Karel Nejedlý
„Kdo pachatele přechovává nebo jim poskytuje pomoc nebo má vědomost o jejich osobě či o jejich pobytu a neoznámí to, bude zastřelen s celou svou rodinou.“— Z vyhlášení K. H. Franka 1942
Narození a úmrtí
- 10. 5. 1896 (Praha)
- 19. 2. 1945 (Terezín)
Památníky
- Čínská 19; PD, husitská pavéza, J. Stanzl 1947
Odkazy
Bylo 10:41 hod. ráno 27. května 1942. Osmiválcový Mercedes-Benz s říšským protektorem Heydrichem míjel v zatáčce silnice od Bulovky k Vltavě elektrický sloup a naráz mu pod koly vybuchl granát. Atentátníci Kubiš s Gabčíkem utíkali různými směry. A pak rozhlas donekonečna vyzýval občany, aby za odměnu 10 milionů protektorátních korun prozradili, kde jsou atentátníci ukryti.
Zdemolované auto ještě nebylo odklizeno a v kanceláři na ministerstvu vnitřního obchodu už se rozlétly jedny z řady dveří a do místnosti vtrhlo gestapo. Zatkli úředníka Nejedlého a odvezli jej do pankrácké věznice. Kdo gestapo na Nejedlého upozornil, kdo jej za úplatu či z neopatrnosti prozradil, zůstane zřejmě navždy utajeno. Gestapo však nevědělo, že zatklo muže, který už od roku 1939 organizoval široce rozvětvený odboj. Byl to zkušený voják, který přežil válečné zákopy 1. světové války na ruské frontě. Zprvu v rakouské armádě, ale hned přešel do ruského zajetí a přihlásil se mezi prvními do československých legií a šťastně se vrátil z války přes Japonsko a Ameriku v posledním transportu.
Gymnazista z Maiselovy ulice na židovském městě v Praze znal své rodiště dopodrobna. Sotva si vydechl z války, vzali šestadvacetiletého „veterána“, který znal šifrovací techniky, na ministerstvo zahraničí v Toskánském paláci, později v paláci Černínském. Nakonec pracoval jako vrchní tajné šifrovací a dešifrovací služby na Pražském hradě. V době občanské války ve Španělsku, kde se fašistům bránila demokraticky zvolená vláda, byl Nejedlý členem výboru, který organizoval sbírky pro podporu demokratického Španělska a získával i dárce krve.
Hned po Mnichovské dohodě 29. 9. 1938, jež přiložila nůž na krk čsl. vládě rozhodnutím postoupit Hitlerovi česká území, rozšiřoval Nejedlý svoje protiokupační satiry, epigramy a články, aby posílil zklamání občanů, že bylo rozhodnuto o nás a bez nás: „Do světa širého volám a žaluji/po městech, vesnicích svědomí burcuji.“ A když se 15. března 1939 díval Hitler vítězoslavně na pokořenou Prahu z Pražského hradu, Nejedlý už seděl v kanceláři na ministerstvu vnitřního obchodu a organizoval svou ilegální skupinu „Nemo“. Po poradě s gen. Šarou, Liškou, pplk. Balabánem a s jinými, ustavoval širokou konspirační síť. „Kapitán Nemo“ vyplul s dobře zorganizovaným zázemím do vod boje s fašisty.
Až do osudného května 1942 připravoval vojenské a politické akce na zbylém území republiky, opatřoval falešné průkazy, podával do zahraničí politické, vojenské a hospodářské zprávy. Sestavil redakci a vydával týdeník, letáky a dokonce se mu podařilo vydat Rauschningovu známou knihu pod názvem „Hitler mi řekl“ (po válce „Mluvil jsem s Hitlerem“). Vysílal zprávy do zahraničí, opatřoval zbraně, munici, výbušniny. Ze strohých faktů vyprchalo drama jeho života, tep srdce lidí i víra v lidské právo na důstojnost vlastní i národní.
Nejedlý myslel na celonárodní jednotu odboje pod jedním vedením. Zašel však ve svých úmyslech jen do poloviny cesty. V březnu 1942 ztratila jeho skupina 56 mužů a 5 žen. Gestapo o Nejedlém zřejmě vědělo, ale ještě při zatýkání netušilo, že má v rukou i „Kapitána Nemo“. Němcům pomohlo teprve přiznání jednoho ze zatčených a potom dva a půl roků zkoušelo „Kapitána Nemo“ zlomit v pankrácké věznici.
V roce 1944 jej zavezli do Terezína, kde zemřel za necelé tři měsíce na těžkou žaludeční infekci a odkopnutou ledvinu. Kdo měl a má rád svou zemi víc než on? Mít rád vlastní zemi až k smrti je důkazem, že takový člověk porozuměl, že je zločinem brát národu právo na takovou lásku. Je to přirozená láska, jež se rodila staletí a také staletí může zanikat, dokud, jak kdysi řekl Palacký: „Zbude z národa byť jediný člověk.“