Karel Jaromír Erben
„Démantů chtít tvrdost zvýšit, toť by bylo rozumnější, oblaků chtít rychlost spíšit, nežli Tvoje, pěvče Erbene, písně chtít snad písní opěvovat.“— Jan Neruda: Hřbitovní kvítí
Narození a úmrtí
- 7. 11. 1811 (Miletín)
- 21. 11. 1870 (Praha)
Památníky
- Michalská 440/11; PD, 1875
- Pohřben na Malostranském hřbitově, 1907 ostatky převezeny na Olšany
Odkazy
Když Neruda chodíval na Malostranský hřbitov ke hrobu rodičů, bůhví kolikrát se pozastavil u hrobu kaligrafa Holiny o pár kroků dál, kde se mohl setkat se svou první láskou Aničkou Holinovou. A zajisté zašel i k Erbenovu hrobu naproti v rohu u jižní zdi. To byl miláček jeho generace „májovců“, kteří se do literatury přihlásili almanachem „Máj“ (1858). Synek miletínského ševce a sadaře, talent, jehož si povšiml miletínský pan farář. Třebaže nebylo u Erbenů nazbyt, poslali Jaromíra na královéhradecké gymnázium. Bylo to gymnázium proslavené učiteli V. K. Klicperou, Chmelou, Šírou a samotná budova bývala kdysi dávno domem Balbínů, rodiny královéhradeckého hejtmana, z něhož vyšel historik a jezuitský učitel Bohuslav Balbín.
Absolventi gymnázia zpravidla mířili na univerzitu a Erben nastoupil na filozofickou fakultu, kde se věnoval studiu práva. Byl jen o rok mladší než K. H. Mácha. Český život se ztěžka křísil a Selnický, policejní ředitel ve Vídni, mu vymezoval úzkou uličku míněním, že národní hnutí je předstupněm revoluce.
V hospodě „U Štupartů“ se bouřlivě debatovalo a vymýšlelo, jak zvednout český národ ze staleté poroby. Erben v debatách nescházel, třebaže studoval, hledal po dědinách krásu českého jazyka v bájích, písních, pověstech a rovněž leccos psal už od gymnázia. V dědinách zůstal život českého národa uzavřen život a žil sám sobě. Té prosté krásy bylo po dědinách i na Miletínsku nemálo. Pro ni neplatilo úřední omezení, tak jako neplatilo pro tok potoků a řek.
Po studiu v roce 1837 nastoupil jako praktikant u skvělého tribuna národní věci JUDr. Josefa Friče, rodem ze Slaného. V jeho advokátní kanceláři se to hemžilo českými politiky, umělci, lékaři, vědci a vůbec celé okolí bylo enklávou mnoha vůdců českého národa. V Pasířské ulici (dnes Palackého), nedaleko odtud, bydlel F. Palacký. Ten Erbena požádal, aby mu v archivu opsal historické dílo Pavla Skály ze Zhoře. Krátce na to se pro Erbena našlo místo v Královské české společnosti nauk a sekretáře v Českého muzea. Byla to hladová dřina, žádná lukrativní sesle. Byla to práce z přesvědčení, že je pro národ nezbytná.
Jednou, ještě na právech, jej spolužák Halík vzal do svého rodiště u hradů Žebrák a Točník. Městečko žilo českými tradicemi, mělo spolky a vyrostli zde obrozenci básník Šebestián Hněvkovský a skvělí bratři Nejedlí. Ochotníci pětadvacetiletého literáta Erbena požádali o napsání hry. Erben napsal po klicperovsku svou první a poslední hru „Sládci“ a místní občan Alois Jelen napsal text písně „Nad Berounkou pod Tetínem“, kterou zhudebnil rodák z Kublova, pražský kantor a skladatel Zvonař. Hlavní ženskou roli „sehrála“ Barbora, dívka z Žebráku, kterou si Erben vzal za ženu.
Erben vyjížděl za sběrem lidových písní, bájí, pohádek a říkadel, stejně jako o dvanáct roků starší Čelakovský, do celých Čech. Jeho život sestával z toulek po dědinách a vysedáváním nad foliemi v Národním muzeu. Erben se dostal ke studiu starých rukopisů a tisků, a tím svůj jazyk obohacoval krásnou češtinou veleslavínské doby. Stále více si uvědomoval, jak byla ta nádherná řeč po Bílé hoře (1620) zadupána a žila jen v nářečích mezi vesnickým a městským lidem. Jaká brutalita to je, když někdo vezme rodný jazyk a zadupává jej do prachu. Erben objevoval jeho krásu, jíž si národy vyšperkovávají dějiny. Jazyky nejsou nadřízené a podřízené, horší a lepší, protože v nich každý národ žije a roste.
Erben s pomocí přátel sesbíral a vydal třísvazkové sběratelské dílo „Písně národní v Čechách“ (do r. 1845), k němuž připojil studii „Slovo o písni národní“. Přesvědčoval mladičkou B. Němcovou, aby na svých cestách po úřednických štacích jejího manžela, rovněž sbírala lidovou slovesnost. Když se v revolučním roce 1848 ozvaly hlasy, aby čeština nabyla stejná práva jako němčina, Erben pro to dělal všechno. Zúčastnil se příprav Slovanského sjezdu v Praze, který měl spojit rakouské Slovany v požadavcích národních slovanských práv. V tom čase jej vyslali na sněm Chorvatů v Záhřebu.
Češi a Slované vůbec svou věc jak známo prohráli. Policie rozmetala Slovanský sjezd, císař rozehnal Kroměřížský sněm a mnozí Češi byli uvězněni, emigrovali, ba byli i odsouzeni k smrti. Palacký a ostatní vážení vlastenci se museli uchýlit do soukromí. Erben zůstal v muzeu mezi folianty, houževnatě třídil archivní materiál a vybíral významné dokumenty do etnografických edic.
Jednou otiskl vlastní baladu „Polednice“, plnou fantazie, dramatu a krásné češtiny. Balad přibývalo, až jich bylo 18, a v roce 1953 je Erben svázal do knížky s názvem „Kytice z pověstí národních“. Způsobil velký údiv. Balady se četly a recitovaly a všechny znárodněly: „Svatební košile“, „Zlatý kolovrat“, „Štědrý den“, „Vodník“ atd. Erben vstoupil jedinou sbírkou do české literatury jako tvůrce české balady a tím inspiroval jejich další tvorbu.
Když císař František Josef I. prohrál bitvu u Solferina (24. 6. 1859), rozpadl se státní diktát a císař přislíbil tzv. „Říjnovým diplomem’’ (20. 10. 1860) ústavnost. Erben pak už ze své badatelny nevyšel. Prašná vůně starých foliantů a tiché neznámo jej pohltila. Sestavil a vydal: „Nápěvy prostonárodních písní českých“ (1862), „Prostonárodní české písně a říkadla“ (1864), „Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních“ (1865), „Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských“ (1869). Jeho „České pohádky“ se „Zlatovláskou“, „Třemi zlatými vlasy děda Vševěda“, „Dlouhým, Širokým a Bystrozrakým“ atd. si české generace předávají dodnes.
V dalších edicích vybral a vydal dílo M. Jana Husa, J. A. Komenského, Tomáše ze Štítného atd., včetně silného svazku o pražských primátorech. Jmenovali jej ředitelem Pomocných úřadů pražských v roce 1864, kdy už vážně stonal. Roku 1867 se ještě vypravil s delegací vedenou Palackým na pouť do Moskvy, která měla myšlenkou všeslovanství demonstrovat odpor proti vzniku Rakousko-Uherska, čím monarchie znovu Čechům upřela jejich národní práva.
Erbenův život vyhasnul při vášnivé práci. V českém písemnictví je hodně krásných děl, ale démantů jen hrstka.
