

Fučík řídil Šaldovu Tvorbu. V roce 1932 jej poslali do SSSR, kde nebylo nezaměstnanosti. Fučík napsal řadu reportáží přímo z hovorů s lidmi na stavbách v novém Rusku, plných obdivu i skutečného nadšení dělnictva. Jeho knížka reportáží „Země, kde zítra již znamená včera“, symbolizovala obrovské hospodářské tempo. Jenže v témže čase se v ČSR ozvaly pušky četnictva do demonstrujících a bylo zastřeleno pět lidí. Šalda vykřikl ve verších: „Tiše, tiše, střílelo se...“ V Německu se dodrápal k moci Hitler příslibem práce a vizí vyvoleného národa. Fučík jel do Ruska za reportáží podruhé a zveřejnil je. Nelze říci, že žil a psal pilně v badatelně. On psal literární recenze, kritiky, prostě glosoval co vycházelo, řečnil o tom, oč v době běželo a napsal spousty reportáží z kultury, literatury, ze stávek, polemizoval s názorovými odpůrci, prostě byl hodně slyšet i vidět, jak řeční.

Hitler rozehrál na evropské politické šachovnici diplomatické drama, v němž uzavíral dohody, aby si uvolnil ruce pro anexe území. Přišel den 15. 3. 1939, Hitler okupoval území podle Mnichovské dohody (29. 9. 1938) a SSSR musel v diplomatické hře uzavřít dohodu s Německem. Šachy o svět začaly a Fučík odjel z Prahy k rodičům do Chotiměře na Domažlicku, kde vášnivě obracel stránky českých literárních dějin. Nepočítaně psal o Boženě Němcové a v té době bez nadějí se stejně jako Halas, Hora a hodně literátů k její statečnosti a moudrosti vrátil. Napsal knížku „Božena Němcová bojující“. Ona věřila v neuhasitelný život národa. Fučík ještě stačil knížku vydat. Časovým poetou mu byl i Zeyer, i o něm u rodičů napsal studii. V té době národní potupy bylo zrádců národa dost a dost, hlavně ti, co zrazovali, aby si zachránili nejen život, ale hlavně majetek. Z českých dějin znovu čněla zrada. Napsal studii rovněž „O Sabinově zradě“. Obě studie zůstaly v rukopise. Pak se vrátil do Prahy k výročí ruské Říjnové revoluce a vášnivě pronesl v Mánesu hymnus na svobodu.

Ještě se včas ukryl v ilegalitě. Fašisté měli připraven seznam největších nepřátel Říše a šli zatýkat najisto: Josef Čapek, Filla a stovky dalších odvážných vlastenců. Fučík působil ve stranické ilegální organizaci, v jejímž čele stál Jan Zika. Svou práci v ilegalitě zejména 2. ilegálního ústředí popsal ve své knize z vězení. Od okamžiku zatčení 24. 4. 1942 na schůzce v bytě u manželů Jelínkových v Chittussiho ulici. V čase, kdy zbitý dokrvava od výslechů psal na papírky svou poslední reportáž a dozorce Kolínský ji propašovával z vězení. Jsou tam všechny záludné vlídnosti gestapáka Böhma, všecky nástrahy a pak chvíle mezi životem a smrtí. Po válce vyšla „Reportáž psaná na oprátce“ v zemích, jejichž počet je kolem devadesáti. Básník Pablo Neruda napsal na Fučíka poemu.

Po roce 1989 se na mrtvého Fučíka sesypal příval neuvěřitelných pomluv a nenávisti. Opravdu to bylo proti Fučíkovi, nebo proti jeho poválečné proměně v účelový kult? Generace odchovaná Fučíkovou bustou po „svatém“ házela kameny, bourala jeho památníky. Po člověku tak nebetyčně nebustovním. Dokonce vymýšleli Fučíkovo zrádcovství.

Museli zasáhnout historici, kteří prokázali strohou pravdu jeho života, s níž se člověk může nebo nemusí ztotožňovat. Soud v Berlíně odsoudil vzdělaného vlastence, ne poválečnou bustu Fučíka „za přípravu k velezradě a napomáhání nepříteli“ k trestu smrti.