Karel Čapek

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český spisovatel a novinář. Vůdčí osobnost meziválečného období. Získal světový věhlas. Od roku 1921 redaktor Lidových novin. Publikoval zprvu s bratrem Josefem. Z díla: „Hordubal“ (1933), „Povětroň“ (1934), „Obyčejný život“ (1934), „RUR“ (1920), „Továrna na absolutno“ (1922), „Krakatit“ (1924), „Povídky z jedné kapsy“ (1929), „Hovory s TGM“, „Válka s mloky“ (1936), „Bílá nemoc“ (1937), „Matka“ (1938).
„I když říkáme, že naše demokracie je v plenkách, neznamená to, že pan X je v plenkách, nebo že pan Y ještě není vázán ohledy, které platí pro gentlemany od šesti nahoru.“
— K. Čapek, únor 1926
Karel-capek.jpg
Narození a úmrtí
  • 9. 1. 1890 (Malé Svatoňovice)
  • 25. 12. 1938 (Praha)
Památníky
Odkazy

Děti úpického lékaře Čapka - Helena, Josef a Karel - zdědily otcovy vlohy k péru. Zejména Karel, slaboučký „Íček“, jak se mu v rodině odmala říkalo, překypoval už na gymnáziu v Hradci Králové vědomostmi, logikou, odvahou k polemice a psaní. Ve čtrnácti psal v tajném studentském časopise tak zpříma, že premiantovi gymnázia s lítostí doporučili, aby raději opustil školu. V rodině se to předvídalo, proto už měl připravenou postel u sestry Heleny provdané v Brně, kam z Hradce přestoupil na gymnázium. V patnácti tu prožil omamnou slávu prvního článku „Ze studentstva o studentstvu“ v opravdových novinách.

Maturoval v Praze, kam se v roce 1907 za „Péčou“, studentem Uměleckoprůmyslové školy, rodina přestěhovala do Říční ulice na Újezdě. Rodiče zakotvili v Trenčianských Teplicích, kde otec působil jako lázeňský lékař a čtyři velké pokoje v Říční zrodily bratrskou dvojici Čapků, z níž dumavý Josef tíhl k malování a logický a psavý Karel k literatuře. Brzy se oba noblesně ohození mládenci objevili v bohémské „Unionce“ na Perštýně, a jak vzpomínal V. V. Štech, „účelně a programově“ si vše zapisovali.

V letech 1910-11 odjel Karel studovat filosofii do Berlína a Josef jel za modernou do Paříže. Sešli se ve městě na Seině, dřeli němčinu, angličtinu a po večerech překládali z francouzštiny a psali první společnou hru „Loupežník“, kterou Karel upravil a uvedl na scénu po zrodu ČSR. Mekka umění jim rozevřela oči kubismem a Karla omámil horký dech estetických a filosofických polemik, jež vnesly do jeho života hluboký zájem o filosofii současnosti. Po návratu spolu redigovali „Umělecký měsíčník“ Skupiny výtvarných umělců a s básníkem S. K. Neumannem chystali k vydání „Almanach na rok 1914“. Válka smetla mladé sny do zákopů, kam Karel pro nemoc nemusel. Zanedlouho překvapil na semináři prof. Krejčího výkladem o filosofii pragmatismu. Je to filozofie smíření a dlouho mu zůstala průvodcem života, ba věnoval jí svou disertaci.

Načas byl vychovatelem v hraběcí rodině Lažanských a s Josefem svázali do knížky povídky „Krakonošova zahrada“ (1918). V roce 1917 vydal filosoficko-noetické povídky „Boží muka“ a disertaci „Pragmatismus čili Filosofie praktického života“, přičemž přeložil Apollinairovo „Pásmo“ a přímo hltal francouzské verše. Jeho myšlenky byly neustálým dialogem s dobou jak formou literární, tak esejisticky. Komentoval události, hnutí, a od roku 1921, kdy s Josefem přešli z Národních listů do Lidových novin, měl k tomu volný prostor. Vzrušovala ho zištná prázdnota lidského života, bál se důsledků přetechnizovaného světa a v roce 1920 Národní divadlo nastudovalo jejich přepracovanou hru „Loupežník“. Po roce udivil i R. Rollanda, který shlédl jeho drama R.U.R., v němž poprvé zaznělo slovo „robot“. Pak psal a psal, jakoby měl čas života dopředu vymezen svým osudem: romány „Továrna na absolutno“, „Věc Makropulos“ a „Krakatit“. Všechno vyslovuje obavu: kam technika vede svět?

S Josefem ještě napsali jakýs pandán strašlivé vyhlídky lidstva ve vroucném dramatu „Lásky hra osudná“ (1910) a hlavně štiplavou satiru lidské lačnosti ve hře „Ze života hmyzu“ (1921).

Karel se stal v roce 1921 dramaturgem Vinohradského divadla a režisér Kvapil jej tam seznámil s Masarykem, který přišel na Jiráskovu „Lucernu“. Už napřesrok si jej Masaryk pozval na Pražský hrad, patrně postřehl Karlův nebojácný talent odkrývat podstatu života doby. V roce 1924 si Karel vymyslel debatní schůzky intelektuálů, jež se v roce 1925 přenesly do společné vily bratří v ulici Úzká na Vinohradech. Mezi tzv. „pátečníky“ přicházel i Masaryk. V letech 1925-1933 byl Karel předsedou PEN klubu, čili čsl. pobočky světové organizace spisovatelů, která měla za povinnost vítat v Praze osobnosti, jako byl Romain Rolland, G. B. Shaw aj.

V pětatřiceti mu nabídla Česká akademie věd a umění členství, ale on jej odmítl, protože této cti se nedostalo Bezručovi, Šrámkovi ani Tomanovi. Logicky programoval čas a denodenně psal, aby mu „nevypadl klíček“, jak říkával komik Burian, aby jeho intenzitu sytila brilance myšlenek. Ze zahraničí jej požádali o Masarykův životopis a snad v tom byl začátek, impuls Masarykova a Čapkova spříznění, ba i počátek „Hovorů s TGM“, jež začaly vznikat roku 1928 v Topoľčiankach na Slovensku.

Karel zachycoval události času jako seismograf. Viděl rozpory světa jako na dlani. Měl schopnost postřehnout nejen povahu člověka, ale vnímat i povahu národů. Brilantně to prokázal svými cestopisy z Itálie, Anglie, Španělska, Holandska a Skandinávie, jež jsou povahopisem zemí, obnažující rozmanitosti i jejich společné prvky.

Čapek odkrýval dobré v člověku, např. v trilogii „Hordubal“, „Povětroň“ a „Obyčejný život“, čistotu krásy života dětí i pohádek a ve svých apokryfech i moudro, jehož je člověk schopen.

V roce 1935 se po dlouhé známosti oženil s herečkou Scheinpflugovou a statkář Palivec jim nabídl k obývání empírovou vilu na Strži ve Staré Huti u Dobříše. Jenže Evropou už kráčela hrozba války a znovu z Německa, v němž Hitler z nenávisti k Židům a z pocitu nadřazenosti nasypal Němcům do duše jed nenávisti. Evropa zahořela nebezpečím fašismu, který ve Španělsku utopil demokracii v krvi. Karel jel na kongres spisovatelských organizací na obranu kultury do Paříže, psal o hrozbě přicházející z Německa zřetelným jinotajem románu „Válka s mloky“, varoval lidi před fašistickými mloky a v dramatu „Bílá nemoc“ přímo vyzýval k obraně rodné země. Potom chtěl ukázat, kde je síla a jistota národa a fáral s havíři do kladenských dolů. Ve hře „První parta“ (1937) vyzvedl jejich vzájemnou solidaritu.

Za dveřmi už stála německá vojska a v Praze se hrálo jeho drama úzkosti „Matka“. Byla to doba ne gest, ale činu, ne zbabělosti, ale odvahy a matka, která nechtěla syna pustit do zákopů, vyburcována vraždami dětí, podala synovi pušku a řekla: „Jdi!“ Jdi bránit svou zemi. Fašisté Karla napadali, rozbíjeli mu okna, ale Karel odmítl nabídku na emigraci, protože národ rovněž neutíká ze své země. Neurvalý tisk na něj pořádal štvanici a on statečně přednesl v rozhlase svou řeč „Pravda vítězí“. A promluvil i „K svědomí světa“. Francouzský spisovatel L. Aragon jej navrhl na Nobelovu cenu.

Karel znal minulost a proto viděl do budoucnosti. O vánočním svátku 25. 12. 1938, uhoněn záští násilníků i hlupáků a nastuzen, ulehl a zemřel na zápal plic. Národní divadlo i Národní muzeum mu odmítly vypravit pohřeb, a tak se pohřbu ujal strahovský opat Zavoral.

Nad rakví mu na Slavíně promluvil Josef Hora za spisovatele, za divadlo M. Rutte, za fakultu prof. V. Lesný, za Lidové noviny E. Bass, za přátele F. Peroutka a za horníky havíř Toncar.