Julius Zeyer
Narození a úmrtí
- 26. 4. 1841 (Praha)
- 29. 1. 1901 (Praha)
Památníky
- Chotkovy sady; Mohyla s portrétem, literárními postavami a seznamem děl, J. Mauder 1913
- Pohřben na Vyšehradském hřbitově
Odkazy
V půli září 1913 se v Chotkových sadech, odkud se otevírá vznešená krása pražského panoramatu, shromáždily k slavnostnímu odhalení Zeyerova památníku davy lidí. Jeho mohyla z bludných horských balvanů napodobuje jeskyni, z níž vyhlíží postavy. Do žuly sliveneckého pískovce jsou vyryty názvy básníkových děl. Pomník tu stojí, jako vyvřelina z hlubin věků. Byl odhalen dvanáct roků po Zeyerově uložení v panteonu Slavína na Vyšehradě.
Navzdory času, a strohé realitě tesařského řemesla, i obchodu rodiny, zazpíval básník v romantickém tónu. Bezpochyby se v Zeyerově poezii zapsala něha české chůvy, jež mu vyprávěla báje z české minulosti. Sám neměl pro tesařskou širočinu, kterou mu určili, vztah. Zprvu jej poslali na reálku v Mikulandské ulici, kde se spolužákem Arbesem snili o záhadách a suplující učitel Neruda, který právě vydal první sbírku „Hřbitovní kvítí“, se usmíval nad jejich sněním.
Arbes byl chudý na brouzdání v dálkách zemí, Zeyer si mohl složit do tlumoku něco knih světových básníků a vydat se do Švýcarska, Paříže a kam jej srdce táhlo. Zapsal si na univerzitě filosofii, jazyky a starověké kultury, ale jen nakrátko. Vydal se do Ruska, kde si našel místo vychovatele. Pustil se po tří návštěvách Ruska do Fracie, Španělska, Itálie a okruhem do Turecka, Řecka i Švédska. Všude jen nakrátko, ve Francii na déle. Hnala ho věčná nostalgie. Toulal se, vrátil se a znovu pryč.
Teprve v roce 1887 si Zeyer našel klidné zátiší k životu ve Vodňanech, kde prožil plných třináct roků. Naplnil si vodňanské „hnízdečko“ vším starobylým a romantickým, co ze světa přivezl. Se dvěma přáteli, notářem O. Mokrým, poetou, a lékárníkem F. Heritesem, novelistou, sedávali a rokovali, a po právu se jim říkalo „vodňanská trojice“. Zeyer tu našel morální a literární zázemí, zahloubával se do pověstí a legend. Zprvu si listoval v českém dávnověku. V epické tónince vyprávěl v dlouhých cyklech o slávě a velikosti „Vyšehradu“ podle bájného vyprávění „České kroniky“ Václava Hájka z Libočan u Žatce. Napsal český epos a utřídil jej do pěti částí: Libuše, Zelený vítěz, Vlasta, Ctirad a Lumír.
Za pobytu ve Francii si oblíbil starofrancouzské rytířství z okruhu pověstí o Karlu Velikém a hlavně o chrabrém Rolandovi. Vypsal romantiku rytířství do oslavné a hrdé statečnosti do dlouhé poemy, kterou nazval „Karolinská epopeja“. A pak se obrátil k východním tématům, do ruské lidové tradice, jež mu učarovala tak silně, že z ní napsal několik bájných próz. Oslavil postavu hrdiny ruské písemné tradice v epickém „Zpěvu o pomstě za Igora“ a třebaže jen byl vyprávěl, leckde zahrál i na lyrické struně. Formou veršované povídky vyprávěl „Píseň o hoři dobrého juna Romana Vasiliče“. Ve všem se v hrdinech chvělo i jeho vlastní srdce a vyzpovídalo se z mnoha váhání, myšlenek a citů.
Zeyer vyprávěl o ruských dějinách verši i prózou. „Ondřej Černyšev“ představuje čas císařovny Kateřiny II. nebo „Román o věrném přátelství Amise a Amila“ je jeho osobním vyznáním, čili předzpěvem Zeyerovy autobiografické prózy „Jan Maria Plojhar“. Kulisou románu je Řím, na jehož pozadí se neustálá rozechvívala vlastní nespokojenost nitro. Ve stejné poloze zahrál v novele „Dům U tonoucí hvězdy“, třebaže dějovou kulisou je tu Paříž. Hrdinou je on sám v postavě Slováka Rojka, jehož nábožensky vznícené nitro obráží autorovo sblížení s dobovým katolickým symbolismem, později tak tolik zřejmým ve „Třech legendách o krucifixu“.
Zeyer už v začátcích tvorby měl smysl po napětí, jímž je nabito drama „Sulamit“, či „Libušin hněv“ a „Neklan“. Ale to nejkrásnější drama mu zazpívalo v pohádkovém příběhu „Radúz a Mahulena“, jež si našlo hudebního skladatele v mladém Josefu Sukovi. Jednou byl totiž Suk na návštěvě u mecenáše Hlávky, kde na jedno Zeyerovo drama někdo upozornil a básník kupodivu se zhudebněním souhlasil. Sukova melodičnost a Zeyerova romantika vydaly nesmrtelné dílo.
Ze spisovatele, který nebyl pro svůj romantický anachronismus uznáván, se na konci života slávy dočkal. Zřejmě strohá doba potřebovala vyjít z racionality času a Zeyerovo dílo jí nabídlo svět rozkoše a krásy fantazie.