Karel Jaromír Erben

7. 11. 1811 Miletín 21. 11. 1870 Praha Pohřben na Malostranském hřbitově, 1907 ostatky převezeny na Olšany PD, 1875 Michalská 440/11

Český básník, etnograf, archivář. Vydal národní písně, pohádky, říkadla: „Písně národní v Čechách“, „Prostonárodní české písně a říkadla“, „České pohádky“, „Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních“. Napsal jedinou sbírku básní „Kytice z pověstí národních“ (1853). Jako archivář Prahy vydal např. „Sebrané spisy Jana Husa“, „Die Primatoren der kön. Altstadt Prag“.

„Démantů chtít tvrdost zvýšit, toť by bylo rozumnější, oblaků chtít rychlost spíšit, nežli Tvoje, pěvče Erbene, písně chtít snad písní opěvovat.“ - Jan Neruda: Hřbitovní kvítí

Když Neruda chodíval na Malostranský hřbitov ke hrobu rodičů, bůhví kolikrát se pozastavil u hrobu kaligrafa Holiny o pár kroků dál, kde se mohl setkat se svou první láskou Aničkou Holinovou. A zajisté zašel i k Erbenovu hrobu naproti v rohu u jižní zdi. To byl miláček jeho generace „májovců“, kteří se do literatury přihlásili almanachem „Máj“ (1858). Synek miletínského ševce a sadaře, talent, jehož si povšiml miletínský pan farář. Třebaže nebylo u Erbenů nazbyt, poslali Jaromíra na královéhradecké gymnázium. Bylo to gymnázium proslavené učiteli V. K. Klicperou, Chmelou, Šírou a samotná budova bývala kdysi dávno domem Balbínů, rodiny královéhradeckého hejtmana, z něhož vyšel historik a jezuitský učitel Bohuslav Balbín.

Absolventi gymnázia zpravidla mířili na univerzitu a Erben nastoupil na filozofickou fakultu, kde se věnoval studiu práva. Byl jen o rok mladší než K. H. Mácha. Český život se ztěžka křísil a Selnický, policejní ředitel ve Vídni, mu vymezoval úzkou uličku míněním, že národní hnutí je předstupněm revoluce.

V hospodě „U Štupartů“ se bouřlivě debatovalo a vymýšlelo, jak zvednout český národ ze staleté poroby. Erben v debatách nescházel, třebaže studoval, hledal po dědinách krásu českého jazyka v bájích, písních, pověstech a rovněž leccos psal už od gymnázia. V dědinách zůstal život českého národa uzavřen život a žil sám sobě. Té prosté krásy bylo po dědinách i na Miletínsku nemálo. Pro ni neplatilo úřední omezení, tak jako neplatilo pro tok potoků a řek.

Po studiu v roce 1837 nastoupil jako praktikant u skvělého tribuna národní věci JUDr. Josefa Friče, rodem ze Slaného. V jeho advokátní kanceláři se to hemžilo českými politiky, umělci, lékaři, vědci a vůbec celé okolí bylo enklávou mnoha vůdců českého národa. V Pasířské ulici (dnes Palackého), nedaleko odtud, bydlel F. Palacký. Ten Erbena požádal, aby mu v archivu opsal historické dílo Pavla Skály ze Zhoře. Krátce na to se pro Erbena našlo místo v Královské české společnosti nauk a sekretáře v Českého muzea. Byla to hladová dřina, žádná lukrativní sesle. Byla to práce z přesvědčení, že je pro národ nezbytná.

Jednou, ještě na právech, jej spolužák Halík vzal do svého rodiště u hradů Žebrák a Točník. Městečko žilo českými tradicemi, mělo spolky a vyrostli zde obrozenci básník Šebestián Hněvkovský a skvělí bratři Nejedlí. Ochotníci pětadvacetiletého literáta Erbena požádali o napsání hry. Erben napsal po klicperovsku svou první a poslední hru „Sládci“ a místní občan Alois Jelen napsal text písně „Nad Berounkou pod Tetínem“, kterou zhudebnil rodák z Kublova, pražský kantor a skladatel Zvonař. Hlavní ženskou roli „sehrála“ Barbora, dívka z Žebráku, kterou si Erben vzal za ženu.

Erben vyjížděl za sběrem lidových písní, bájí, pohádek a říkadel, stejně jako o dvanáct roků starší Čelakovský, do celých Čech. Jeho život sestával z toulek po dědinách a vysedáváním nad foliemi v Národním muzeu. Erben se dostal ke studiu starých rukopisů a tisků, a tím svůj jazyk obohacoval krásnou češtinou veleslavínské doby. Stále více si uvědomoval, jak byla ta nádherná řeč po Bílé hoře (1620) zadupána a žila jen v nářečích mezi vesnickým a městským lidem. Jaká brutalita to je, když někdo vezme rodný jazyk a zadupává jej do prachu. Erben objevoval jeho krásu, jíž si národy vyšperkovávají dějiny. Jazyky nejsou nadřízené a podřízené, horší a lepší, protože v nich každý národ žije a roste.

Erben s pomocí přátel sesbíral a vydal třísvazkové sběratelské dílo „Písně národní v Čechách“ (do r. 1845), k němuž připojil studii „Slovo o písni národní“. Přesvědčoval mladičkou B. Němcovou, aby na svých cestách po úřednických štacích jejího manžela, rovněž sbírala lidovou slovesnost. Když se v revolučním roce 1848 ozvaly hlasy, aby čeština nabyla stejná práva jako němčina, Erben pro to dělal všechno. Zúčastnil se příprav Slovanského sjezdu v Praze, který měl spojit rakouské Slovany v požadavcích národních slovanských práv. V tom čase jej vyslali na sněm Chorvatů v Záhřebu.

Češi a Slované vůbec svou věc jak známo prohráli. Policie rozmetala Slovanský sjezd, císař rozehnal Kroměřížský sněm a mnozí Češi byli uvězněni, emigrovali, ba byli i odsouzeni k smrti. Palacký a ostatní vážení vlastenci se museli uchýlit do soukromí. Erben zůstal v muzeu mezi folianty, houževnatě třídil archivní materiál a vybíral významné dokumenty do etnografických edic.

Jednou otiskl vlastní baladu „Polednice“, plnou fantazie, dramatu a krásné češtiny. Balad přibývalo, až jich bylo 18, a v roce 1953 je Erben svázal do knížky s názvem „Kytice z pověstí národních“. Způsobil velký údiv. Balady se četly a recitovaly a všechny znárodněly: „Svatební košile“, „Zlatý kolovrat“, „Štědrý den“, „Vodník“ atd. Erben vstoupil jedinou sbírkou do české literatury jako tvůrce české balady a tím inspiroval jejich další tvorbu.

Když císař František Josef I. prohrál bitvu u Solferina (24. 6. 1859), rozpadl se státní diktát a císař přislíbil tzv. „Říjnovým diplomem’’ (20. 10. 1860) ústavnost. Erben pak už ze své badatelny nevyšel. Prašná vůně starých foliantů a tiché neznámo jej pohltila. Sestavil a vydal: „Nápěvy prostonárodních písní českých“ (1862), „Prostonárodní české písně a říkadla“ (1864), „Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních“ (1865), „Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských“ (1869). Jeho „České pohádky“ se „Zlatovláskou“, „Třemi zlatými vlasy děda Vševěda“, „Dlouhým, Širokým a Bystrozrakým“ atd. si české generace předávají dodnes.

V dalších edicích vybral a vydal dílo M. Jana Husa, J. A. Komenského, Tomáše ze Štítného atd., včetně silného svazku o pražských primátorech. Jmenovali jej ředitelem Pomocných úřadů pražských v roce 1864, kdy už vážně stonal. Roku 1867 se ještě vypravil s delegací vedenou Palackým na pouť do Moskvy, která měla myšlenkou všeslovanství demonstrovat odpor proti vzniku Rakousko-Uherska, čím monarchie znovu Čechům upřela jejich národní práva.

Erbenův život vyhasnul při vášnivé práci. V českém písemnictví je hodně krásných děl, ale démantů jen hrstka.