Karel Hynek Mácha

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český romantický básník, dal základy české moderní poezii. Vydal lyricko-epickou báseň „Máj“ (1836). V pozůstalosti drobná próza: „Cikáni“, „Marinka“, „Křivoklad“ a verše.
„Nynější ale čas/jinošství mého - je, co tato báseň, máj./Večerní jako máj ve lůně pustých skal,/na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.“
— K. H. Mácha: Máj
Jan Vilímek - Karel Hynek Mácha.jpg
Narození a úmrtí
  • 16. 11. 1810 (Praha)
  • 6. 11. 1836 (Litoměřice)
Památníky
Odkazy

Na konci zasedání čs. vlády 30. září 1938, jež přijímalo diktát „Mnichovské smlouvy“ (29. 9. 1938), vystoupil guvernér Národní banky Karel Engliš s návrhem, aby se do Prahy převezly z okupovaných Litoměřic ostatky K. H. Máchy. Předvídal možné důsledky germanizace ze svých zkušeností z rodného Slezska. Vláda návrh přijala a rozhodla, přesunout nejen Máchovy ostatky, ale i pomník, který před sto lety doporučil zbudovat K. H. Borovský. V Litoměřicích byl postaven na Máchově hrobu kenotaf (náhradní pomník).

Navečer v sobotu 1. října 1938 byl už Mácha v Praze a začala práce antropologů, kteří po složitém expertíze potvrdili autentičnost Máchových ostatků. Po německé okupaci ČSR (15. 3. 1939) se hned 7. května 1939 u Národního muzea shromáždilo velké množství lidí, a když z Panteonu vyšli s ostatky představitelé města v čele s primátorem dr. Klapkou, lidé se k průvodu potichu a důstojně přidávali. Bylo to výmluvné, hrdé a jinak tomu nebylo po celou cestu na Slavín, ověnčenou tisícovkami lidí a hlídanou německou policií.

Mácha byl Pražan, navštěvoval piaristické gymnázium spolu s vlastenci Sabinou, Riegrem a zaníceným všudybylem, pozdějším lékařem Pichlem, který upozornil ředitele prof. J. Jungmanna, že Mácha píše verše. Jungmann si přečetl Máchovu báseň „Svatý Ivan“ a doporučil ji ke zveřejnění časopisu „Večerní vyražení“. Mládí v Máchově poetickém světobolu postřehlo cosi nového, osobního a spolužák Rieger hned po jeho smrti v dopise příteli napsal: „A ten básník nejgeniálnější, aspoň ze všech nejmladších, zemřel.“

Mácha vyrůstal se Sabinou Na Františku, kde spolu prolézali romantická závětří Starého Města kolem Vltavy. Sabina si vzal za povinnost, napsat životopis kamaráda, protože kdo jiný by o Máchovi vypověděl, o čem snil, jaký byl a co se skrývalo za jeho maskou samorostlého, sebevědomého muže. Znal Máchova otce, který býval sládkem, ale po finančním bankrotu Rakouska roku 1811 přišel i o to málo, co měl a otevřel si na Dobytčím trhu (Karlovo náměstí) krupařský krámek, v jehož zadní části měl Karel svůj kutloch: postel, stolík, dvě židle a na zdi kytaru, vzpomínal Pichl. Každému četl své verše, které si zapisoval v několika kopiích na čtverečky papíru.

Mácha nebyl snivě uťápnutým poetou, ale rázným a svéhlavým mladým mužem, který s přítelem Strobachem (v roce 1848-49 řídil Kroměřížský sněm) studoval práva, diskutoval o politice a hrál roku 1834 s Tylem „U Kajetánů“ v Ostruhové (Nerudova) ulici v prvním českém divadle, kde se poznal se svou Lori (Eleonora Šomková) a seznámil se s muzikantem, krejčím, hercem, spisovatelem, důvěrným přítelem Tyla, Kaškou. Právě Kaška mu spíchl jeho pověstný karbonářský plášť.

Mácha žil vášnivě obrodou českého národa a brzy jej uchvátila poezie revolučního anglického lorda Byrona. Vtáhla jej tajuplná romantika. Hledal ji v zákoutích chudiny za Anežským klášterem, na hradech, jež navštěvoval, popisoval a kreslil, v Krkonoších, Tyrolech, Benátkách a Terstu. Toulal se lesy, mluvil u milířů s uhlíři, nocoval s nimi, chodil na hřbitovy, za cikány, byl dokonce svědkem veřejné popravy.

Postupně se v něm vzepjal buřičský vzdor vůči světu lidí: „Hledám lidi v mém jak nitru žili, bez srdce však larvy najdu jen,“ zabouřil. Hltal historickou prózu Waltera Scotta, prostě se v něm romanticky vzepjalo vášnivé, hledající „Já“. Psal jinak než idol doby, básník a vědec Čelakovský, který vtáhl do veršů krásu lidové poetiky. Mácha vcházel do hlubin lidské duše a zpíval o jejich touhách po člověčenství.

Psal zprvu německy. Přestože jej k veršům zlákal příklad Čelakovského poetiky, čili Čelakovský mu byl učitelem, probuzená romantika mu našeptávala vzrušující tajemno, jež se nemohlo projevit jinak, než tajemnem veršů. Máchův přítel Pichl, autor „Vlasteneckých vzpomínek“, napsal, že Mácha měl v sobě hodně ctižádosti a často ješitně vybuchl. Žil duševně jinde, než brilantní kritik umění Chmelenský, který si kritické soudy vybrousil na Čelakovského poezii, a proto až stroze odmítl Máchovy verše. Chmelenský žádal od umění především umění, ale v Máchově vášnivé osobní mluvě je neviděl. Prostě nepochopil, že poezie už stála na křižovatce moderního života i výrazu.

Mácha se v prózách „Křivoklad“, „Marinka“ či rozsáhlejších „Cikánech“ vmýšlel a vciťoval do osudové tragiky lidského údělu smrti, zmaru, ztráty svobody. V tom byl první. Ukazují to i názvy jeho mladých veršů „Těžkomyslnost“, „Budoucí vlast“, „Mnich“ s tajemstvím horského kláštera.

Když dopsal povídku „Cikáni“, v níž se odehrává složitá rodinná tragédie ústící do utrpení a smutku, začal zpracovávat konečnou verzi svého slavného díla „Máj“. Příběhu ustrašeného lesů pána Viléma, který zavraždil svůdce své milenky Jarmily, v němž teprve později objevil svého otce. Romantika májové přírody, večera, noci a rána je korunována ve 4. zpěvu básníkovo meditací u popraviště. Prý po letech našel na popravišti Vilémovu lebku.

V roce 1836 skončil Mácha na výtečnou studia práv a jako advokátní koncipient (amanuensis) nastoupil místo u advokáta Durase v Litoměřicích. Pobyl ve městě jenom čtyřicet dní. Pak ve měste vypukl požár, Mácha se nastudil a zemřel na rychlý zápal plic.

Měl tehdy před svatbou s Lorou, která čekala jeho dítě. Na pohřbu 8. listopadu 1836 byl v Litoměřicích přítomen jenom jeho bratr a malý hlouček lidí.

Havlíček nechal na jeho pomník napsat: „Daleká cesta má, marné volání.“

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!