Karel Toman

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český básník. Tulák a buřič, který zklidněl v moudrost vyrovnané lásky k domovu. Z osmi sbírek: „Torzo života“, „Melancholická pouť“, „Měsíce“, „Stoletý kalendář“.
„Jen v něco věřit! V Boha, lidi, zem,/v sebe a práci./Bez víry těžko býti vítězem./A člověk ztrácí.“
— K. Toman, Setkání ze sbírky Melancholická pouť
Toman Karel (1877-1946).jpeg
Narození a úmrtí
  • 25. 2. 1877 (Kokovice u Slaného)
  • 12. 6. 1946 (Praha)
Památníky
Odkazy

Chodíval z Hošťálkovy ulice v Břevnově, kam se roku 1935 přistěhoval, do růžových sadů na Petříně. Často se Seifertem a Horou. Byli to duchovně spříznění přátelé tří generací: nejstarší Toman, vesničan z malého hospodářství, nedokončil práva a byl věčným tulákem, nespokojencem, otrokem talentu, jimž svazoval svět do hutných veršů. Ještě vzpomněl na zoufalou bezútěšnost, která v Praze zavládla v 90. letech po soudních procesech s „Omladinou“, na vzdor, zklamání a hledání nového umění v „Moderní revue“. Tehdy ještě rodiče doufali, že se zklidní. Vydal roku 1898 sbírku „Pohádky krve“, kterou vyřadil ze své poezie. Pak střídal úřednická zaměstnání a tiché volání dálek jej přimělo, aby se v roce 1903 s holýma rukama vydal přes Vídeň, Berlín a Holandsko do Anglie a z ní do Paříže. Žil mezi nuzáky, tuláky a trochu peněz od kamaráda, na věčnou splátku, mu pomohlo z nouze.

Už si sebou nesl sebou druhou sbírku „Torzo života“ (1902). Vyslovil v ní v hutné formě všechen rozpor milostného citu.

Když se v roce 1905 z ciziny vrátil domů, nemohl se uchytit a vrátil se do Paříže. V metropoli umění žila početná česká komunita kumštýřů a v té harmonické i rvavé atmosféře soužití začal psát, vytesávat krutým nepokojem třetí sbírku „Melancholická pouť“ (1906). Je to básnická výpověď tuláckého života. „Poesie mu byla součástí života,“ napsal o něm B. Václavek a on se v ní opravdu vyzpovídal ze svého tuláctví a neklidu duše.

V roce 1912 se mu podařilo získat obživu v Zemském archivu v Praze a od roku 1917 v redakci Národních listů. Potom přišel nezapomenutelný čas vyvrcholení české bitvy za národní práva - 28. říjen 1918. Po staletích národního útlaku se zrodila Československá republika. Hlad trýznil zázemí a naděje se v lidských srdcích rozhořely. Tehdy získal místo v archivu Národního shromáždění.

Nezval, jemuž verše tekly gejzírem talentu, se často uculoval Tomanově pachtivé tvorbě, jenže Toman nebyl zpěvákem poezie, ale jejím hlubokým myslitelem, který tesal slova do žuly. Těžce se prodíral od hany života k jeho chvále. Do sbírky „Sluneční hodiny“ (1913) svázal verše o návratu domů. A když národ vítal zrození republiky, vyznal se vroucně k lásce ke své zemi ve sbírce „Měsíce“ (1918). V povědomí dalších generací se uchovaly z čítanek jeho verše „Září“: „Můj bratr dooral a vypřáh koně./A jak se stmívá,/věrnému druhu hlavu do hřívy/položil tiše, pohladil mu šíji/ a zaposlouchal se, co mluví kraj.“

Intimní a hlavně rodinnou lyriku z válečných let Toman shrnul do sbírky „Verše rodinné a jiné“: „Po bloudné pouti světem/jenž vyprah srdce mé a tvrdou rukou zkrušil/vracím se pod tvůj věrný krov/zas dítě, domove.“

Toman obdržel za své verše Turkovu cenu. Tulák, který se vrátil domů z nevíry a najednou zapěl hymnus jeho chvály. Toman nikdy neslevil ze svého poznání, že: „Hlad chudých s hladem bohatých, zápasí o svět v každém kroku.“

Velkou pozornost vyvolala jeho sbírka „Stoletý kalendář“ (1926). Zalistoval v proměnách světa jako v kalendáři a na jeho konci vzešla hořlavá vize pro chudobu v Ruské revoluci. Jeho verše jakoby vyšly z dědictví Bezručových strof jen s tím rozdílem, že Bezruč svoje verše vykřikl najednou, v Tomanovi dlouze zrály. Za tuto svou sbírku Toman obdržel státní cenu.

Poezie mu byla průvodcem života a kdysi v začátcích jí dal za úkol „Být živou nitkou v té tkáni, tak prudce citlivou.“ Mnohdy se jeho verš zprudka proměnil v epigramy, jež psal ponejvíc za německé okupace. Vysmíval se okupantům, byť už byl těžce nemocný. Lidé mu do bytu ve zlém čase nosili jídlo. Toman ještě napsal verše návratu ke svobodě v básni „Podzim 1945“: „Naději nových pokolení/zpívají vod všech prameny./Blažený, kdo v tom slavném dění/pomáhá svými rameny.“

Přežil poválečnou radost jen rok a byť napsal málo, řekl vše.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!