Karel Bendl

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český hudební skladatel a sbormistr. Ovlivněn Smetanou, Dvořákem a Mendelssohnem. Z díla: 6 oper: „Lejla“ (1867), „Karel Škréta“ (1883) aj., opereta „Indická princezna“ (1877), balet „Česká svatba“ (1894), asi 300 sborů, bezpočet písní, kantát, orchestrálních a komorních skladeb. Sbormistr pražského „Hlahol“ po B. Smetanovi.
Jan Vilímek - Karel Bendl HL.jpg
Narození a úmrtí
  • 16. 4. 1838 (Praha)
  • 20. 9. 1897 (Praha)
Památníky
Odkazy

Jak bájný Fénix se český národ zrodil z popela ujařmení, neboť národ jde ponížit, dusit, ale nikdy zničit. Osmnáctiletý Franz Josef I. rozehnal vojskem Kroměřížský sněm, kde se Češi dožadovali federace národů, a popravil, uvěznil či zatlačil do soukromí české vůdce. Po deseti letech jej u Solferina (25. 6. 1859) porazili Italové a on, vystrašen voláním po svobodě v rakouském „žaláři národů“ slíbil ústavnost v tzv. Říjnovém diplomu (20. 10. 1960).

Český národní život vytryskl v zakládání různých spolků. Lukesův pěvecký sbor nečekal na svolení a zapěl nad hrobem dvěma koryfejům českého obrození – P. J. Šafaříka na evangelickém hřbitůvku na Invalidovně (dnes zrušen) a krátce na to Václavu Hankovi na Olšanech. Pak se vyrojily další spolky: Sokol, Umělecká beseda, Hlahol, Prozatímní divadlo, noviny, prostě činorodý gejzír českého národa.

Mezi Lukesovce ze Soukenické ulice chodil na Haštalské náměstí i třiadvacetiletý Bendl, muzikant, z něhož přímo prýštila zpěvnost. Jeho skladbička „Poletuje holubice“ měla úspěch. Doma měl porozumění hudbymilovné matky i tolerantního otce a když si otec pronajal v bývalém jezuitském konviktu u kostela sv. Bartoloměje (dnes Bartolomějská) hospodu, dostal se do středu kulturního ruchu. Na varhanické škole chodil s Dvořákem do třídy prof. Blažka a Zvonaře. Kolikrát musel Toníkovi poskytnout přístřeší, jídlo, někdy jej potají pustil do koncertního sálu konviktu ke klavíru i do hudebního archivu.

Bendl se shlédl ve výtečném hudebním teoretikovi, Zvonářovi z Kublova na Berounsku. Ten hudebně vycházel z lidové písně, skládal v jejich tónice a mnohé jeho písně zlidověly, např. „Čechy krásné, Čechy mé“, „Nad Berounkou pod Tetínem“). V roce 1864 Bendl odjel z Prahy do ciziny, aby v hemžení talentů změřil své síly. V bruselské opeře se načas domohl taktovky druhého kapelníka a v Amsterdamu se prosadil na piedestal sbormistra německé opery. Na delší čas se zdržel v Paříži a ta mu učarovala. Byl opakovaně v Louvru a obdivoval obrazy.

Vrátil se do Prahy v době, kdy Smetana opouštěl taktovku pěveckého sboru „Hlahol“, jemuž dal řád a nácvikem vlastních sborů, jež nebyly zrovna prosté, zvýšil nároky na zpěváky. Odcházel do Prozatímního divadla, kde měl úspěch s operami „Braniboři v Čechách“ a „Prodaná nevěsta“. Za něj nastoupil sedmadvacetiletý Bendl, plný elánu, nápadů a sbor se vyvíjel jako člověk od prvních krůčků po sílu atleta. Byl doslova Bendovým dítkem, jež potřebuje taktní a promyšlené vedení. Zůstal ve sboru 12 roků a v podstatě psal zřejmě jeho nejvýznamnější dějiny. Už měl spolkový prapor s kresbou Josefa Mánesa, na němž stálo: „Zpěvem k srdci – srdcem k vlasti.“

Bendl zvedl především pěveckou úroveň sboru, hlavně doplněním o ženské hlasy. Co bývalo těžké, stalo se samozřejmým, repertoár se nebývale rozšířil a obsahoval i Bendlovy první sborové skladby.

Nejčastěji uváděl Smetanovy sbory. Přítel Dvořák, který pilně skládal, nemohl prorazit. V roce 1873 mu Bendl znovu pomohl tím, že do koncertů sboru v Novoměstském divadle zařadil Dvořákův hymnus na Hálkův text „Dědicové Bílé hory“. Skladba měla obrovský úspěch a znamenala skok v Dvořákovo hudební kariéře.

Bendl skládal lehce, jako když zpívá. Byl melodický, jenže pořád se nemohl vysmeknou ze Smetanovy tóniky. Teprve v roce 1868 při odhalování základního kamene k Národnímu divadlu okouzlil svébytnou tónikou opery „Lejla“. Libreto mu napsala přítelkyně E. Krásnohorská. Z hudby pršela zvláštnost a tajemno exotiky. Potom psal hudbu, jako když dýchá. Napsal opery na Eliščina libreta „Břetislav“, „Karel Škréta“ a „Dítě Tábora“, ale kritika, jakoby se to stalo pro jeho dílo obligátní notou, nenacházela v jeho hudbě dost sebe sama. Smetanu jí připomínala opera „Starý ženich“, „Švanda dudák“, ale k operetě „Indická princezna“ a k baletu „Česká svatba“ kritika náhle jakoby zmrtvěla. Bendl se našel.

Jeho nedostižnou doménou byly sbory a písně, v nichž byla lyrika, zpěvnost hudebního projevu. V tisícovce sborových skladeb dal základy repertoáru spolkových sborů po Čechách, jež měly tradici odedávna. Psal na verše přátel Heyduka, Erbena, Hálka aj. Říká se, že Bendl navázal na kořeny české národní zpěvnosti a vyrovnal se v tom popularitě Smetany i Dvořáka.

Odešel z „Hlaholu“ do sboru pravoslavného kostela sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí, pak si zkomplikoval osobní život a najednou jakoby utekl před vším, co jej trápilo, vydal se s ruským mecenášem baronem Derviesem do Nice a Lagunu. Začas se do pravoslavného kostela vrátil a uplatnil se i v hudební publicistice. Psal dokonce i črty pro „Humoristické listy“. Dvořák oplatil svému příteli a nabídl mu před svým odjezdem do Ameriky v roce 1892 místo profesora pražské konzervatoře. Po návratu z Ameriky (1894) zastihl Dvořák svého přítele po mrtvici a zanedlouho skončil život v bubenečském Kramerově ústavu choromyslných.

Jeho sbory se zpívají dodnes a „České kvarteto“ na každém svém vystoupení ve světě uvádělo jeho „Smyčcový kvartet F dur“.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!