Karel Vaníček
Narození a úmrtí
- 10. 2. 1860 (Praha)
- 24. 6. 1926 (Praha)
Památníky
- Plzeňská 27; Portrétní medajlon, J. Šejnost
- Pohřben na Olšanech
Odkazy
Poblíž Dívčího skoku v Divoké Šárce postavila ve dvacátých letech Sokolská jednota v Liboci mohylu, na níž bylo napsáno: „Zde zemřel sokolský písmák Karel Vaníček.“ Ranila jej mrtvice při každodenní vycházce. Byl s bratrem Jindřichem v Sokole pojmem. Karel se chopil péra, stal se „Sokolským písmákem“ a nad Jindřichy sportovní výkony nebylo. Oba vyrostli na Hradčanech mezi jedenácti dětmi hradního sluhy, vystudovali malostranské gymnázium a vyšší reálku a společně vstoupili do Sokola na Smíchově.
Karel si po maturitě v roce 1878 zapsal na německé přírodovědecké fakultě přednášky z chemie a živil se kondicemi. Jenže v roce 1883 studia zanechal, protože rodina by se bez jeho finanční pomoci neobešla. Byl nadšen z prvního sletu Sokolstva 16. června 1882 na Střeleckém ostrově, kde s bratrem cvičili pod taktovkou M. Tyrše mezi 1600 účastníky. Samozřejmě ještě bez hudby. A od tohoto l. Všesokolského sletu žádný do smrti nevynechal.
Za pár týdnů po sletu, bylo to 12. srpna 1882 s bratrem zahlédli ze smíchovského břehu hořící Národní divadlo. Kolik nocí tehdy nedospali, aby sesbírali na obnovu zlaté kapličky peníze. Žal umocňuje nadšení I. smíchovský Sokol, kde s bratrem cvičil, troškou přispěl.
Když nacvičovali na I. slet, byl vyslán za Tyršem, který trávil zdravotní víkend v podnájmu vily u řeky na Zbraslavi, aby jej pozval na cvičení smíchovské jednoty na Santošce. A pak s Tyršem ještě mluvil několikrát. Z Karla se stal filosof, který propadl ideji výchovy těla i ducha českého národa, jak ji podle principu řecké „kalokagathie“, čili „otužování“ těla i ducha zformuloval Tyrš. Byl to jeden ze způsobů, jak vychovat v českém národě lidi statečné a moudré.
Tyrš byl filozofem a estetikem. Nikdy nikdo po něm nenapsal estetickou studii o estetickém smyslu masových cvičení. I malý národ může být velkým svou vitalitou a duchem, napsal. Cvičení těla i ducha mu bylo tmelem národa, lidí bez rozdílů víry i majetku.
Karel byl ve smíchovském Sokole zprvu cvičitelem a pak se stával i hlavním „mudrcem“ ve smíchovském vzdělávacím kroužku „mudrci“. V roce 1985 jej poštovní úřad, kde pracoval, převelel do Karlových Varů, ale Karel se do roka vrátil a od roku 1886 začal o sokolství psát. Zprvu psal drobné zprávičky, pak psal o sokolských písničkách a nakonec o genezi této velkolepé myšlenky. Když vydal v roce 1893 dvacet „Epištol sokolských“, ozval se na jeho filosofické eseje mladičký básník Karel Hlaváček z libeňského Sokola svou první sbírkou „Sokolské sonety“.
V tom čase se smíchovská jednota přestěhovala do nových prostor a Karel se stal jejím předsedou. Jenže nakrátko, protože „Sokolský písmák“, jak se mu říkalo, odešel v roce 1895 ze smíchovského Sokola na místo jednatele Pražského Sokola. Zanechal na smíchovské Santošce malé sokolské muzeum a také základy archivu.
„Z epištol sokolských“ se rozrostly až na 60 kapitol. Stalo se z nich jakési „sokolské evangelium“. Karel se rozjel do jednot po Čechách i na Moravu s přednáškami. V jeho zápisníku se našel údaj, že navštívených jednot bylo na 300. Přednášel a psal o mravních, náboženských, filozofických otázkách sokolství i o věcech sokolské praxe. Za všechna témata jeho vzdělavatelské činnosti jen několik titulů: „Sokolstvo, jeho směr a cíl“, „Povinnosti sokolské“, „Z moudrosti všelidské“, „Kalendář dějin českých i světových“, „Zeměžluč“ atd.
V roce 1912 Karel vypracoval návrh na vybudování „Sokolského muzea“, jež přežilo i l. světovou válku. „Sokolský písmák“ se těšil velké autoritě, protože znal obecné i české dějiny, filosofii, dějiny tělovýchovy a její organizace, čili svým způsobem se stal „Tyršem“ své doby.
Na Karla Vaníčka nemohou zapomenout ani filatelisté, pro něž jako poštovní úředník se smyslem pro řád a pořádek, napsal přehlednou knížečku.