Karel Sabina

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český novinář a spisovatel, přítel K. H. Máchy, napsal jeho první životopis. Z díla: „Oživené hroby“ (román), studie „Duchovný komunismus“, „Dějepis literatury českoslovanské staré a střední doby“, „Divadlo a drama v Čechách“. Z libreta: „Braniboři v Čechách“, „Prodaná nevěsta“ (pro B. Smetanu), „V studni“ (pro V. Blodka), „Bukovín“ (pro Z. Fibicha), „Starý ženich“ (pro K. Bendla).
„Nemají ani ponětí o tom, jak daleko může vésti člověka zápal pro věc, které jedině žíti a pro niž i umříti je schopen.“
— K. Sabina
Karel Sabina 1871 Maixner.jpg
Narození a úmrtí
  • 29. 12. 1813 (Praha)
  • 9. 11. 1877 (Praha)
Památníky
Odkazy

Sabina obdržel vzkaz, že má 30. června 1872 přijít k Dr. Kučerovi. Když navečer zaklepal na Kučerovy dveře, hleděly na něho studené oči Nerudy, Hálka, J. Grégra, Sládka, Baráka, Hellera, Tůmy, Švagrovského, čili o generaci mladších přátel. Podali mu beze slov jeho dopis z roku 1861 policejnímu řediteli Paumannovi, v němž Sabina podával policii informace o Bulharu Stojanovi. Nejradikálnější odpůrce monarchie zradil člověk, který byl pro svůj radikalismus v revoluci odsouzen roku 1848. Několik z nich bylo odsouzeno k smrti, ale snížili jim trest, Sabinovi na 18 roků. Po amnestii ho po osmi letech propustili.

Donášel zprávy policii? A proč to dělal? Sabina zprvu popíral, ale pak začal hořce vyprávět: přišel z vězení, bývalí přátelé se mu vyhýbali, protože ho policie sledovala, nenašel práci, nesměl publikovat, z čeho měl uživit rodinu se dvěma dětmi? Strašlivě nenáviděl ty licoměrné zbabělé hurá vlastence! Policie ho sledovala, pravidelně se musel hlásit a oni jej přemlouvali ke spolupráci a postarali se, aby práci nenašel. Nabízeli mu, aby spolupracoval a on v zoufalství stavu rodiny podlehl policejní nabídce.

V archivu policie se později našla Sabinova složka, v níž byl zápis policejního prezidenta, že se Sabina nabídl ke spolupráci sám, neboť, jak napsal: „Z dobrých slov a nejpřátelštějších ujišťování nemůže nikdo existovat.“

Desatero očí na něj přísně hledělo, jako „národní tribunál“. Vyslovili nad Sabinou ortel: musí se vystěhovat z Čech do osmi dnů. Jistě to byl trest, který Sabinovou rodinu nezohledňoval.

Plně odkrýt celou podstatu Sabinova činu i s ohledem na jeho minulost, zkoumat, jak dalece se provinil a jak odčinil své provinění, o to se pokoušelo hodně historiků i literátů. Jak ublížil konkrétním lidem a jak českému národu? Sabina po ortelu u Dr. Kučery odjel do Německa a napsal vášnivou „Obranu proti lhářům a utrhačům“. Později se vrátil domů, ale chodilo se kolem něj po špičkách, jako kolem prašivce. Vyrůstal od dětství s K. H. Máchou blízko nábřeží Na Františku. Dva „elegáni“ z nuzných poměrů byli posedlí romantikou a tajemstvím. Oba chodívali k Jungmannovi na Akademické gymnázium, oba hráli divadlo v Tylově „Kajetánce“ (1834-37) na Malé Straně. Sabina byl exkluzivním řečníkem a písmákem. Byl „geniální improvizátor“, napsal Arbes. Někdo došel k názoru, že jeho verš libreta k Prodané nevěstě „jenom ten je vpravdě šťastný, kdo života užívá“, byl Sabinovým životním krédem.

Byl povahou buřičem, který nepřenesl přes srdce národní ani svou chudobu. Pro radikalismus jej zatkli už v sedmnácti a později se ve Vídni seznámil s ruským teoretikem anarchismu, šlechticem Bakuninem, který mu imponoval. Havlíček Sabinovi radikalismus neschvaloval, ale každý člověk je jiný a peče si podle toho chléb svého života.

Za studií na univerzitě ve Vídni Sabina pochopitelně pracoval v německých vídeňských listech. Ve 40. letech se zúčastňoval v Praze schůzek revolučních demokratů, čili tzv. Repealu. Byl hlavním organizátorem národních demonstrací a tajných porad v roce 1848. Policie jej měla v evidenci a připsala mu k jeho bohatému rejstříku úředního provinění i přestupky v době Kroměřížského sněmu, který dal osmnáctiletý nastupující císař Franz Josef I. rozehnat vojskem.

Sabinu zatkli po sněmu mezi prvními a ve velkém soudním procesu s provinilci roku 1849 mu „nadělili“ stejný trest, jako Havlíčkovu příteli Girglovi, tedy smrt. Policie mu nezapomněla do provinění zapsat, že roku 1847 řídil časopis „Česká včela“, potom za Havlíčka „Slovan“ a „Pražské noviny“. To, že jej propustili po osmi letech v amnestii 20. 6. 1857 už bylo projevem Bachovy slábnoucí diktatury, kterou smetla porážka Rakouska u Solferina (24. 6. 1859) od utlačovaných Italů. Sabina byl v olomoucké věznici a samozřejmě, že tam nepřestal psát. Napsal tu román „Oživené hroby“, uspořádal si svoje verše z let 1841-1845, i povídky, novely a romány do dvou svazků. Probíral se řadou svých článků i literárních studií.

Po návratu z vězení, v době smrti Havlíčka v Brixenu a Tyla v Plzni (1856), mu nedovolili publikovat. Ta „vznešená kohorta v teplém sedících vlastenců se odsouzeného velezrádce jako moru štítila“, hořce poznamenal ve svých vzpomínkách.

Po vydání „Říjnového diplomu“ (20. 10. 1860), v němž císař po prohře v Itálii slíbil ústavnost, se národ zvedl k životu. Sabina byl neuvěřitelně činorodý a využíval policejního hájemství k otevřeným názorům, komu se podaří vyvážit u Sabiny všechna pro a proti. Prý si jakési podezření na Sabinu ve svém deníku zapsal G. Pfleger Moravský už v roce 1849, kdy se o Sabinovi šířily všelijaké fámy. Jenže proč potom Sabina dostal trest smrti, pak doživotí a byl amnestován stejně jako např. Havlíčkův přítel až po osmi letech?

Byl to ale Sabina, kdo strhl lidi k jásotu při položení základního kamene Národního divadla (1868) i na oslavách Husa v Husinci, na letenském táboře lidu proti „Rakousko-uherskému vyrovnání“ (1869). Sabina putoval s delegací Čechů do Kostnice, hovořil na Žofíně o sedlácích po Bílé hoře a při odhalování Havlíčkovo pamětní desky v Německém Brodě z něj citoval: „Slibujte mně, vyhrožujte mně, přece se nestanu zrádcem národa.“

Sabina vystupoval na schůzích dělnictva, byl jimi zván a považovali jej za svého přítele. Vedle vší činorodosti hodně psal. V roce 1860 začal vydávat „Dějiny literatury československé“, v sedmdesátých letech vydal knižně „Divadlo a drama v Čechách“. Napsal velmi solidní „Kroniku války Prusko–Italsko–Rakouské“, a to bezprostředně po ní, časopisecky zveřejňoval román „Dělníci“ a historický román o době krále Ferdinanda Dobrotivého.

Psal hry, jež se hrály, a zapsal se do paměti národa libretem „Prodaná nevěsta“ a „Braniboři v Čechách“ pro Smetanu, „V studni“ Blodkovi, „Bukovín“ Fibichovi, „Starý ženich“ Bendlovi a „Templáři v Čechách“ Šeborovi.

Suď, kdo znáš, horli, kdo neznáš, ale kde je klíč k poznání „záhadných povah“, jak o nich psal Arbes? Sabina zemřel ve Všeobecné pražské nemocnici. Nikdo ze známých literátů mu nebyl na pohřbu. U hrobu mu stáli příbuzní a několik dělníků. Tisk mlčel. Dlouho se nikdo neodvážil vyslovit jeho jméno, ba ani jméno napsat na jeho náhrobek.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!