Karel Thám
„Rděte se hanbou potomkové daleko, daleko od šlépějí slavných předků uchýleni! Vás viním, ó kletí zemané a šlechtici. Skřemeněli jste se, bídníci, vlast svou potupivše a zem jí udeřivše.“— K. H. Thám: Obrana jazyka českého
Narození a úmrtí
- 4. 11. 1763 (Praha)
- 7. 3. 1816 (Praha)
Památníky
- Vodičkova 791; PD (společná s bratrem K. I.) 1916
- Pohřben na Olšanských hřbitovech
Odkazy
S takovou vášní bránil dvacetiletý Karel, Mistr svobodných umění, český jazyk „proti zlobivým jeho utrhačům, též mnohým vlastencům v cvičení v něm liknavým a nedbalým.“ Rodina Thámů bydlela nedaleko Klementina, čili uprostřed Starého Města, v němž pulzoval dobový kulturní ruch a starší Karel s mladším Václavem tak od dětství vstřebávali vše nové, co sebou čas přinesl. Byla to doba osvícenská, jejíž vědecké poznatky prosvěcovaly tmářství jezuitů, jímž v roce 1773 (řád Tovaryšstva Ježíšova) odzvonila racionalita doby a řád byl zrušen. Ve stejném roce se už v Praze sdružili lidé vědy, v jejichž čele byl skvělý přírodovědec I. Born. Nastal zápas vědy s katolickým dogmatismem.
Oba bratři načichli vědou a všechno, co jí překáželo, jim bylo tmářstvím. Pod tmářstvím jezuitů zahynulo hodně moudrých hlav, tisíce moudrých knih bylo zničeno podle „Klíče“, jezuity Koniáše. A pak vydal osvícený císař Josef II. v roce 1781 „Toleranční patent“, který uznal i jiná náboženství kromě českých bratří. Do Klementinské knihovny se začaly odevšad hrnout hromady knih ze zrušených klášterů, archivů a hlavně tzv. prohibitních (zakázané) fondů knih, jež lidem pobrali jezuité. V tom tmářském řádění jezuitů zmizely v ohni tisíce titulů českého písemnictví.
Skvělý vědec K. R. Ungar byl pověřen, aby knihy utřídil a katalogizačně zpracoval. Přizval si k práci mladičkého mistra Karla Tháma, který vydal v roce 1783 vášnivou „Obranu jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům, též mnohým vlastencům v cvičení se v něm nedbalým a liknavým sepsaná“ a dedikoval ji právě Ungarovi pro jeho „vroucí lásku k přemilé vlasti“. Podobných obran jazyka českého vyšlo několik už předtím, ale žádná z nich nebyla tak ostře formulovaná jako Karlova. Doba ještě „tolerančně“ nedozrála. Historik Pelcl vydal před několika roky tajný rukopis Balbínovy „Obrany“ a cenzura jej zkonfiskovala i sto roků po jejím napsání.
Thám ve své obhajobě českého jazyka probral údobí slávy češtiny a upozornil, že ještě roku 1780 katolíci lidem brali „kacířské“ knihy a pálili je.
V roce 1783, kdy Thám vydal svou „Obranu“, hr. Nostic za velké slávy otevřel na Starém Městě divadlo (dnes Stavovské). Oba bratři byli samozřejmě při tom. Ředitel divadla Fr. Bulla uvedl několik německých her a srdnatě bojoval za uvedení rovněž českého představení. Historik F. M. Pelcl vzpomínal, jaká to byla sláva, když se poprvé na novém divadle ozvala čeština. Lidé se do divadla ani nevešli.
Samozřejmě že byli přitom i bratři Thámové. Hrál se kus německého autora „Odběhlec z lásky synovské“, a bratři korigovali její nevalný český překlad, který pak Karel vydal.
V tom čase se životní cesty obou bratří profesně rozešly. Oba se dále účastnili zrodu českého divadelnictví, ale Karel na rozdíl od Václava dal na vědeckou dráhu filologa. Dne 8. července 1786 byl pro Čechy slavný den. Uprostřed Koňského trhu (Václavského náměstí) se zvedla z obrovské činorodostí vlastenců dřevěná „Bouda“ prvního českého divadla. Karel pro vlasteneckou „Boudu“ přeložil do skvělé češtiny tři hry - Shakespearova Macbetha, Schillerovy Loupežníky a Goetheovu Medeu. Svázal své překlady do knížky a opatřil ji nadšenou předmluvou k „vlastencům mým milým“.
Karel překládal i veršované hry do prózy. Jeho čeština měla vybroušený styl, v němž byla ztělesněna všechna jeho úcta k mateřštině, jež byla na půldruhého století vyhnána z úřadů, škol a zakonzervována v dialektech nevolnických vsí, navzájem izolovaných. Tím vlastně vývoj českého jazyka ustrnul a scházely tudíž české pojmy pro vědu, umění i úřední problémy.
Karel Thám dlouho učil na gymnáziu. Houževnatě pracoval na tvorbě české slovní zásoby. Hledal ve veleslavínských edicích a v košaté mluvě lidových vrstev vhodná slova. Když v roce 1802 začal učit na univerzitě, kde za F. M. Pelcla usedl na českou stolici mladičký Jan Nejedlý ze Žebráku, měl už Karel za sebou řadu slovníkářských studií. Vydal např. „Deutsch-böhmisches National lexikon“, „Deutsch-böhmisches National Lexikon“ nebo „Kurzgefasste böhmische Sprachlehre“.
Nevyhnul se ostré polemice s J. Dobrovským, který prosazoval pro lexikografii vědecké zásady, podle nichž vytvářel i svůj slovník.
Po Thámovi zůstalo ještě mnoho dalších studií a článků, jež se rodily v polemikách, protože razily české vědě cestu. Spolupracoval s Fr. Tomsou, hr. Kinským, Moravanem Haenkem, Rulíkem, Puchmayerem atd. Vědecké řečiště tomuto lexikografickému úsilí vymezoval J. Dobrovský, který inspiroval a razil cestu vlastenecko-romantické generaci Jungmanna vůbec. Thámova generace psala vědecká díla v němčině, aby přinesla důkaz o existenční schopnosti češtiny pro lidi vědy. Tato vlastenecká generace přinesla důkaz, že národ lze potlačit, ale nelze jej zničit.