Karel Hlaváček

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český básník z okruhu umělců kolem časopisu „Moderní revue“, která sdružovala mladou dekadentně symbolickou generaci 90. let 19. století. Psal vzrušené, hudebně rytmizované verše. Ze tří vydaných sbírek: „Pozdě k ránu“ a „Mstivá kantiléna“.
Karel Hlavacek 1895.jpg
Narození a úmrtí
  • 29. 8. 1874 (Praha)
  • 15. 6. 1898 (Praha)
Památníky
Odkazy

Básník V. Nezval se v „Pražském chodci“ vyznává: „Od chvíle, kdy jsem tam objevil na cestě k Hlaváčkovu hrobu za výkladem malého knihkupectví dávno rozebrané vydání jeho knihy, stala se mi Libeň hodnou zbožňování.“ Hlaváček byl básníkem jeho krve. Melodie tryskala ze splavu duše. Zpíval spontánně jako o čtvrt století později Wolker a zrovna tak měl dvacetčtyři let. ‘’Dřív než mohl srdce k boji vytasit,“ zemřel na tuberkulózu.

Syn libeňského dělníka měl i malířský talent. Absolvoval vyšší reálku v Karlíně a oslnila ho Tyršova myšlenka jednoty zušlechťování těla i duše národa, čili řecká „kalokagathia“. Od dětství cvičil v Sokole a v mladickém věku organizoval sokolské programy. Měl v sobě k nadšení i talent nejen ke cvičení, ale i ke slovu a štětci. Když „sokolský písmák“ Karel Vaníček vydával svoje sokolské zápisky, mladý libeňský nadšenec psal rovněž články o Sokole, jenže už v něm vášnivě rezonovala ozvěna ve verších. K řadě sokolských článků se řadily sokolsky laděné verše. V době 3. všesokolského sletu (1896) se objevila na veřejnosti první Hlaváčkova sbírka „Sokolské sonety“.

Srdce dvaadvacetiletého poety naplňovaly neklidné pocity a myšlenky času, který vřel touhou mládeže po české státnosti, jež skončila soudním procesem s tzv. „Omladinou“ (1893), v němž bylo až na dva roky uvězněno na Borech 67 českých chlapců. Byla to podle rakouských paragrafů vzpoura „tajné“ organizace, jak potvrdil konfident Mrva. Tato prohra našla samozřejmě ozvěnu v literatuře. Jedni bouřili úderným veršem, druzí sklesle meditovali.

Do sokolské radosti ze 3. sletu zaskřípal pesimismus, ironie i anarchismus. Karel si rozevíral přístup k poznání kurzy moderních jazyků na filozofické fakultě a své malířské nadání návštěvami uměleckých kurzů. Byl velmi senzitivní a podle toho nabíral ze života obsah i rytmus svých veršů. Byl básníkem nezvalovské nátury, proto po čtvrtstoletí Nezval tak zahořel objevem Hlaváčkových veršů.

Policie měla daleko k tomu, aby pro ni platila Dobrovského zásada, že myšlenky v lidech jsou svobodné. Hlaváčkův verš zamuzicíroval, jak valící se řeka bez zaškobrtnutí a v ní se nakupilo plno splínu, skryté revolty i zklamání. Hlaváček se zařadil mezi mladé literáty, kteří propadli traumatu skepse. Navíc se musel starat o svou existenci. Něco vypsal články, kritikami i lecjakou studií a kresby naposílal do časopisů. Přidal se k mladým literátům, kteří se stmelili kolem uměleckého měsíčníku „Moderní revue“, který založil A. Procházka a Karásek ze Lvovic a vycházel v letech 1894-1925. Byla to symbolysticko-dekadentní ozvěna času. Do revue psal Březina, Neumann, Sova, Mahen, Dyk aj. Do proudu vzdoru a hledání myšlenkových i tvárných východisek zazvonil navíc „fin de siècle’’, čili konec století v očekávání nového.

Hlaváček rázně odhodil staré sokolské verše, k nimž se už ani nehlásil, a zahrál na dekadentně-symbolickou strunu. Kreslil do měsíčníku, psal kritiky i verše a propadal se do melancholickému smutku z toho „co rostlo, vykvetlo a zrálo marně, pro nikoho“.

Z druhé strany v něm vyrašil radikalismus společenského vyděděnce. Nemusel verše vybrušovat nebo je přenášet přes jezy překážek. Jemu verš vytékal jako z věčného pramene a bublal jak melancholická hudba. Verše mu zpívaly smutkem i nadějí. Tato melancholicko-symbolistická struna jeho přátelům vydržela bezmála do roku 1925. Hlaváčkova praskla po dvou sbírkách.

V roce 1896 vydal sbírku „Pozdě k ránu“. Byly to náčrty ozvěn přítomnosti hudebním veršem. Verše jakoby jen protékaly citlivou duší a pérem. O rok později vydal verše rozhodnějšího tónu, vědomé záměru promluvit o čase mnohem srozumitelněji. Hlaváček nazval svou třetí sbírku „Mstivá kantiléna“ (1897). V ní bolestně zahřměla zvláštní, melodická a rázná nota, v níž poeta vypravuje o zchudlých potomcích holandských rytířů, čili „gézů“ ve středověku, jejichž marná vzpoura připomínala vzpouru českého mládí.

Hlaváček dal do svého vzdoru všechno. Nenávist a marnost. Rozbil dosavadní veršovou strukturu a do rýmů vpustil zvukovost hlásek a slov, jež se monotónně opakují. To bylo cosi nového, neobvyklého v české poezii.

Jeho horečně udýchaný život, naplněný odříkáním a nouzí, přivedl velký básnický talent k chorobě, která kosila nemilosrdně i mezi nejvzácnějšími květy české poezie. Zemřel na tuberkulózu. Jeho biblická symbolika ve verších připomíná symboliku současníka a přítele Březinu. V pozůstalosti čtyřiadvacetiletého básníka zůstala chystaná sbírka „Žalmy“ a mnoho dalších veršů. A rovněž po něm zůstaly početné dopisy Marii Balounové.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!