Karel IV.
„Naše království české uměle bylo ozdobeno velkým počtem moudrých mužů, aby Naši věrní obyvatelé království, kteříž bez přestání lačnějí po plodech věd, nemuseli se v cizině doprošovat almužny, ale aby nalézali v království stůl k hostině připravený.“— Ze zakládací listiny Karlovy univerzity
Narození a úmrtí
- 14. 5. 1316 (Praha)
- 29. 11. 1378 (Praha)
Památníky
- Křižovnické náměstí; Pomník, Arnošt Hohnel 1848
- Staroměstská mostecká věž; Portrét Karla IV. a Václava IV., Petr Parléř
- Klášter kanovníků na Karlově (muzeum policie ČR); Socha v Nice, J. Max 1837
- Na Slovanech, nádvoří Emauz; PD, 1947
- Pohřben v katedrále sv. Víta
Odkazy
Novogotický pomník císaře Karla v místě někdejší zbrojnice u Karlova mostu vytvořil půvabnou dominantu Křižovnického náměstíčka, pod nímž zůstaly zbytky prvního Juditina mostu (podle choti krále Vladislava II. - stržen povodní 3. 2. 1342). Karel IV. se opírá o meč, v pravé ruce drží zakládací listinu Univerzity Karlovy a na podstavci kolem něj jsou alegorické postavy čtyř fakult a čtyř Karlových nejbližší spolupracovníků: Arnošt z Pardubic, Jan Očko z Vlašimi, Beneš z Kolovrat a Matyáš z Arrasu.
V dubnu 1846 Karel požádal papeže Klementa VI. o souhlas k založení pražské univerzity. V Evropě už univerzity byly: v Itálii 6, ve Francie 2, v Anglii l, čili Univerzita Karlova byla desátá. Papež byl ke Karlovi vlídný. Před zvolením hlavou církve Karla (původně Václava) vychovával na dvoře otcova bratra, krále Karla IV Sličného. (jeho jméno Václav přejal). Sotva Karel odrostl, válečnický otec Jan Lucemburský mu svěřil správu Lombardie.
Šestnáctiletý mladík se osvědčil jak ve vládě, tak v turnajích, z nichž si odnesl zdeformovanou páteř. V roce 1333 přijel do Čech jako otcův zástupce. Nejdříve se zastavil na Zbraslavi, pomodlil se u hrobu své matky Elišky Přemyslovny, a teprve pak odjel na Pražský hrad. V autobiografii „Vita Caroli“ napsal: „Království jsme nalezli opuštěno, Pražský hrad byl opuštěn a zkažen.“ Teprve v Čechách si osvojil strýcovo jméno Karel IV.
Otec mu svěřil správu Moravského markrabství, ale Karel se musel za válečnického otce rovněž postarat o Čechy. Po třinácti letech jej otec jakoby v předtuše své blízké smrti (padl 26. 8. 1346 v bitvě u Kresčaku) nechal korunovat na římského krále.
Karel si zatím připravil program rozvoje české země. V roce 1344 zřídil v Praze arcibiskupství, neboť Praha spadala pod Mohuč, a do jeho čela postavil Arnošta z Pardubic, absolventa univerzity v benátské Padově. Na ruinách svatováclavského románského kostela na Pražském hradě začal budovat gotickou katedrálu, zasvěcenou sv. Vítu.
Už roku 1348 vydal zakládací listinu pražské univerzity a usoudil, že město jako královské sídlo musí zmohutnět. Začal budovat široké náměstí od Příkop nahoru do polí, za nímž později na vinicích vznikly Vinohrady a do Nového Města pražského postupně přesouval řemeslnictvo ze Starého Města.
Později si v zalesněném kopci proti proudu Berounky našel i místo pro své soukromí, kde odpočíval nebo pracoval. Jeho hrad obdržel název po něm - Karlštejn, česky Karlův Týn. Umístil do něj to nejcennější co měl, včetně korunovačních klenotů. Protože byl právem hrdý na staroslovanskou minulost, usídlil do areálu Na Slovanech (Emauzy) Benediktiny a knihy slovanské liturgie, kterou podporoval.
Byl si vědom, že veliké dílo se nezdaří bez velkých talentů, ale nemohl je najít jenom v Čechách. Musel je hledat jinde, takže do Prahy ke svému dvoru povolal skvělé mozky z ciziny: stavitele Francouze Matyáše z Arrasu a po něm mladičkého Němce Petra Parléře. Jejich stavební um doplnil geniálním mistrem pražské malířské školy Dětřichem. Eneáš Silvius Piccolomini (papež Pius II.) se v „České kronice Eneáše Silvia Piccolominiho“ obdivoval nádheře pražských staveb, jež za vlády Karla IV. vyrostly. Praha vyrostla na čtyřicetitisícové město, což ji pozvedlo mezi největší města Evropy.
Svou vládu Karel uplatňoval na principu „svorné nesvornosti“, čili vycházel z teorie prof. Marsia z padovské univerzity o konfederaci národů. Musel na šlechtě dobýt zpět královský majetek, zavedl daně, bránil zemi proti dovozu cizího zboží, zakládal vinice, prostě viděl město a zemi očima skutečného vládce a hospodáře, který viděl za obzor svého času. Čechy se jeho zásluhou staly suverénním územím v celé jeho Římsko-německé říši.
V roce 1356 upravil státoprávní poměry v říši tzv. „Zlatou bulou“, která vymezovala pro budoucnost postavení státu (např. volbu císaře ve Frankfurtu, korunovaci v Cáchách). Rozšiřoval říši jednáním, koupěmi i manželskými svazky. Uměl taktně couvnout (např. české šlechtě v jednání r. 1348 o zákonech „Majestas Carolina“, jež kromě jiného odstranily barbarské „boží soudy“), aby vykročil dopředu.
Karel dosáhl nejvyšší hodnosti. Na podzim 1354 jel na císařskou korunovaci do Říma a v dubnu 1355 ji ve Svatopetrské bazilice přijal. Karel nadchl básníka F. Petrarcu i římského tribuna Cola di Rienzo, kteří chtěli návrat staré slávy římské říše s císařem Karlem IV. v čele a se sídlem v Římě.
Karel byl hluboce věřícím člověkem, protože věřil v biblickou moudrost, nezištnost a spravedlnost. Katolické církvi, jež mu tyto životní ctnosti měla zaručit, věnoval hodně majetku. Sám byl hluboce humánním člověkem pozorným k prostým lidem, ba říká se, že sedával někdy u brány a naslouchal jejich steskům.
Když roku 1360 propukl v zemi hlad, dal lidem obživu tím, že začal stavět vysoké zdi kolem svého sídla (Hladová zeď). Jenže i on, moudrý vládce, nepostřehl, že ani církev není společenstvím svatých, ale lidí peroucích se o moc a hmotné statky.
V roce 1368 přemluvil papeže Urbana V., aby přesídlil z Avignonu do Říma. Ten jej sice vyslyšel, ale za dva roky se vrátil do Avignonu. V roce 1377 se na římský papežský stolec dodral papež Řehoř XI. a sbor kardinálů v Avignonu si na protest zvolil svého „vzdoropapeže“ Urbana VI. Nastalo tzv. „schizma“ (rozkol), čili dvojpapežství. Karel už v roce 1359 vytkl papeži Inocenci V., že by se měl více starat o mravní nápravu kněží, než o svou pokladnu. Velmi oceňoval, že do Prahy přijel kazatel K. Waldhauser a po něm Jan Milíč z Kroměříže, kteří hřímali z kazatelny proti nemravnostem kněží. Karlova moudrá štědrost vůči církvi zplodila lačnost, a když císař začátkem prosince 1378 umíral, připomněl si své nicotnosti života a života vůbec, neboť člověk se nakonec obrátí v potravu červů.
Za jeho rakví šel mezi 114 černooděnci s rozžatými svícemi jeho hýčkaný, sedmnáctiletý syn Václav IV., jemuž bylo právě tolik co otci, když přišel do Čech. Sedmitisícový průvod doprovázel císaře královskou cestou před Karlův most se zastávkou na Starém Městě a na Vyšehradě. V poslední den rozloučení s nejbližšími v katedrále sv. Jiří hovořil bývalý rektor Sorbonny a prof. Karlovy univerzity prof. Vojtěch Raňkův. Karla IV. po římském způsobu nazval „Pater patriae“ (Otcem vlasti).
Otce Václava IV. čekalo zvelebování české země. Na syna Václava IV. čekal rozvrat mravů, který v Čechách vyvolal husitskou revoluci, jež žádalo nápravu lidské morálky v biblickém smyslu.
