Karel Kramář

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český politik, od roku 1891 poslanec Říšského a Českého sněmu. V roce 1915 odsouzen k smrti, amnestován. První předseda vlády ČSR. Zůstal věrný tradici české národní politiky a všeslovanské myšlence 19. století.
„Všechny otázky nutno řešit s hlediska zájmu celku - národa a vlasti - a tomuto zájmu podříditi vše.“
— Karel Kramář
Karel Kramář.jpg
Narození a úmrtí
  • 27. 12. 1860 (Vysoké nad Jizerou)
  • 26. 5. 1937 (Praha)
Památníky
Odkazy

Trojici vedení české ilegální organizace v první světové válce „Maffie“ tvořili Kramář-Rašín-Sís. Často šli procházkou šáreckým chodníčkem pod skalami v zeleni stromů, aby se ukryli před slídily. Byli jednotní v obraně českého národa, jemuž monarchie utužila germanizaci. Kramář byl známý slovanofil, a tak výtečný řečník, že se mu studenti pošklebovali, že prý studuje „na Riegra“, čili na výřečného Palackého zetě, který málem půl století vedl českou politiku.

Rieger byl ze mlejna, Kramář z rodiny zámožného stavitele, oba měli hmotně vystaráno. Leželo mezi nimi 42 roků boje za české sebeurčení. Kramář studoval na gymnáziu a byl vlastenecky zaujat, až se obával, „aby nezahynul vlasti bez prospěchu.“ V osmnácti si vzdychl: „Kéž možno být Havlíčkovi podobným, neboť dosíci ho nelze.“ V tom roce byl na zakázaných oslavách vítězství Ruska nad Turky (1877) a chytil ho policajt. Vyškubl se mu a utekl.

Po gymnáziu zamířil za vzděláním do ciziny: na práva do Berlína, na rok do Paříže a několik měsíců do Londýna. Diplom doktora práv mu Karlova univerzita předala 26. dubna 1884, tedy dva roky po svém založení. Pak se toulal Německem, pobyl ve Vídni a nadšeně se vrhl do politiky. Zprvu s Masarykovými realisty, ale brzy přešel mezi „mladočechy“ bratří Grégrů, Riegrových oponentů, čili přešel do strany svobodomyslných. Brzy se vyšvihl mezi její politické koryfeje, vedle výtečného politika Kaizla. Protože se vyznal v národohospodářství, politice i sociologii, dostal se do vedení.

Krámář řečnicky omračoval. Byl tak silným rusofilem a myšlenky všeslovanství, že se vevázal do osobních známostí s ruskými politiky. Jeho první cesta do Ruska byla v roce 1890, čili ve stejných letech, kdy tam odcestoval i spisovatel Holeček, který tím ve své literární tvorbě dotvářel své všeslovanství. Po návratu třicetiletý Kramář kandidoval s Masarykem do Říšské rady i Českého zemského sněmu, a jako znalec národohospodářství, sociální a finanční problematiky, pracoval v komisi Říšské rady. V Českém zemském sněmu se dostal až na místo místopředsedy. Byla to bezpochyby kariéra závratná, jako vejce vejci podobná kariéře Riegra před půlstoletím.

Zanedlouho zemřel další mladočeský vynikající rétor, poslanec Herold, a na jeho místo předsedy klubu poslanců Národní demokracie byl zvolen Kramář. Míval od mládí zásadu: „Pravdou třeba proti všem.“ Jenže v tom čase už bylo značně obtížné určovat, co pravda je a co už není, protože čas nestojí, ale běží. Český národ ke svému životu už leccos prosadil a rusofilství v tom čase už hodně zvětralo. Ne proto, že by se s největší slovanskou zemí nepočítalo, ale na politickou scénu už se vyhoupla společenská třída dělnictva, která za sebou táhla sociální problémy času. Existovala jakási společná, všemi pociťovaná pravda: nezbytnost jazykové rovnosti češtiny s němčinou a všeobecné volební právo pro každého, ba i pro ženy, které jej neměly.

Kramář všechnu svou politiku podřizoval úkolu vyšší úrovně kulturnosti a hospodářské síly národa, jenže v hospodářské síle národa už ostře vyvstal problém sociální, čili nejsilnější hlas situace dělnictva. Kramář, jako poslední Mohykán všeslovanství, trpěl utkvělou představou, že se musí po více než půlstoletí svolat všeslovanský sjezd, který rozmetala v roce 1848 rakouská vojska s policií. Mnozí Kramářův požadavek považovali za správný ve smyslu udržování všeslovanství, jenže ne zdaleka každý myslel na spojení s ruským samoděržaví, v němž to už jiskřilo vzpourami.

Kramář se spojil ve snaze o slovanskou obnovenou jednotu s příslušnými vrstvami slovanských zemí a v roce 1908 společně svolali do Prahy všeslovanský sjezd. Po dvou letech se sjezd konal v Sofii. Podařilo se mu přitlumit věčný polsko-ruský spor i slovanské rozmíšky na Balkáně. V říjnu 1912 na Říšském sněmu statečně varoval Vídeň, že její připravovaná expanze do Srbska může mít těžké důsledky. Za dva roky mu atentát na nástupce císaře Ferdinanda d'Este dal za pravdu. Císař v naduté slepotě vydal 28. října 1914 „Manifest“, jímž nahrál na světová válečná jatka. Kramář se chystal do emigrace, ale nechtěl odejít od umírající matky a zůstal doma. V rozrušení napsal do „Národních listů“, aby český národ vypověděl monarchii poslušnost. „O budoucnost svého národa se nebojím,“ poznamenal.

Ustavil s přáteli po sicilsku „Maffii“, jenže 21. 5. 1915 si pro něj přišla policie. Přibrali starostu České obce sokolské JUDr. Scheinera a JUDr. Rašína a obvinili je z velezrady. Dne 3. června 1916 ráno nad nimi soud vynesl verdikt: smrt oběšením. Odvolací líčení trvalo do 20. listopadu a císař Franz Josef zemřel 22. listopadu, aniž rozsudek podepsal. Jeho nástupce Karel si byl vědom, že monarchii zvoní hrana a v lednu 1917 změnil rozsudek na 15 roků vězení a záhy vyhlásil amnestii.

Kramáře v říjnu 1917 vítala Praha jako hrdinu. Právě jemu bylo dějinami určeno vyhlásit 14. listopadu 1918 na ustavující schůzi revolučního Národního shromáždění samostatnost Československé republiky. Toto shromáždění zvolilo prezidentem nepřítomného T. G. Masaryka. Kramář se stal prvním předsedou vlády. Bylo potřeba hranice zrozené ČSR a schválené „Versailleskou mírovou smlouvou“ z 28. 6. 1919 dobýt zbraněmi, zbudovat instituce, vojsko, četnictvo, zajistit zásobování obyvatel, upravit vztahy k ostatním státům atd.

Nejvíc Kramáře ranila zpráva T. G. Masaryka z 8. července 1919, že v důsledku voleb se ujme předsednictví vlády sociální demokrat Vlastimil Tusar. Kramářovi ruská revoluce vzala sídlo Barbo na Krymu a jeho ruská choť Naděžda Nikolajevna přišla v Rusku o své dědictví. Postavili si dům na Letné přímo naproti Pražskému hradu. Kramář neakceptoval dobové proměny, zůstal věren své národní a slovanské politice. V bouřlivých dnech prosince 1936 mu po 36 letech manželství zemřela choť a sám za ní odešel z jitra 26. května 1937. V posledních dnech svého života často vyslovoval svoje varování: „Mám za svou povinnost neskrývat, že se o osud vlasti bojím, bojím, bojím.“