Otevřít hlavní menu
Český tiskař, vydavatel „Pražských poštovských novin“ (od 4. února 1719). Předchůdce vydavatelů českých novin a časopisů v začátcích národního obrození.
Narození a úmrtí
  • 1678 (Praha)
  • 1727 (Praha)
Památníky
  • Uhelný trh 526/6; PD se symbolem, J. Hendrych 1969
  • Pohřben na zrušeném hřbitůvku u kostela sv. Martina na Starém Městě
Odkazy

Po náhlé smrti staršího bratra Josefa I. v roce 1711, dolehly na bedra císaře Karla VI. těžké časy. Musel se po otci Leopoldovi I. ujmout vlády v Rakouské říši. Byl to na rozdíl od bratra bigotní katolík, který prošel jezuitskou výchovou ve Španělsku. Byl zneklidněn, že nemohl zplodit mužského potomka, který by převzal trůn, a že se mu narodila jenom dcera, jež neměla právo vládnout celé říši. Mohlo se stát, že zemře nárok na trůn a císařská koruna přejde na dcery zemřelého bratra Josefa. Dva roky vymýšlel, jak na trůn dosadit jedinou dceru Marii Terezii.

V roce 1713 vydal dokument pod názvem „Pragmatická sankce“, čili jakýsi „věcný souhlas“ sněmoven všech zemí mocnářství, aby dcera měla zajištěnou císařskou korunu. V zemi zavládl jásot, když se mužské batole objevilo, ale nastal smutek z jeho předčasného úmrtí. „Pragmatická sankce“ zůstala v platnosti až do konce Rakousko-Uherska v roce 1918.

Karel VI. se jako bojovný a bigotní katolík pustil do ochrany církve před kacířstvím a vydával protikacířské patenty od roku 1617 málem každoročně. Patent z roku 1625, v němž nejen hrozí peklem, ale který zavádí „peklo“ placeného udavačství, zdokonalil mučení podle stupně provinění, po němž naskakuje husí kůže. Patent se obnovoval každý rok až do roku 1749. V tomto údobí se čeština scvrkla na dialekt poddaných a knížky Šteyerova katolického vydavatelství „Dědictví sv. Václava“ byly převážně životopisy svatých a Manniho hrůzná knížka „Věčný pekelný žalář“.

Do takových duchovních poměrů přišel tiskař Rosenmüller s myšlenkou, vydávat po stoleté odmlce i české noviny. Zažádal o povolení v půli roku platnosti prvního Karlova patentu. Úřady věděly, že žadatel je výtečný tiskař a katolík, který kromě německých knih vydal už v roce 1710 velmi úspěšný lexikon českých šlechtických rodů s názvem: „Rejstřík aneb Poznamenání všech vzácných rodov českých“. Po deseti letech k tomuto tisku připojil jakýsi dodatek s názvem „Obecní titulář všeho panstva a rytířstva“. A po dalších dvou letech si Rosenmüller vyběhal privilegium na vydání „Vojtěšského kalendáře“.

Rosenmüller obdržel povolení na vydávání prvních českých novin od časů Bílé hory roku 1820. Dne 25. ledna 1719 se obrátil na veřejnost jednolistým ohlášením, nazvaným „Předchůdce českého postilionu“ a vysvětloval, že chce vydávat noviny po mnoha desetiletích informační prázdnoty. Do deseti dnů (4. února 1719) noviny opravdu vyšly i s adresou tiskařské dílny v domě „U Zlatého kříže“ na Uhelném trhu č. 8.

Rosenmüller byl člověk nejen vzdělaný a zkušený, ale i zasloužilý, protože sloužil dlouhý čas v družině císařského legáta a ledacos ve světě viděl. Byl to balbínovský typ českého katolického vlastence, který hořce nesl, že čeština se stala jenom jazykem sluhů. Ve „Zprávě nynějších časů ke čtení novin“ vysvětlil, že: „Ve Vlaších vycházejí noviny vlašsky, ve Francii francouzsky a ve Španělích španělsky. Je proto přirozené, že on se v Čechách odhodlal vydávat noviny česky, neboť čeština ve vzácnosti, obšírnosti a libosti všem jiným se rovná.“

Byla to odvážná řeč pro poněmčené úřední uši. O to větší zvědavost vyvolala. Na první číslo novin s dlouhým názvem: „Sobotní (úterní) pražské poštovní noviny z rozličných zemí a krajů přicházející s obzvláštním jeho císařské a královské milosti nadáním obdařené“ se zvědavě čekalo. Noviny vycházely každou sobotu a úterý v deset hodin ráno a zájemci si je mohli vyzvednout před poštovní expedicí.

Časem se jejich název zkrátil na „Pražské poštovské noviny“. Obsahovaly zprávy ze zahraničí, z císařského dvora, z válek, informace o trzích, bohoslužbách, úmrtích a svatbách, narození dětí ve významných rodinách, ba byly tu i zárodky inzerce. Vycházely kromě dvou let za francouzského obléhání Prahy (1742-44) až do roku 1772, kdy naposledy řádil v Čechách mor.

Jako tiskař a vydavatel knih vynikl zejména Rosenmüllerův syn Karel František, velmi vzdělaný člověk, který vydával skvěle vyprávěné knihy s ilustracemi rytce takových kvalit, jakým byl Michael Rentz.

Noviny v pozdějším čase jazykově utrpěly puristickými jazykovými výmysly, proti nimž srdnatě vystoupil Josef Dobrovský, protože neodpovídaly duchu české mluvy.

Na hrobě K. F. Rosenmüllera bylo napsáno: „Zde Karel Rosenmüller den soudní očekává,/nad nímž mnoho vlastenců želeti nepřestává,/pověst pak jména jeho potomkům připomíná,/řkouc ten byl druhý Daniel Adam z Veleslavína.“

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!