Karolina Světlá

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Česká spisovatelka. Autorka především vesnických románů. Čerpala náměty z Podještědí, ze staré Prahy a českých dějin. Z díla: „Vesnický román“, „Kříž u potoka“, „Nemodlenec“, „Kantůrčice“, „Hubička a jiné ještědské povídky“, „První Češka“.
„To, co způsobuje stárnutí, není věk, ale ztráta ideálů.“
— Karolina Světlá
Karolina Svetla 02.jpg
Narození a úmrtí
  • 24. 2. 1830 (Praha)
  • 7. 9. 1899 (Praha)
Památníky
Odkazy

V nekrologu k úmrtí B. Němcové v lednu roku 1862 Neruda napsal: „Jedna hvězda spadla, druhá však počíná prosvítati leskem stříbrným, krásnou budoucnost věštícím.“

Tu spadlou hvězdu, Němcovou, jejíž jediný portrét namaloval malíř Hellich (pohřben na Malostranském hřbitově) Neruda spatřil, když byl u ní v chudém příbytku žádat o příspěvek do almanachu „Máj“. V almanachu „Máj“ (1858) se objevil příspěvek její i Johany Rottové, která se provdala za svého domácího učitele Mužáka, a která prý napsala i povídku ve francouzštině. „Májovci“ jí v almanachu otiskli povídku „Dvojí probuzení“ pod jejím pseudonymem Karolina Světlá.

To příjmení měl na svědomí její švagr MUDr. Podlipský, který ji léčil z traumatu, když jí zemřelo dítě. Doporučil jí venkovský vzduch. Tak se dostala do manželova rodiště Světlá pod Ještědem, kde starší dcera obchodníka Eustacha Rotta našla opět zdraví a duševní klid.

Němcová ji přivedla k emancipačním myšlenkám v duchu francouzské spisovatelky George Sandové a na schůzkách u lékaře Staňka v Široké (Jungmannově ulici), u Náprstků nebo u MUDr. Čermáka na Betlémském náměstí se ženy učily, jak překonat osudovost nerovného postavení žen. Tu se seznámila s B. Němcovou. Byl to talent z prvního pohledu. Její povídky ze staropražského prostředí, kde žena byla bůžkem domácnosti, se dívaly na život nevšedně, ale přece jenom ve snaze po uvolnění lidské důstojnosti ženy. Vnořila se do časů Dobrovského ve vyprávění o „Lásce k básníkovi“, „O krejčíkově Anežce“, v „První Češce“ atd.

Pod Ještědem ve vesničce Světlá se uchytila jako ranní rosa. „Přicházela jsem téměř každou hodinu na něco nového,“ vzpomínala. „Zase jsem se zde setkala s oněmi opravdovými, hloubavými mysliteli ducha prorockého, zápalu básnického, výmluvnosti úchvatné.“ Vykrajovala z dědiny i její mluvu a nejvíc lidské charaktery, jež i ve své zaostalosti nesly světlo národní existence. Zdařilo se jí prostřít lidské povahy ve vážnosti i humoru. Tak dramatická témata a mluva se objevila v české literatuře poprvé. Světlá poodkryla příčiny bezútěšnosti vesnických životů.

V románech „Kříž u potoka“ i ve „Vesnickém románu“ oceňovala pevnost manželského svazku i za cenu bolesti a utrpení. V novele „Kantůrčice“ našla zušlechťující krásu první lásky. Bolestně se ji dotýkaly osudy „Frantiny“ nebo „Nemodlence“, jejichž duše byly poblouzněny náboženskými poměry 18. století. Prostoduchá její povídka „Hubička“ se stala přítelkyni Krásnohorské předlohou pro libreto opery B. Smetany. Romány „Poslední paní Hlohovská“, „Zvonečková královna“ jsou osudy lidí v 18. století a řada povídek jsou dramata sociálně a národně zjizvených osudů vlastenců kolem roku 1848.

Světlá psala hodně článků o ženské emancipaci, o důstojnějším životě žen i člověka vůbec. Z jejích mravních a společenských zásad pozvolna vyrůstalo ženské hnutí, jež do konce 19. století dosáhlo nejen vydávání ženského časopisu, ale i vlastního výrobního spolku „Minerva“ i prvního dívčího gymnázia Elišky Krásnohorské.

Ke konci života chodila nemocná Světlá ze svého bytu v domě „U Kamenného stolu“ na rohu Karlova náměstí a Ječné ulice posedět mezi stromy sadové úpravy bývalého Dobytčího trhu na park, kterou provedl zahradník Thomayer, bratr slavného internisty. Světlá s Krásnohorskou byly první emancipované ženy. Jejich pomníky uprostřed parku Karlova náměstí právem hledí na sebe.

Kolem Světlé vyrůstaly generace emancipovaných žen, které si zařídily svůj dům Minerva, kde se vyrábělo, polemizovalo, vydával první ženský časopis, působilo na děti a na rodiny. Zde se zrodilo první dívčí gymnázium Elišky Krásnohorské, z něhož vyšla první česká lékařka Honzáková, aneb „doktor v sukni“, jak jí nazýval prof. Thomayer. První žena, která získala diplom na české lékařské fakultě v roce 1902.

B. Němcová, K. Světlá a T. Nováková přivedly ženy do rovného postavení s muži.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!