Karel Půlpán

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český spisovatel a novinář. Náměty hledal v životě ubohých a ponížených. Říkali mu „český Gorkij“.
„Byl neúnavný a neoblomný, neznal oddech, pracoval ve dne v noci uchovávaje si stále mladý zápal a víru ve vítězství idee, jíž zasvětil celý svůj život.“
— K. Pulpán: Tři povídky (na jeho pomníku)
Narození a úmrtí
  • 21. 9. 1885 (Vídeň)
  • 5. 6. 1914 (Čerčany)
Památníky
Odkazy

Neúnavný, neoblomný, plný zápalu a víry, že pro chudoby se musí najít cesta k humánnímu životu, v němž důstojnost člověka najde své oprávněné místo. Svou matku ani nepoznal, jenom věděl, že mladičká služka u pánů ve Vídni pohoršila nemanželským dítětem strážce morálky, kteří ji přinutili, aby své dítě svěřila do péče jedné rakouské obce. Když bylo Karlovi šest roků, museli se o malého caparta postarat prarodiče v Rybitví u Pardubic, ale děda, živící se flašinetem, dceru proklel a na chlapce se ani nepodíval. Jediným paprskem v životě mu byla babička.

V jedenácti chlapec utekl do vedlejší vesnice a pásl u sedláka krávy za stravu. Pobyl tu do čtrnáctého roku, spřádal sny o lepším životě, přičemž se poohlížel po něčem jiném. Náhoda mu dohodila příležitost práce mezi havíři na šachtě Ida ve Svatoňovicích. Po vzdušných loukách a lesích se ocitl ve čmoudu z uhlí. V tomto postředí se v něm rodila „uhlířská víra“, jak dělnickou vizi lepšího světa nazval Šalda.

Čím byl starší, tím víc jej tížila osiřelost a vášnivě si přál spatřit matku, kterou znal málo. Odjel za ní do Vídně, ale nenašel ji. V císařském městě jej však mezi sebe vzali v krajanském spolku a postarali se, aby se přemýšlivý mladík vyučil alespoň truhlářskému řemeslu. Město plné života, novot a podivuhodností v něm probudilo básnický pud a Karel napsal své první verše a povídky, či spíše autobiografické črty, v nichž se vyzpovídal ze svého osudu.

V roce 1906 se jednadvacetiletý mladík, který zvládl řemeslo i pero a jemuž svítila lampička dlouho do noci, objevil v Praze. Po roce se o něj začala zajímat redakce „Českého slova“. Jeho články, verše a povídky se rodily mimo dobový literární svět, ale urputná píle a houževnatost, jež neznaly oddechu, jej zanedlouho vyzvedly na místo vedoucího redakce časopisu „Mladé proudy“. Velkou oporou mu byl spisovatel Karel Nový, který později napsal na literárního samouka vzpomínky.

Půlpán ctil Karla Havlíčka, s nímž sdílel názor, že: „Vnitřní síla národa ale záleží v jeho vzdělanosti, mravnosti.“ V početných verších bylo kus vroucného srdce Bezruče, Svatopluka Čecha, ale i Fráni Šrámka, a v podtónu zněla teskná struna absence matky.

V roce 1908 vydal Půlpán knížku povídek „Bez plachet“. Našel v ní osobitý tón a stačil ještě vydat knížku „Černé obrázky“, antimilitaristickou knížku „Vzpoura a jiné povídky“, soubor povídek „Chudé děti“ a román svého srdce „Bez maminky“.

V touze pomoci osudu mládeže začal vydávat časopis „Nový člověk“ s dětskou přílohou „Klíčení“. Když na prahu války zemřel na tuberkulózu, napsal F. X. Šalda o devětadvacetitém Půlpánovi, jemuž říkali „český Gorkij“, že jeho obsáhlé dílo patřilo mezi to nejlepší v dělnické literatuře.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!